The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Plachý (* 1956)

• narozen 10. března 1956 v Opavě

• otec byl kurátorem a laickým kazatelem opavského sboru Českobratrské církve evangelické (ČCE)

• vyučil se v Ostravě silničářem-strojařem

• účastnil se brigád a mezinárodního setkávání křesťanské mládeže v Travné v Rychlebských horách

• skoro 30 let se živil jako dělník v podniku Silnice Ostrava a zároveň se angažoval v církvi

• po pádu komunistické totality začal pracovat v sociálních službách

• v Opavě řídil jeden z prvních azylových domů v Československu

• za dlouholetou práci v sociálních službách získal ocenění Výboru dobré vůle - Nadace Olgy Havlové

• působil v poradních odborech synodní rady ČCE a stal se výpomocným kazatelem

Den 21. srpen 1968, kdy do Československa vpadla vojska pěti spřátelených států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem, byl pro dospívajícího Antonína Plachého zlomový. Začal kritičtěji vnímat komunistický režim a k opěvovanému vzoru československého lidu Sovětskému svazu si vypěstoval silný odpor.

Jako dvanáctiletý byl tenkrát s rodiči na prázdninách v Holčovicích v podhůří Jeseníků. Den začal vesele. „Maminka se vzbudila a vyprávěla svůj sen, jak ležela na zádech a do otevřené pusy jí skákali parašutisté. Výborně jsme se tím bavili, dokud tatínek nepustil tranzistorové rádio, ze kterého jsme slyšeli o okupaci. Maminka plakala. Lidé ve vesnici začali ze strachu, že bude válka a nebude co jíst, běhat do obchodu nakupovat potraviny. Atmosféra byla hrozná,“ vzpomíná Antonín Plachý. Z Holčovic do Hlučína, kde tenkrát bydleli, cestovali trabantem a museli se prodírat mezi tanky. „K Sovětům jsem začal cítit až nenávist. Ti, o kterých jsme neustále slyšeli, že jsou naši osvoboditelé a přátelé na věčné časy, najednou přišli zabrat naši zemi a dělat válku,“ přibližuje tehdejší pocity.

O pár let později se rozhodl, že chce být na normalizovaném režimu co nejméně závislý. Živil se prací, kterou mnozí dělali za trest. Vykládal vagóny se stavebním materiálem. V partě se střídali i bývalí trestanci a další lidé z okraje společnosti. „Byla to ta nejlepší škola pro mou budoucí práci s bezdomovci,“ říká Antonín. Klienty azylového domu, který po pádu totality založil a řídil, se stali i někteří jeho kolegové, se kterými kdysi skládal písek.

 

Dětství na faře

Antonín Plachý se narodil 10. března 1956 v Opavě jako druhé dítě Marie a Antonína Plachých. O čtyři roky dříve přišla na svět Dobromila. Otec byl vyučený kuchař a cukrář. Vařil například v jídelně podniku Ostroj nebo v Armaturce Dolní Benešov. Matka byla zahradnice, prodávala květiny. Oba pocházeli z katolických rodin, v mládí ale přešli k Českobratrské církvi evangelické, kde našli celoživotní zázemí. Antonín Plachý starší byl v roce 2020, kdy mu bylo devadesát šest let, posledním žijícím zakladatelem opavského evangelického sboru.

Rodiče pamětníka se stali ve sboru kostelníky a starali se o sborové prostory. Díky tomu rodina získala velký kostelnický byt, který byl součástí fary v Lidické ulici. Otec byl později zvolen kurátorem sboru a stal se také laickým kazatelem. Vyjížděl kázat hlavně do kazatelských stanic v Sudicích, Velkých Heralticích nebo Horním Benešově, které byly přidružené k Opavě.

„Na faře se nám moc líbilo. Byla tam také zahrada a dvůr, kde nám tatínek dělal v zimě kluziště. Hráli jsme si s kluky faráře Košťála a dalšími dětmi. Rodiče byli silně věřící, jejich víra byla upřímná a přirozeně ji předávali i nám dětem. Chodili jsme rádi do nedělní školy, kde jsme měli kamarády. S lidmi ze sboru jsme jezdili na výlety. Život rodiny byl se sborem úzce provázaný,“ vypráví Antonín.

 

Stěhování do Hlučína

Když otec získal koncem šedesátých let místo na hornickém učilišti v Ostravě, dostal také byt na sídlišti OKD v Hlučíně, kam se rodina přestěhovala. Do školy chodil Antonín s dětmi horníků. Vzpomíná na atmosféru mezi vrstevníky nedlouho po okupaci vojsky Varšavské smlouvy, kterou těžce nesl: „Sovětští vojáci v Hlučíně nějakou dobu pobývali a spolužáci se zajímali hlavně o to, jestli se svezou na tanku. A pak už jsem slyšel, jak se třeba chlubí, že táta přinesl od Rusů dva kanystry nafty a podobně. I v Hlučíně bylo cítit, jak se společnost začala lámat. Lidé si zvykali na to, že jsou tady cizí vojáci a hledali v tom výhody.“

Antonín také silně prožíval smrt Jana Palacha a Jana Zajíce, kteří se upálili, aby vyburcovali společnost proti režimu ovládaném z Moskvy. „Pamatuji na článek v novinách o tom, že se někde na křižovatce střetla sanitka se sovětským autem, vystoupil z něj voják, začal střílet a zranil ženu, která jela do porodnice. Podobné věci jsem nesnášel,“ říká. Odrazilo se to i na jeho zhoršeném prospěchu z povinné ruštiny. „Měli jsme moudrou paní učitelku, která odhalila, že se do hodin nepřipravuji naschvál. A udělala výbornou věc. Snažila se nám zlidštit výuku prostřednictvím ruských klasiků, jako byl Dostojevský, Turgeněv a další autoři. V hodinách ruštiny jsme z nich četli česky. Předčítal jsem často a šlo mi to, a za to jsem dostával lepší známky.“

 

Evangelická mládež v Ostravě

Z Hlučína je blíže do Ostravy než do Opavy, a tak po konfirmaci začal Antonín chodit do Ostravy „do mládeže“. V evangelické církvi je to tradiční pokračování nedělní školy, které ani komunisté nezrušili. „Byla tam výborná parta lidí, se kterou jsme jezdili také na výlety nebo na koncerty. Na setkáních se řešila i politika, odebírání státního souhlasu farářům. Někteří starší mládežníci měli dost vyhraněné antikomunistické názory. Bylo to malé společenství, ve kterém jsme nacházeli určitou svobodu říkat své názory,“ říká.

Mezi evangelickou mládeží měly v padesátých a šedesátých letech velkou oblibu lesní brigády, kdy se pod rouškou práce v lese konaly tajné pobožnosti a studovala bible. „Brigády nesměla organizovat církev. Dělalo to většinou nějaké polesí. Mládež bydlela na ubytovnách, například na Jesenicku, celý den pracovala v lese a kromě toho měla svůj program, který neoficiálně vedli studenti teologie,“ vysvětluje Antonín. Sám tyto brigády už nezažil, ale s nadšením mu o nich vyprávěla například starší sestra Dobromila.

 

Brigády v Travné

Později se brigády přesunuly do zapadlé vesničky Travná v Rychlebských horách u polské hranice, kde po válce vyhnané německé obyvatele nahradili hlavně Řekové. Farář z Javorníku Adolf Petr tam koupil s manželkou polorozbořený dům, který s mládeží postupně opravoval. A podobně jako na lesních brigádách to bylo zároveň důležité místo setkávání nejen evangelické mládeže z celé republiky, ale také mladých křesťanů ze zahraničí, a to i ze Západu. Jezdívali tam hlavně Němci, Holanďané nebo Norové.

„Začal jsem jezdit do Travné od roku 1970. Jedna část lidí vždy pracovala na opravě baráku, druhá dělala brigády na statku nebo v lese. Jezdili jsme tam v létě, na Silvestra i v jiných volných dnech. Hlavně díky faráři Adolfu Petrovi a jeho manželce jsme tam zažívali nádherné společenství. Farář Petr byl pro nás jako druhý otec,“ vypráví Antonín.

 

Stíhání faráře Petra

Aktivit Adolfa Petra s mládeží si začala všímat StB. Hrozilo mu odebrání souhlasu k duchovenské službě, ale také vězení. Na začátku sedmdesátých let totiž čelil trestnímu stíhání. „Bylo to vykonstruované. Měl se obohacovat na mládeži. Nebyli pro to svědci, rozhodně ne z našich řad. Už jsme dělali sbírku na podporu Petrovy rodiny. Nakonec do vězení nemusel, ale na Travnou jsme několik let nesměli jezdit,“ říká pamětník. Po nucené přestávce se na Travnou vracel, a to i po revoluci pod hlavičkou občanského sdružení Setkávání.

Javornický farář Adolf Petr, který byl za normalizace pro evangelickou mládež téměř ikonickou postavou, byl po roce 1989 uveden v seznamu spolupracovníků StB. „Vyjádřil se k tomu v úzké skupině přátel a měl jsem s ním o tom také osobní rozhovor. Bylo zřejmé, že díky aktivitám s mládeží byl v hledáčku StB. Jeho vyjádření bylo přesvědčivé a věřím, že nikomu neublížil,“ odpověděl pamětník dodatečně na otázku, jak se staví k podezření na spolupráci Petra s StB. Antonín Plachý byl také po roce 2000 svědkem v soudním procesu, kdy byl Petr stíhaný za zpronevěru. Kauza se táhla mnoho let a skončila roku 2013 amnestií tehdejšího prezidenta Václava Klause.

 

Na vojně jsem se tak nanejvýš naučil skládat košile

Ve dvaceti letech dostal pamětník povolávací rozkaz. Odveden byl k silničnímu praporu stavebního vojska na Slovensko. Podstatnou část služby strávil v Bratislavě. „Bylo to něco jako Pomocné technické prapory. Celou vojnu jsme pracovali na stavbách. Na hlídky jsme dostávali zbraň, ale vždy bez nábojů,“ vysvětluje. Část vojáků měla za sebou kriminální minulost, nebo byli z jiného důvodu pro režim nespolehliví.

S nadřízenými měl Antonín konflikty, zvláště s jedním důstojníkem. Vzpomíná, jak mu například zabavil z nočního stolku knihu Vladimíra Neffa Srpnovští páni v naději, že je to politicky závadná četba: „Bylo marné vysvětlovat, že kniha nepojednává o srpnu 1968. Nahlásil mě politrukovi. Když jsem se bránil, zarazili mi vycházky a opušťáky. Jednou jsem měl i podmínku.“

Zažil také šikanu starších vojáků, která byla v té době všeobecně rozšířená a tolerována. „Když měla část vojáků výročí 220 dnů do civilu, všechny nás nakopali, jakože kope elektřina. Jeden psychicky nemocný člověk nás opakovaně mlátil do hlavy. Pucovali jsme jim boty. Honili nás různým způsobem.“ Shrnuje, že vojna z něj rozhodně chlapa neudělala. „Bylo to prostředí, kde vítězila šikana a podlézavost. Jediným přínosem bylo, že jsem se tam naučil skládat košile.“

 

Dělníkem a kurátorem

Po vojně pracoval v národním podniku Silnice Ostrava, kde vydržel až do roku 1991. Převážně pracoval s četou, která vykládala z železničních vagónů materiál na stavbu silnic. Oženil se s Annou Zápalkovou, se kterou se seznámil na akcích evangelické mládeže. Přestěhovali se do Opavy, do stejného farního bytu, kde dříve bydlel s rodiči. Podobně jako jeho otec, pracoval pro sbor jako kostelník a později jako kurátor.

Antonín poslouchal pravidelně Hlas Ameriky a sledoval dění v disentu. Stýkal se například s chartistou a politickým vězněm Janem Litomiským. Měl přístup k samizdatovým textům i ilegálně šířené náboženské literatuře ze zahraničí. Do politické opozice se výrazně nezapojil a nedostal se do přímého konfliktu se státní mocí. Nesměl ale například jezdit do zahraničí. „Dvakrát mi bez udání důvodu zamítli žádost o vydání cestovního pasu,“ říká. Neodvolal se. Když mu ale tiskárna v Ostravě odmítla vytisknout svatební oznámení s biblickým textem, stěžoval si až na ministerstvu.

Kromě rodiny pro něj byla prioritní práce pro opavský sbor, jehož byl už před rokem 1989 kurátorem. Věnoval se lidem z tohoto společenství například návštěvami nemocných a umírajících. Působil také v poradním odboru synodní rady pro mládež a vnímal rozpolcenost církve v době normalizace. „Panovalo napětí mezi těmi, kteří se vyhýbali konfliktům s režimem, a skupinou Nová orientace, která prosazovala kritický přístup k dění ve společnosti. Ta první skupina svůj umírněný postoj zdůvodňovala argumentem, že kdyby všichni přišli o státní souhlas, neměl by kdo církev řídit. Toto napětí vyvrcholilo po roce 1989, kdy byla zpřístupněna jména lidí, kteří spolupracovali s StB.“

 

Zakladatelé Občanského fóra propuštěni jako první

V létě 1989 pamětník sbíral podpisy pod petici Několik vět, kterou sepsaly osobnosti Charty 77 v čele s Václavem Havlem. Iniciativa, kterou podpořily i známé osobnosti oficiální kultury, vyzývala vládu k dodržování lidských práv, propuštění politických vězňů a také k otevřenému dialogu s oponenty. V pátek 17. listopadu, kdy brutální zákrok komunistické policie proti vysokoškolákům v Praze na Národní třídě rozdmýchal protikomunistickou revoluci, byl Antonín právě v Praze na schůzi synodní rady českobratrské církve. Zasedání, které se protáhlo do pozdního večera, se účastnil jako delegát za mládež.

„Na jednání přišli dva studenti, kteří oznámili, že na Národní třídě je mela, že policie mlátí bezbranné lidi,“ říká. Synod podle něj rychle zareagoval a pověřil synodního seniora Josefa Hromádku, aby se obrátil na předsedu vlády Ladislava Adamce a vyjádřil nesouhlas s násilím proti studentům. „Přes noc pak vzniklo prohlášení, ke kterému se připojili studenti teologie. Synod odmítal zneužívání moci a mimo jiné také poprvé požadoval propuštění politických vězňů,“ říká Antonín. Prohlášení synodu odvezl do Opavy, kde ho přečetl na jedné z prvních schůzek formujícího se Občanského fóra.

V zaměstnání, v podniku Silnice Ostrava, patřil Antonín k zakladatelům Občanského fóra. „Komunistický ředitel ovšem těsně prošel hlasováním o důvěře, zůstal ve funkci, a když se zanedlouho začalo v podniku propouštět, byli jsme my, kteří jsme zakládali Občanské fórum, první na řadě,“ popisuje. Poté, co se proti jeho propuštění důrazně postavil jeho nadřízený, vedení jeho výpověď stáhlo. Antonín zanedlouho odešel sám.

 

Sdružení Samaritán

„V Opavě jsem se účastnil schůzek skupinky lidí z naší a katolické církve, kde jsme si jednou řekli, že bychom měli přestat teoretizovat a začít něco dělat. Původně jsme chtěli založit domov pro staré lidi. Přednosta opavského okresního úřadu Antonín Šrom nám doporučil, abychom se zaměřili raději na bezdomovce, kterých začalo přibývat,“ popisuje Antonín. Roku 1991 stál u zrodu Sdružení křesťanské pomoci Samaritán, které připravilo projekt azylového domu. Otevřen byl roku 1992 a Antonín Plachý byl jmenován ředitelem.

Největší skupina bezdomovců, která se objevila po pádu totality, vzešla podle něj z velké amnestie prezidenta Václava Havla z ledna 1990. Z věznic bylo tehdy propuštěno asi 23 tisíc lidí. Mnozí se neměli kam vrátit, a mnozí se ani nepokoušeli hledat práci. Návrat za mříže za příživnictví už jim nehrozil. Další skupinu tvořili lidé, kteří přišli o zaměstnání v důsledku zavírání a restrukturalizace podniků. „Hodně lidí muselo odejít a někteří to nezvládli. Celý život dřeli, byli zvyklí vsávat v půl páté na šichtu. Najednou byli nepotřební a nevěděli, jak vyplnit čas. Mnozí se začali uchylovat k alkoholu, pak se rozváděli a končili na ulici a v našich zařízeních,“ vysvětluje.

Se svými spolupracovníky vybudoval v Opavě noclehárnu, denní centrum, později dům pro matky s dětmi a také unikátní zařízení ve Strahovicích. Klienti azylového domu tam hospodařili na statku. Pod vedením zaměstnanců chovali drůbež, prasata, krávy. Z výtěžku z produkce azylový dům financoval provoz a postupnou rekonstrukci objektu.

Ze zkušeností opavského azylového domu čerpali i provozovatelé dalších podobných zařízení. Založili Sdružení azylových domů, jehož byl Antonín dlouholetým předsedou. Působil v různých odborných ministerských komisích, pracoval také ve vládním výboru pro neziskový sektor. V roce 2001 přešel azylový dům v Opavě z křesťanského sdružení pod Armádu spásy, pro kterou pamětník pracoval v dalších zařízeních v republice. Byl také dlouholetým inspektorem kvality sociálních služeb. Neustále se angažoval v českobratrské církvi. Od roku 1990, kdy složil kazatelské zkoušky, působí i jako výpomocný farář. V době natáčení rozhovoru (2020) žil ve Slavkově u Opavy.