The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Pižlová (* 1928)

• narozena v Nekmíři 8. 5. 1928

• v září 1941 byl na sousedovo udání zatčen její otec

• otec byl vězněn v koncentračních táborech Terezín a Flossenbürg, po osvobození vstoupil do KSČ

• již od dětských let musela rodině pomáhat se zajištěním obživy

• roku 1947 se vdala, s manželem pak dostala zařízenou prodejnu po odsunutých Němcích v Přimdě

• 63 let pracovala jako vyučená prodavačka

Zdeňka Pižlová (nar. v Nekmíři 8. 5. 1928) prožívala ničím nerušené dětství na západočeském venkově až do doby okupace, přesněji do září 1941, kdy na sousedovo udání zatkli jejího otce. Podle slov pamětnice přitom nechybělo mnoho a německá tajná policie si mohla odvést celou rodinu: „Když u nás gestapo dělalo prohlídku, zrovna jsem šla ze školy, ženské byly na poli dobývat brambory a řekly mi: ,Nechvátej, u vás je gestapo.‘“ Našli u nich protiokupační letáky. „Jeden Němec je strčil mamince zezadu do rukou, aby je schovala. Tím zachránil celou rodinu, protože kdyby je našli, sebrali by i děti.“

Otec, který doposud zastával úřad starosty, byl až do konce války vězněn. Nejdříve strávil rok v Terezíně, kde s rodinou udržoval alespoň omezenou korespondenci. „Mohli jsme psát jen korespondenční lístky, sedm řádek německy – aby si to Němci mohli přečíst, jakmile to přijde. Balíčky se nesměly posílat. Mezi německými bachaři byli taky hodní lidé, přes jednoho jsme posílali a dostávali dopisy. Takže tatínek měl zprávy o tom, jak to u nás vypadá, jak děti rostou, o všem,“ popisuje Zdeňka Pižlová. V roce 1942 jej rodina dokonce mohla navštívit, na toto setkání si jeho dcera dodnes přesně vzpomíná: „Byla to malá místnost, mříže v polovině, z jedné strany Němci a z druhé strany my. Celé to trvalo jen patnáct minut. Otec otevřel pusu, začal plakat a my taky. Jenom mi řekl: ,Musíš mamince pomáhat, vždyť za rok bude po válce a pak půjdeš do školy.‘ Jenže válka za rok neskončila, bohužel.“

Z Terezína byl otec převezen do koncentračního tábora ve Flossenbürgu. Zdeňka Pižlová se domýšlí, že osvobození se dočkal možná díky tomu, že se před válkou dal vyučit kovářem, což byla v koncentračních táborech poměrně ceněná kvalifikace.

Kvůli otcovu zatčení se rodina ocitla prakticky bez prostředků, Zdeňka tak musela chodit s maminkou pracovat na statek, v zimě drala peří a pletla, v létě zase sbírala a prodávala houby i lesní plody. Na samém konci války zažila nálet na ves, poté do obce přitáhla Rudá armáda. Přibližně tehdy byl její otec na pochodu smrti, naštěstí přežil a krátce nato se vrátil domů. Koncentráčnická zkušenost pro něj znamenala takový životní otřes, že se zřekl náboženské víry a vstoupil do KSČ. „Po celou válku jsme byli všichni věřící a chodili jsme přes dvě vesnice do kostela. Když se po válce otec vrátil, ještě než nás přivítal, začal shazovat svaté obrázky a házet je do kamen. Povídal: ,Kdyby nahoře něco bylo, Bůh by pomohl těm dětem, které brali mámám a házeli do plynu.‘ To viděl na vlastní oči. A bylo po náboženství,“ vypráví Zdeňka Pižlová.

Za války Zdeňka studovat nemohla a po jejím konci již na studia neměla ani pomyšlení. Byla zaměstnaná jako prodavačka, roku 1947 se vdala a spolu s manželem pak dostala zařízenou prodejnu po odsunutých Němcích v Přimdě. Stejné zaměstnání jí pak vydrželo až do důchodu – v obchodě pracovala celkem třiašedesát let.