The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Valentyna Platonivna Denysjuk (* 1929)

• narodila se 16. listopadu 1929 v obci Tarakaniv v Rivnenské oblasti v tehdejším Polsku

• vychodila deset tříd školy, poté nastoupila na pedagogický institut ve Lvově

• stala se spojkou (zv’jazkova) Ukrajinské povstalecké armády

• připravovala pro povstalce jídlo, roznášela letáky a předávala informace

• 1947 – byla zatčena v Tarakanivu za svou pomoc Ukrajinské povstalecké armádě

• výslechy a první věznění prodělala ve městě Dubno

• soudem byla odsouzena na deset let

• roku 1948 transportována do gulagu Pečora v republice Komi v Sovětském svazu

• pracovala na stavbě železnice

• počátkem 50. let transportována do Irkutské oblasti

• pracovala se dřevem

• po propuštění roku 1954 odjela zpět do Dubna

• pracovala v mechanickém závodě a jako účetní

• zatčena a vězněna byla také sestra Nadja

• manžel Onufrij Mychajlovič (1927-1990) byl vojákem Ukrajinské povstalecké armády

• manžel uvězněn v gulagu Norilsk (Krasnojarský kraj)

Mládí v Tarakanivu v rodině petljurovce

Valentyna Platonivna Denysjuk se narodila 16. listopadu 1929 v obci Tarakaniv v Rivnenské oblasti v tehdejším Polsku. V obci bylo několik polských rodin, ale hlavně v ní žili Ukrajinci. Tehdy totiž patřila dnešní západní Ukrajina polskému státu a v tzv. východních kresech, kam spadalo i Dubno a jeho okolí, byli Ukrajinci většinovou populací. Poláci zde vytvářeli vládnoucí, ale minoritní složku.

„Poláci byli více demokratičtí, nebyli jako Rusové. Ale stejně se učitelé ptali: ‚Kdo jste?‘ My jsme museli říkat: ‚My jsme Poláci.‘ Ale jací jsme byli Poláci? Třeba 3. května byl polský svátek a oslavy, to bylo jako u nás 1. května, a že se děti povedou ze školy. Byly polské učitelky, které stříhaly ukrajinská děvčata na polský způsob, a sestru, ona byla možná v první třídě, skutečně ostříhaly. Starší děvčata se rozutekla. Byla zima, sestra přišla domů a otec se ptá, jakým právem to učitelka udělala? Sestra říká: ‚Ona chtěla.‘ Otec se s učitelkou pohádal, ona žalovala a otec dostal pokutu dvacet zlotých. Říkal: ‚Já to zaplatím, ale řekl jsem, co jsem chtěl.‘ Ale kdyby byl v KGB, tak by už nevyšel.“  

Starší sestra Valentyny Platonivny se narodila v roce 1920. Celá rodina vlastnila celkem tři krávy, dva koně, kousek lesa a deset hektarů půdy. Musela však Polákům platit daň z půdy, která se platila vždy na jaře a na podzim. V Tarakanivu chodila pamětnice do školy, absolvovala dohromady deset tříd a v roce 1947 byla přijata do Lvova na pedagogický institut: „Učila jsem se měsíc, a zavřeli mě. Tím skončila moje studia. Zavřeli mě na deset let a já jsem tam strávila sedm let.“

Otec Valentyny Platonivny sloužil v první světové válce v armádě Symona Petljury, ukrajinského politika a generála, který stanul v čele ukrajinské armády a poté se stal v letech 1918–1921 prvním prezidentem Ukrajinské národní republiky. Jednalo se o významného politického činitele, vedoucího Ukrajince v boji za nezávislost: „Otec tehdy sloužil v carské armádě a poté šel sloužit do Petljurovy armády. Nechtěl ke komunistům. Potom neměl rád Poláky, protože Józef Pilsudski Ukrajince zradil. Petljurovci dobře bojovali a hnali bolševiky dál a dál, ale jak bolševici viděli, že dobře bojují, slíbili Pilsudskému západní Ukrajinu, Bělorusko a on Petljuru zradil. Otec nás učil, že jsme Ukrajinci, a proto, jak začal banderovský odboj, tak jsme se přihlásili. Přísahali jsme.“

V Tarakanivu také mezi válkami pracovala organizace Prosvita, která se snažila vykonávat osvětovou činnost, publikovat knihy a vzdělávat ukrajinské obyvatelstvo. Jednalo se o organizaci založenou již v roce 1868, která pracovala na západní Ukrajině až do roku 1937. V tomto roce byla Prosvita polským režimem (zejména v severozápadních oblastech současné Ukrajiny) zakázána, knihovny byly zavřené a knihy Prosvity zakázány: „Ze Lvova přijížděli studenti, to už byli nacionalisté, a volali mého otce. On za nimi běžel, protože si měl s kým promluvit. A víte co? Poláci v Tarakanivu Prosvitu zavřeli. A proč ji zavřeli? Protože našli komunistickou literaturu.“

Před válkou byly v Rivnenské oblasti i německé kolonie, ale v roce 1939 odjeli Němci zpět do Německa. Valentyna Platonivna vzpomíná, že si na vozech vezli veškerý svůj majetek.

Sovětská okupace Volyně v roce 1939

Během čtvrtého dělení Polska byla západní část Volyně dne 17. září 1939 obsazena Sovětským svazem a situace se pro hospodáře značně zhoršila. Takzvaným kulakům, bohatým sedlákům, byl majetek odebírán a sami statkáři odváženi na Sibiř. Zároveň museli obyvatelé odvádět suroviny do Sovětského svazu a také rodina pamětnice značně trpěla kvůli povinným dodávkám, přestože (pravděpodobně) nebyli označeni jako kulaci.

Vybuduješ ukrajinský stát, nebo v boji za něj zahyneš

Ze samotné obce Tarakaniv pocházelo hodně ukrajinských povstalců, z nichž někteří nepřežili válku nebo následnou vlnu zatýkání, a Valentyna Platonivna měla jejich důvěru díky starší sestře. Vzpomíná, že každému nedůvěřovali: „Nás přijímali ukrajinští nacionalisté. Kdo u nich byl, tak jim bylo svěřeno nosit poštu a časem převádět lidi. Zavést je na jedno místo anebo na jiné místo. To se nám už dovolovalo. (...) Zpočátku jsme sbírali suroviny a dělali jsme zásoby. (...) Sušili jsme těstoviny a společně s masem jsme je schovávali. (...) My jsme byli takoví mladí a nás už vzali do Ukrajinské povstalecké armády.“

Valentyna Platonivna vzpomíná, že se nejednalo o nucenou práci pro Ukrajinskou povstaleckou armádu – kdo chtěl, tak pomáhal – a ani jídlo nebo jiné potřebné věci si povstalci od lidí nevynucovali. Její přezdívka byla „Bylina“. Pamětnici velmi pomohlo, že její starší sestra byla dříve ve strukturách Ukrajinské povstalecké armády aktivní. 

To již bylo v období nacistické okupace na Volyni (1941–1944) a Němci vyváželi místní obyvatele na nucené práce do Německa. Ke konci okupace transportovali z domovů celé vesnice a mezi nimi i rodinu jejího budoucího manžela Onufrije Mychajloviče: „Armáda prostě šla, hnala lidi na vlaky a odvezla je do Německa. Celá rodina mého manžela byla odvezena do Německa. On byl v tom momentě někde s Ukrajinskou povstaleckou armádou, a tak do Německa vyvezen nebyl. (...) Potom se lidé z Německa vraceli, ale někteří zemřeli. Také matka mého manžela zemřela. Nás neodvezli, odvezli pouze manželovu rodinu.“

Němci také otevřeli školy, ale po měsíci je zase zavřeli. Řekli studentům, že je válka a že není možné ve škole topit, a tak se musí škola zrušit. Škola v Tarakanivu se měla otevřít znovu v září, ale studenti poté zjistili, že všechny učitele v místním lese zastřelili. Školy tak už zůstaly zavřené.

Němců jinak v obci Tarakaniv tolik nebylo: „Jednou přišli za otcem: ‚Proč máš tolik půdy, a zasel jsi tak málo?‘ ptal se překladatel. Otec říkal: ‚Nechal jsem ji ležet ladem, aby si země odpočinula.‘ – ‚Gut, gut,‘ řekl Němec. To bylo všechno. My jsme se s Němci nijak nebavili. Ale také nám brali inventář a kuřata a vejce nám brali.“

V roce 1943 probíhaly na západní Ukrajině tvrdé boje mezi Poláky a Ukrajinci, známé jako tzv. volyňský masakr nebo volyňská řež. Jednalo se o důsledek již tak špatných polsko-ukrajinských vztahů, ale zároveň se projevila snaha Ukrajinců vytvořit vlastní autonomní stát s ukrajinským osídlením. Poláci na druhou stranu považovali západní Volyň za součást polského státu: „Armija Krajowa přijela na Volyň bít se s banderovci. Jako by nevěděli, že Volyň není jejich země: ‚Vy jste užívali tuto zem dvacet let, ale teď sbohem.‘ Volyň byla vždy ukrajinská. Tak na Volyni vznikla taková válka a naši i Poláci umírali. Zpočátku existovala ukrajinská policie, ale jak se rozutekla, tak přišli Poláci. Oni pak jezdili s Němci po ‚svých‘ koloniích.“

Po „osvobození“ Rudou armádou

Když se v roce 1944 přibližovala Rudá armáda a utábořila se za řekou Ikvou, zatímco Němci byli na opačné straně, stáhla se celá rodina do obce Alexandrovka. Po osvobození Rudou armádou v březnu 1944 se Ukrajinská povstalecká armáda ocitla v bezprizorním postavení: „Jak přišla Rudá armáda, tak se povstalci rozešli po domech. U nás byli povstalci, oni stejně pracovali a já jsem po městě Dubno roznášela letáky. Už nevím, co tam stálo. Roznášeli jsme je tam, kde bylo více lidí. Byla tam napsaná různá povstalecká prohlášení a my jsme je rozdávali třeba u kostelů.“

Obyvatelé se k Ukrajinské povstalecké armádě stavěli všelijak, podle Valentyny Platonivny jí nebyli obecně ani nakloněni, ale ani ji neodsuzovali. Pamětnice uvažuje, že kdyby neexistovaly různé skupiny, které se snažily povstalcům ublížit, bylo by všechno v pořádku. Údajně přišlo velké rozčarování, když tyto skupiny dokázaly vyvolat vůči povstalcům nesnášenlivost: „Že jsme prý byli nějaká banda, která jenom sbírá suroviny a jídlo. Ale daleko více bylo příznivců.“

Několik chlapců z Tarakanivu válku nebo následné zatčení nepřežilo. Valentyna Platonivna vzpomíná na skupinu známých původně ze své rodné obce a částečně i z Alexandrovky: „Byli v bunkru a někteří lidé věděli, kde se bunkr nachází. Ti tam mohli nosit jídlo a obecně se jim důvěřovalo. Byl pan Kacamon, Čech z Alexandrovky, který o bunkru věděl, protože jeho švagr byl také u povstalců. Začalo zatýkání a já už nevím, z jakého důvodu zavřeli jeho dceru a manželčinu sestru. Ona měla prozradit lokalitu bunkru, ale podmínkou bylo, že její manžel zůstane živý. Nějak se to provalilo. (...) Kacamon pak povstalce zradil a ukázal, kde ten bunkr je. Rusové bunkr otevřeli, začala bitva a nikdo z bunkru nevyšel živý. Kacamon to asi udělal kvůli dceři, mohli mu říct, že jestli bunkr prozradí, tak dceru pustí. On to vyobchodoval, protože ona u soudu dostala jenom pět let, a ostatní deset let.“

V sovětském gulagu na Pečoře v republice Komi

V Tarakanivu žila Valentyna Platonivna až do roku 1947, kdy byla ve svých sedmnácti letech zatčena. Zradila ji její kamarádka, prozradila totiž, že pamětnice rozdávala letáky: „Víte, proč tehdy docházelo k zatýkání? To se táhlo jedno za druhým a jedno druhé se prodávalo. Jak je i teď zrádců hodně, tak i tehdy bylo. Kromě povstalců byli tehdy i tací lidé, kteří si nandali na čepici trizub a šli k lidem:  ‚Dej na povstalce.‘ Ale tohle povstalci nedělali. To byla taková banda, která tohle dělala jménem povstalců. Já vím, že v Tarakanivu jednou vzali obilí a poprosili mlynáře, aby jim umlel mouku. Že si pro ni ráno přijdou banderovci. Tohle ale banderovci nedělali.“

Zatčená Valentyna Platonivna i její sestra Nadja byly zpočátku ve městě Dubno v místní věznici a byly také poprvé vyslýchány. Pamětnice říká, že ve vězení byla zavřená spousta lidí a nebylo kde spát. Dlouho však v Dubnu nezůstala.

Proběhl soud, při kterém se opakovalo přesně to, co zaznělo během výslechů. Dokonce jim byl úředně přidělen advokát, ale ten jim v ničem nepomohl. Nakonec dostala Valentyna Platonivna deset let vězení v sovětských pracovních táborech.

Pamětnice pracovala v  gulagu na Pečoře v republice Komi na samém severu Sovětského svazu. Zdejší nehostinné prostředí nabízelo hluboké lesy, ale také mrazivé počasí.  Valentyna Platonivna musela pracovat na stavbě železnice: „Jaká jsem tehdy byla? Byla jsem hubená, že jsem ani lopatu v rukách držet nemohla. Budovali jsme železnici a potom nás přesunuli ještě dále na sever, kde jsme budovali Stalinovu železnici. Kdyby nás tam drželi déle, tak bych asi zemřela. Nemohla jsem dýchat a měla jsem na rukou, na nohou i na obličeji otoky. Já jsem tam opravdu nemohla být, ale dlouho jsme tam nepobyli.“

V Irkutské oblasti na práci se dřevem

Na začátku padesátých let byla neočekávaně přesunuta do Irkutské oblasti, kde pracovala na kácení a zpracování dřeva: „Tam nebyla lehká práce. Řezat dříví bylo těžké, ale bylo to lepší než na severu Sibiře. (...) Bylo možné napsat jeden dopis za rok. Na Pečoře jsme byli spolu se zloději a vrahy, ale v Irkutsku nás politické vězně od vrahů a zlodějů oddělili. Jak jsme byli samí političtí, tak to bylo jednodušší. Všichni tam seděli spolu, Poláci, vězni z pobaltských zemí, Bělorusové i Rusové. Měla jsem jednu takovou starší ženu za kamarádku a ona měla ekonomické vzdělání, takže jim mohla něco spočítat. Oni ji z Irkutsku propustili a pak musela být někde v Karagandské oblasti.“  

V roce 1954 byla Valentyna Platonivna propuštěna a v prosinci se vrátila do Dubna: „Oni nám dali dokument a na něm bylo napsáno, že můžeme odjet do vybraného místa pobytu. Dali nám také občanský průkaz, takže už jsme měli občanský průkaz.“

Sestra se vrátila z věznění o několik měsíců dříve. Manžel Onufrij Mychajlovič Denysjuk (1927–1990) pocházel z obce Zahirci nedaleko Tarakanivu a bojoval v řadách Ukrajinské povstalecké armády v Demydivském okrese. Nejdříve působil jako spojka Ukrajinské povstalecké armády, ale jeho rodina byla odvezena do Německa a on měl nastoupit vojenskou službu v Rudé armádě: „Učil se střílet, ale jak výcvik skončil a on měl jít do armády, tak místo toho odešel k povstalcům. Jeho bratranec šel naopak do Rudé armády. Manžel měl však spojení, a tak odešel do Ukrajinské povstalecké armády a pracoval v Demydivském okrese. (...) Říkal, že i tam docházelo ke zradám, protože ve vesnicích byly komunistické organizace, speciálně v Mlynivském okrese, a prý tam zradou začali povstalce odzbrojovat. Taky tam byla Krynycja a tam bylo postříleno mnoho lidí. To byla velká bitva. Měli je pustit na Karpaty, ale nepustili je a všechny je zastřelili. (...) Manžel jednou někam šel, byl ozbrojený a zarazil se o plot. V ten moment ho chytili a zavřeli.“ Manžel byl v roce 1945 odsouzen na dvacet let a deset let byl vězněn v gulagu v Norilsku v Krasnojarském kraji na severu Sovětského svazu. Propuštěn byl v roce 1955.

Po propuštění

Valentyna Platonivna po propuštění pracovala v mechanickém závodě v Dubně: „Já jsem pracovala dobře, stala jsem se účetní a pracovala jsem tam až do penze. Měli jsme syna, který absolvoval ternopilský lékařský institut a pracoval jako lékař. Ale už zemřel.“

Manžel rovněž pracoval v mechanickém závodě a poté v továrně na výrobu masa. Zemřel v roce 1990 přímo v zaměstnání. Valentyna Platonivna nyní žije s vnuky v rodinném domě ve městě Dubno. V devadesátých letech se setkávala i s dalšími povstalci Ukrajinské povstalecké armády, ovšem většina pamětníků tehdejších událostí již nežije.

„Tolik lidí zahynulo. Ukrajinský národ povstal a nikoho s pistolí u hlavy nenutili jít k povstalcům. Lidé se sami organizovali, chtěli mít svůj stát. Ale bylo to velice těžké, velice těžké.“

Valentyna Platonivna se vyjadřuje i k současné ekonomicko-politické situaci na Ukrajině: „Říct, že jsme jako stát chudí, je hřích. Kdyby nebyl chleba, kdyby nebylo co na sebe, tak potom ano, to bychom byli chudí. Když ale chcete být bohatý a jezdit do zahraničí, tak to je vaše právo. Vyděláváte peníze. Poláci také jezdí do Německa, protože se tam víc platí. To je taková mánie, to zbohatnutí. Teď  tady není taková bída. Koupit můžete všechno.“