The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Pláteníková (* 1924)

• pochází z rodiny sedláka a starosty obce Úročnice na Benešovsku, která byla za druhé světové války vysídlena kvůli cvičišti SS

• před rokem 1943 členkou protinacistické odbojové skupiny poštovních zaměstnanců v Českých Budějovicích, kde studovala obchodní akademii

• nuceně nasazená v letech 1943–1944

• 1944–1945 pod dohledem gestapa

• v roce 1952 poznala v Praze na ulici bývalého dozorce ze zajateckého tábora v Sackischi, v té době ovšem již člena KSČ

• po 2. sv. válce dostudovala v Praze

• po studiu začala pracovat jako účetní v Chemapolu

Jarmila Pláteníková se narodila 2. srpna 1924 v Úročnici, což je vesnice poblíž Benešova u Prahy jako dcera zemědělců. Její rodiče se jmenovali František Hubínek a Marie Hubínková, rozená Klenovcová. Jarmila měla dva bratry, dvojčata, navštěvovala obecní školu a poté chodila do měšťanské školy, odkud dělala zkoušky na obchodní akademii Edvarda Beneše. Tuto školu popisuje takto: „…Měla to býjt jako ta nejlepší obchodní (pro mě) akademie a sice proto, že v Budějicích byla provdaná maminky sestra…“ Na obchodní akademii se nakonec dostala, dělala zkoušku o rok dříve než bylo obvyklé.

Když bylo Jarmile 13. let, strýček ji poprosil, aby donesla nějakou obálku: „…strýčkovi kolegovi, že to zapomněl v kanceláři. On totiž byl na vedení státních pošt. No to jsem dělala a pak dokonce vydával dopisy pro pani a to jsem měla takovej pocit,že to není možný takovejm mladejm holkám jestli on není tetě nevěrnej a tak jsem mu to řekla a on říkal že určitě ne …až jsem jednou ten dopis otevřela a viděla jsem, že v něm jsou peníze a také jsem zjistila, že ta pani, které to nosím, má zavřeného manžela a má děti, nemá peníze. Pomáhá ženám, co mají zavřené manžele a že jim rozdělují část své výplaty…Takže já jsem byla děsně hrdá a slíbila jsem, že to nikomu neřeknu…“

Poté do jejich školy začali přijíždět ordnéři, což byli němečtí studenti. Takovým znakem ordnéřů byli bílé punčochy a už tehdy byli ozbrojení. Jarmila v té době hodně navštěvovala Sokol, do kterého je muselo doprovázet četnictvo, jako na ochranu před těmi ordnéry.

Jednoho dne Němci zabrali půlku školy. Mezi Němci a Čechy probíhalo neustálé soupeření. Němci Čechům ubližovali a Češi se předháněli, kdo více Němcům postříká plnicím perem bílé podkolenky. Nakonec byla škola zabraná celá. Byla sice možnost dojíždět do Tábora, ale Jarmila do Tábora dojíždět nemohla. V tu samou dobu byli její rodiče vystěhováni kvůli cvičišti jednotek SS. Němci si tam dělali bunkry. Vystěhovaní lidé obdrželi určitý obnos peněz. Tatínek paní Pláteníkové naštěstí zajistil byt v sousední vesnici Peceradech, kam mimo jiné také zazdil věci okolo starostenství Úročnice a také hasičské zbraně.

Pamětnice pomáhala svému příbuznému upravovat rádia tak, aby mohli přijímat dlouhé vlny. Naneštěstí v té době odhalili strýčkovu skupinu a všechny členy pozavírali. Jarmila utekla za rodiči a jelikož musela být zaměstnaná, pracovala v blízké mlékárně. Dozvěděla se, že její strýček je v koncentračním táboře.

U tety jí hledalo gestapo a ta jim řekla adresu do Úročnice, kde nyní Jarmila už nebydlela. Její tatínek rychle běžel na pracovní úřad, protože se dozvěděl, že má být odjezd 24. ročníku na nucené práce a myslel si, že tam jeho dceru gestapo nenajde. „… A oni řekli: Jo máme tady už přichystaný, jak se jmenuje?“ Tak jí tatínek přihlásil hned do prvního transportu.

V Benešově, v roce 1941, nastoupilo osm lidí a jeli do Franfurktu nad Mohanem. Ten byl právě po bombardování a brali jen chlapce a tak je vozili po celém Německu, až dorazili do polského Sackyše, kde je nakonec přijali.

V Sackyši byli domy dělané z panelů. Celý tábor byl obehnaný plotem a rozpůlený na pracovní a koncentrační/ vězeňský tábor. V pracovním táboře byla továrna na letecké motory.

Nejdříve byli dáni do továrny na přihlášení. Jelikož byli všichni po dlouhé cestě bez odpočinku, se špatným jídlem a pitím unavení, několik dívek omdlelo. Jarmila říká, že „vlétla“ do jedné kanceláře: „My jsme sem dobrovolně nejeli nás tady necháte čekat a tady už děvčata padají, už dvě omdleli a my potřebujeme vodu. Byla jsem vyloženě drzá tam. Z tý kanceláře vyšel druhý … takový starý pán a říká ´Was is das´ a já jsem mu to všechno řekla. ´Všechno bude v pořádku, počkejte pět minut´a za pět minut vážně přijelo nákladní auto a odvezlo nás na ubikace. Ale ten pán říká: Ale ty se ráno v osm musíš hlásit u mě.“

V táboře je mile uvítali čeští a moravští chlapci s gramofonem. Jenom Jarmila byla nešťastná, ale chlapci jí utěšili, že to je určitě dr. Butter a ten je hodnej.

Ráno pro pani Pláteníkovou přišla mladá Němka a dovedla jí k dr. Butterovi. Dr. Butter řikal: „Jsem rád že umíš německy. Já potřebuju někoho, kdo by chodil s děvčaty k doktorovi a já tu nikoho nemám… tak budeš chodit s nima a budeš mi to vždycky hlásit kdo chybí a je nemocnej.“ Díky tomu měla Jarmila volnější režim, protože nejdříve šla k lékaři a až poté do továrny. Děvčatům u doktora trochu pomáhala tím, že jejich nemoc v němčině mírně navyšovala.

„To byli Němci, kteří skutečně pomáhali.“ Dr. Butter si jí nakonec vyžádal, aby jim uklízela, ale nikdy po ní úklid nechtěli. Také jí tatínek z domova psal, že jí tam hledalo gestapo a že je dobře, že odjela.

V táboře byl Němec jménem Špruh. Vždy říkal Heil Hitler nebo Zvítězit nebo zemřít. A on jednou přišel k dr. Butterovi a řekl Zvítězit nebo zemřít. A Jarmila potichu řekla: „Tak- si- ty- vole,- připrav- truhlu“. A všichni se tomu usmívali. Až později se dozvěděla že Špruh umí česky. On zneužíval Moravanky.

V továrně byla Jarmila dva roky, až roku 1944 přišlo gestapo a přesunuli ji do vedlejšího koncentračního tábora. To už Němci ustupoval. V koncentračním táboře jí „gestapáci“ vyrazili některé zuby. K jídlu měli slupky od brambor. Nevěděla datum ani čas. Všude bylo plno vší a všichni byli nemytí. Pracovní část už byla opuštěná. Němci postupně, každý den, odstřelovali některé vězně.

Najednou přijelo auto a evakuovali je. Autem je převezli na nádraží. Přes noc je vozili vozem pro zvířata po celém Německu a přes den vlak stál. Náhodou se dozvěděli, že stojí na nádraží v Čechách. Už byl skoro konec války. Dovezli je do Prahy. V Praze je roztřídili. „Řekli, tak vy jste zběhové a já řikám: Nejsme, my jsme byli evakuovaní.“ Jelikož v Praze neměli místo tak jí poslali do Benešova.

Zjistila, že jí, paradoxně zachránilo gestapo. Po celou dobu jí mělo pod dozorem, kvůli skupině jejího strýce a tudíž jí nemohli zabít, ale mohli jí ubližovat.

Dělala v továrně v Týnci nad Sázavou a několikrát týdně se musela hlásit na gestapu. V továrně byla Jarmila v ústředně a hlásila nálety, jelikož nemohla být z nařízení gestapa v kolektivu.

Ze Sackyše se vrátila úplně zavšivená, tak jí maminka na hlavu nalila petrolej.

Jednoho dne 24. dubna 1945 přišlo gestapo: „Likvidace, zběh!“ Musela se urychleně sbalit a odjet. Za sádlo a chleba „gestapáci“ dovolili paní Hubínkové doprovodit dceru až do Prahy. V Praze přespávala matka u své sestry a přes den vyčkávala, až na nástěnku vylepí jména popravených.

Na Pankráci byli cely přeplněné a „bylo to tam hrozné“ Nakonec si je „gestapáci“ 27. nebo 28. Dubna 1945 zavolali a řekli: „… vy jste neutekla, ale byla jste evakuovaná, můžete jít.“ Když, paní Pláteníková vyšla z vrat tak omdlela, stejně jeko její maminka. K tetě je odvezl nějaký pán, na to si nepamatuje. Asi ze spaní řekla kam má jet. Tento pán tetě řekl: „Neznáte mně a nikdy jste mě neviděla.

Po válce jim doktor doporučil převoz do nemocnice. Měla ledvinné koliky a další nemoci, byla podvyživená…

Dodělala si maturitu a pracovala v Chemapolu. V roce 1951 se vdala za Oldřicha Pláteníka.

Jednoho slunečného dne v červenci 1952 jeli po nábřeží v tramvaji. Naproti těhotné paní Pláteníkové seděl postarší pán a on v něm rozpoznala Špruha! „Oldo to je Špruh… a on se podíval, zřejmě mě asi poznal. Já jsem říkala to je Špruh on střílel do lidí já jsem to viděla… pač on mě předtím chtěl vážně asi oddělat… Takže vyskočil z tramvaje a já s tim bříškem za ním… to bylo o prázdninách, v červenci… a tak jsem křičela: Chyťte ho! … a on se tam oběvil nějákej strážník a zastavil ho.“ Jarmila mu  všechno vyprávěla a on si vzal jeho legitimaci. Když se po několika měsících vypravila na policejní stanici, dozvěděla se, že prošel očistou, a že je členem UV KSČ.

Nyní Jarmila přednáší na různých akcích a pomáhá u celosvětových projektů a navštěvuje organizaci Paměť národa. Je zvána mnoha významnými lidmi na různé akce včetně pozvání prezidenta ČR.

Tento příběh bych rád zakončil slovy pamětnice paní Jarmily Pláteníkové: „…Češi když se maj špatně, tak se tak milujou, ale když se nic neděje, tak se zhádaj.“