The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anastasia Pistola (* 1929)

• narozena 18. února 1929 v Řecku

• když jí bylo devět let, bulharští vojáci zabili jejího otce

• ve válce zahynuli i její dva starší bratři

• starala se o nemocnou matku a mladšího bratra

• společně uprchli před řeckou občanskou válkou do Jugoslávie

• vrátila se do Řecka a rok bojovala s partyzány v občanské válce proti vládnímu vojsku

• po porážce partyzánů uprchla do Jugoslávie

• v roce 1952 ji spolu s dalšími řeckými uprchlíky přijalo Maďarsko

• v roce 1956 se jí podařilo dostat do Československa

• její muž, rovněž bývalý řecký partyzán, našel práci na stavbách na Ostravsku

• v roce 1984 se s manželem vrátili do Řecka

• po manželově smrti se znovu přestěhovala do Ostravy, kde má syna a dceru

Od dětství znala jen bídu, starost o nemocnou matku, strach a pocit, že nemá domov. Z domova ji vyhnala občanská válka v Řecku. Uvěřila, že ideály levicově smýšlejících řeckých partyzánů jsou ty správné, a rok bojovala v horách proti vládnímu vojsku. „Můj život byl smutný. Bylo v něm málo radosti. Zvykla jsem si žít s vědomím, že můžu kdykoli umřít,“ shrnuje Anastasia Pistola.

Narodila se 18. února 1929 v malé řecké horské vesnici jako Anastasia Jorpalidu. Její rodiče přišli z Kavkazu a živili se zemědělstvím. Své dětství označuje za pěkné, ale jen do doby, než zemřel její otec. Zabili ho bulharští vojáci, kteří do vesnice přišli poté, co Řecko během druhé světové války obsadili Němci. Bulhaři byli jejich spojenci a podle pamětnice se chovali hůř než němečtí okupanti.

Bylo jí devět let, když se její život změnil. Její starší bratr odešel z vesnice a od té doby o něm nic neví. Říká, že se zapletl do politiky a zmizel. Mladší bratr se živil tím, že pásl dobytek. Anastasia Pistola se starala o těžce nemocnou matku a nejmladšího bratra. „Od devíti let jsem dělala všechno. Vařila, pracovala na poli, nosila jídlo bratrovi. Život už byl jen nedobrý. Ani do školy jsem nechodila. Jen první dva roky, ale pro třetí třídu už u nás nebyl učitel. Nikdo do vesnice nechtěl chodit, protože to bylo hraniční pásmo,“ vypráví.

Útěk před občanskou válkou

Když skončila druhá světová válka, v Řecku vypukla válka občanská. Část obyvatelstva uvěřila komunistickým idejím, druhá část podporovala vládní vojsko, které bojovalo na straně řeckého krále. V horách na severu země docházelo k tvrdým bojům. Zformovaly se tam partyzánské skupiny. Bojovat odešel i její druhý bratr. Obyvatelé mnoha horských obcí se ocitli v pasti. Vládní vojsko dělalo kontroly, zda nespolupracují s partyzány, zatímco partyzáni od nich žádali jídlo a různé formy pomoci. Někteří lidé podporovali partyzány, jiní ne, takže vznikaly nesváry i mezi sousedy.

„Jedni chtěli krále, jedni nechtěli. My ho nechtěli. Oni chodili vždy v noci a pálili naše bydlení. V naší vesnici vypálili dva tři byty. Někomu hodili do okna granát. Nemohli jsme zůstat. Lidé se vždy na noc stěhovali do vedlejší vesnice. Nechali byty, stádo dobytka, vše, a šli. Já jsem šla s bratrem do hor. Bylo mu pět let. Nějaký týden jsme tam byli. Byl podzim, pršelo. Lidé z Jugoslávie se nám snažili pomáhat a říkali, že tam děcka v takových podmínkách nemůžou žít. Že máme odejít k nim. Tak jsme šli,“ vypráví pamětnice.

Přesvědčila k odchodu i svou nemocnou matku. V roce 1947 dostali dočasný azyl v sousední Jugoslávii. „Jugoslávie nám tehdy hodně pomohla. Na měsíc jsme dostali půl kila ovsa a litr oleje na osobu. To nás udržovalo při životě. Pořád jsme z toho vařili polívku, každý den stejnou,“ vzpomíná.

Anastasia Pistola pracovala na sklizni tabáku. Od ostatních řeckých uprchlíků se dozvěděla, že v její vlasti zuří občanská válka mnohem více než v době, kdy odešla. Mnoho mladých Řeků se tam tehdy vracelo, aby mohli bojovat na straně partyzánů. Rozhodla se jít také. Hlavní motivací bylo najít své dva starší bratry, o kterých neměla žádné zprávy. Matka ji v jejím rozhodnutí nakonec podpořila.

Partyzánkou v horách

Pamětnici bylo devatenáct let, když se stala partyzánkou. Dostala zbraň a rok žila v horách. Byla součástí jednotky čítající jedenadvacet lidí. „Asi šest měsíců jsem byla v první linii. Pořád jsme někam chodili, pořád jsme bojovali. Šli jsme i čtyři dny a čtyři noci pěšky, bez jídla. Já jsem pak už i za chůze spala,“ říká.

Vzpomíná na šestnáctileté dívky, které bojovaly spolu s ní. Říká, že mnohé byly vyděšené a zpočátku si neuvědomovaly, do jakého prostředí se dobrovolně vydaly. Viděla, jak byly dvě šestnáctileté kamarádky zastřeleny. „Já jsem to brala tak, že každý den můžu umřít. Pořád padaly bomby a my mezi nimi museli procházet. Jednou jsem se dostala do nějaké vesnice. Bylo po všem. Na náměstí byla kašna, tak jsem se umyla. Pila jsem, česala jsem se. Byl tam keř a na něm ryngle. Čtyři dny jsem nejedla. Tak jsem trhala ty ryngle. Znovu letěla letadla. Ale já je trhala dál. Říkala jsem si, že když umřu, aspoň neumřu hladová,“ říká Anastasia Pistola.

Byla svědkem smrti mnoha spolubojovníků. Když jednou hlídkovala na svahu a měla za úkol hlásit, zda se neblíží nepřátelské letadlo, zasáhla ji střela. Prošla jí vojenskou čepicí, upadl jí cop vlasů. Střela se zastavila v batohu, který měla na zádech. Nesla v něm německý ruční granát. Střela do něj nepronikla. Podobných situací, kdy jí šlo o život, zažila více. Jednou stála vedle mladého partyzána, který o ni projevoval zájem. Odmítala ho, vadil jí. Stáli vedle sebe, a on se najednou sesunul k zemi. Kulka ho zasáhla přímo do srdce. „Neměla jsem ho ráda, ale tehdy mi ho bylo líto. Naučila jsem se žít s tím, že se to kdykoli může stát i mně. Nikdy jsem neuvažovala, že jsem něco měla udělat jinak, nejít tam. V takovém prostředí člověk ztvrdne. Musí si to nastavit tak, že buď bude žít on, nebo ten druhý,“ podotýká.

Tvrdí, že byla přesvědčená, že její účast v bojích má smysl. „My jsme věřili, že bojujeme za to, aby se všichni měli lépe. No, nepodařilo se to. My jsme mysleli, že bojujeme za demokracii,“ tvrdí.

V horách onemocněla a nebyla schopná chůze. Velitel pochopil, že si potřebuje odpočinout, a převelel ji k protiletadlové jednotce. Dostala krátké školení, jak obsluhovat dělo, kterým partyzáni stříleli na letadla. „Pořád nás bombardovali. Já seděla u toho stroje a čekala, až nějaké letadlo poletí. Jednou jsem šla odpočívat. Přišel mě vystřídat jeden chlap. Sotva jsem se dostala do bunkru, ještě jsem hlavu měla venku, už nás bombardovali. Trefili ten stroj a ten kluk zahynul,“ vzpomíná.

Konec občanské války v Řecku

Vládní vojsko nakonec v roce 1949 partyzánské jednotky porazilo. Anastasia Pistola s kolegy byla vytlačena až k jugoslávské hranici. „Před námi bylo velké jezero. Na jedné straně bylo Řecko, na druhé Jugoslávie. Tam bylo rovné místo. Kam jít? Tak jsme šli na tu hranici. Jugoslávci nás nepustili. Buďto prý můžeme na těch sto metrech bojovat, nebo přijít blíž, ale nechat tam pušky. Před námi bylo čisté místo, ani jeden strom. Kde jsme měli bojovat? Na té rovině? Vždyť nám mezi nohama šly kulky. Tak jsme tam nechali pušky a šli jsme do Jugoslávie.“

Spolu s dalšími spolubojovníky dostala nabídku v Jugoslávii zůstat a pracovat. Jenže ji odmítla. Zjistila, že její matka a malý bratr mezitím odjeli do tehdejšího Československa. Trvala na tom, že chce jet za nimi. Kvůli své vzpurnosti se na krátkou dobu ocitla v Jugoslávii ve vězení. Československo však tehdy odmítlo další řecké uprchlíky přijmout. Po dlouhých vyjednáváních nakonec byla pamětnice s asi třemi sty poraženými partyzány převezena do Maďarska. Tam dostali ubytování a práci.

V Maďarsku se vdala za Řeka, který rovněž bojoval v horách. Narodil se jí syn. Stále však marně usilovala o kontakt s matkou a bratrem. Zanedlouho se dozvěděla, že její matka v Československu zemřela.

Těžké začátky v Československu

V roce 1956 se jí podařilo vyřídit, že se může s manželem a synem do Československa přestěhovat.

Zpočátku žili v nuzných podmínkách. „Byla tam zima, sníh a vítr. Ubytovali jsme se v bytě, který neměl okna ani dveře. Dali jsme tam deky. Chudák synáček málem umrzl. Lidé nám pomáhali, každý den nám dávali kýbl uhlí. Dostali jsme sto padesát korun na osobu, ale viděli jsme, že tak nevyžijeme. Zůstala jsem nakonec s kamarádkou z Řecka ve Dvoře Králové a chlapi si našli práci v Ostravě,“ vypráví.

V padesátých letech se v Ostravě stavěla sídliště, vznikaly nové továrny a rychle se tam rozvíjel průmysl. Řada řeckých rodin, které byly po občanské válce usazeny v Československu, se proto na Ostravsko přesunula. Manžel pamětnice Jorgis pracoval na stavbách sídlišť. Rodina však v Ostravě ještě dalších deset let žila ve velmi skromných podmínkách, v starém, rozpadajícím se domě, v přízemním bytě, do kterého při dešti a v zimě silně zatékalo. Až po deseti letech dostal Jorgis přidělený byt. K synovi přibyla dcera.

Nalezení nejmladšího bratra

Pamětnici se splnil sen. Podařilo se jí najít nejmladšího bratra. V Československu osiřel, když mu bylo čtrnáct let. Když se setkali, žil v Olomouci a byl ženatý. „Jako velmi mladý si našel starší paní, která už měla dítě. Zřejmě toužil po domově, chyběla mu matka,“ podotýká Anastasia Pistola.

Postupně se dozvěděla i něco málo o osudech svých starších bratrů. Z různých svědectví se potvrdilo, že oba v Řecku při bojích zemřeli.

V roce 1984 se pamětnice s manželem rozhodli pro návrat do Řecka. Bylo to pro ni velké zklamání. Z její rodné vesnice zůstaly jen hromady kamenů. Koupili starý domek a opravili ho. „Manžel tam chtěl být. V Československu jsme se cítili jako cizinci. Lidé se tady k nám chovali hezky, ale my jsme se tu necítili doma. Tak jsme šli do Řecka, ale tam to bylo ještě horší. Tam nám říkali, že jsme Češi. Ale my jsme Řeci a zároveň Češi. Tady jsme byli cizinci a tam taky. Jenže tady jsme cizinci opravdu, ale proč nám říkali cizinci tam, kde jsme byli doma?“ vypráví.

Návrat do Ostravy

Po manželově smrti se Anastasia Pistola vrátila do České republiky, zpět do Ostravy. V době natáčení byly její radostí návštěvy klubovny ostravské řecké obce. Povídala si tam v řečtině se svými bývalými krajany a jejich potomky a dívala se, jak obyvatelé Ostravy chodí na kurzy řečtiny a řeckých tanců.

„Co mi zbývá? Nemohla jsem zůstat sama v Řecku. Na koho bych se tam měla obrátit, kdybych něco potřebovala? Už jsem se smířila s tím, že nikam nepatřím, že nemám domov. Doma je pro mě to, kde si můžu lehnout a ráno vstát. Jsem zvyklá s tím žít,“ říká.

Svůj život označuje za smutný. „Ztvrdla jsem. Žila jsem tak, že to jinak nešlo. Čím jsem starší, tím více si uvědomuju, jak je nutné mít domov a lidi, kteří jsou vám blízko. Lidé by měli mít jeden k druhému blízko, ale není tomu tak. Každý si žije po svém, snaží se co nejvíce pracovat a nestará se o jiné. To mi vadí. Ale je mi jasné, že už se do ničeho nemůžu plést. Už se nikdy do ničeho nechci plést. Nebylo to vlastně k ničemu,“ uzavírá Anastasia Pistola své vyprávění.