The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ladislav Plch (* 1945)

• narozen 18. června 1945 v Brně

• juniorský mistr republiky v plavání

• v létě 1967 uskutečnil první pokus o emigraci

• 11. června 1971 se fingovaně oženil se západní Němkou Marií Huserovou

• 7. listopadu 1972 legálně odešel do Německa

• v Německu vystudoval filozofickou fakultu, obory slavistika, anglistika a dějiny

• v roce 1992 se se svojí druhou manželkou a dvěma dcerami vrátil zpět do vlasti

• pracoval jako překladatel a publicista

• v lednu 2024 žil v Kamenné kolonii v Brně

„Já jsem měl na zádech takový podivný ruksak. V plastu zatavené dokumenty a věci na oblečení. Na pláži před Terstem jsem si ale uvědomil, že nikdo z mých kamarádů ještě nežije na Západě, a padla na mě taková chmura a deprese,“ vzpomíná Ladislav Plch na svůj první pokus o emigraci v létě roku 1967. Z Jugoslávie jako bývalý juniorský mistr republiky v plavání přeplaval do Itálie. V moři strávil šest hodin, protože plaval obloukem, aby se vyhnul hlídkám. Po třech dnech v Itálii se vrátil. „Už jsem neplaval, ale šel jsem přes italskou hranici, přes zelenou hranici, tam nebyla žádná železná opona. Plížil jsem se takovým porostem zpátky na Východ, do Jugoslávie. Jestli byly nějaké hlídky na jugoslávské straně, to nevím, ale šel jsem pak pokorně se sklopenou hlavou na vojnu,“ dodává.

Seš chlap, musíš dělat něco pořádnýho!

Ladislav Plch se narodil 18. června 1945 jako poválečné dítě. Rád vzpomíná na dětství v brněnské Pellicově ulici, kde si spolu hrály děti estébáka i veterána pozemního vojska Anglie, který měl za manželku Angličanku. Právě tato rodina Rysových Ladislavu Plchovi utkvěla v paměti, protože jejich tři synové dostávali anglické komiksy, za komunismu nevídanou to věc.

Do školky a na základní školu chodil Ladislav Plch „do Oltecu“, tedy na Staré Brno. Vzpomíná, jak s kamarádem chodili za školu, dívali se na mraky a učili se kouřit. „Ačkoliv jsem nevzal v životě do ruky kladivo nebo šroubovák, ležel jsem v knihách a četl jsem romány pro dospělé, tak můj příliš praktický otec razil heslo: Seš chlap, musíš dělat něco pořádnýho!“ vzpomíná. Chtěl jít na gymnázium, ale otec ho donutil studovat strojní průmyslovku, i když se vůbec o technické věci nezajímal. „Každého správného kluka zajímaly typy automobilů, mě vůbec ne. Já jsem žil poezií a takovými věcmi. To byla velká frustrace. Já jsem byl výborným žákem v češtině a dějepise a úplně jsem plaval v technických vědách,“ vysvětluje pamětník.

Plavání jako lék na frustraci

Tuto chmurnou etapu života, jak ji sám označuje, mu pomohlo překonat plavání. „Táta byl před válkou i po válce známý sportovec, atlet, a ještě známější byl jeho bratr Richard, který byl trenérem tenisu. Jeho manželka, moje teta Lída, která se teď dožívá sto tří let, byla také známá trenérka a objevitelka tenisových talentů. Já jsem byl také sportovec, velký plavec, ale moje rodina, protože jsem se nezajímal ani o atletiku, ani o tenis, tak se celkem demonstrativně nezajímala o moje plavání,“ říká s povzdechem Ladislav Plch.

„Plaval jsem necelých šest let a stal se juniorským mistrem republiky. Byla to řehole. Ráno o půl šesté jsem skákal do bazénu, plaval jsem až do sedmi, pak jsem šel do školy a odpoledne běhat do parku a večer zase do bazénu. Neplaval jsem jako paní radová, ale na plné koule. Díky tomu jsem si nahonil takovou kondičku, že i když jsem před dvacítkou nechal sportu, tak z toho tyju dodnes,“ popisuje pamětník.

Bigbít ve Štatlu

Plavání ho bavilo, ale bralo mu tolik času, až měl strach, jak sám říká, aby se z něj nestal „sportovní blbec“. Začal ho zajímat rokenrol a bigbít. Poté, co s plaváním skončil, začal chodit do Štatlu (do společnosti v centru Brna). „My jsme mívali srazy na Čáře (ulice Česká), ale tehdy jsme tomu říkali U medvídka, poněvadž tam byla neonová reklama medvídka na dětské foto,“ vysvětluje pamětník. Postupně se seznámil mimo jiné s hlavním zpěvákem skupiny Synkopy Michalem Polákem, ale také s Bolkem Polívkou, Jiřím Bartoškou a tato parta zpečetila konec jeho sportovního života. „Já jsem do nějakých devatenácti let žil asketicky, ale pak jsem zjistil, že existují dívky a další mládežnické aktivity, a zvrhnul jsem se,“ popisuje pobaveně.

Po maturitě nastoupil na  Vysoké učení technické v Brně. „Otec se skamarádil s mými kantory a dávali pozor, abych nedezertoval z toho oboru. Na tu techniku nemusela být velká protekce, otec se z dob své sportovní kariéry znal s tehdejším děkanem strojní fakulty a já jsem se tam octnul, ani jsem nevěděl jak. A protože jsem nechtěl jít na vojnu, tak jsem se tam doslova placatil několik semestrů,“ říká pamětník s tím, že právě kvůli tomu chtěl emigrovat ještě před osmašedesátým.

Superarbitrován pro blbost

Když se vrátil domů z krátké emigrace, kterou si nakonec rozmyslel, čekal na něj povolávací rozkaz na vojnu. „Lidé, kteří žili kolem bigbítových klubů a klubů mládeže, se snažili vojně vyhnout, předstírali, že jsou blázni, aby dostali modrou knížku. A většinou se jim to podařilo. Já jsem na té vojně ze sebe taky dělal blba, švejkoval jsem,“ popisuje. Na vojně strávil přes rok, v Olomouci, pak v Brně a nakonec se mu podařilo přes kamaráda psychiatra získat modrou knížku. Hospitalizovali ho v psychiatrické léčebně v Černovicích, kde byl na pozorování coby pacient s depresemi. „Za Rakouska-Uherska se tomu říkalo superarbitrován pro blbost,“ dodává pamětník se smíchem.

V socialistickém Československu ale bylo nutné být zaměstnán a mít razítko v občanské legitimaci. „Já jsem si stále udržoval nějaký pracovní poměr, pracoval jsem s lopatou a krumpáčem,“ říká. V roce 1970 začal pracovat v brněnském studiu Československé televize jako asistent produkce a později asistent kamery. „Tam bych se možná uchytil. Ale přestal jsem v televizi pracovat proto, že jsem začal pracovat na tom vyženění se. Tak jsem nechtěl mít povolání, kvůli kterému by mně bránili se vystěhovat. Možná jsem to přeháněl, to se nikdy nedozvím. Ale chtěl jsem se jevit jako beznadějná, zkrachovalá existence, které se ti policajti rádi zbaví, abych jim nenarušoval socialismus, ale na druhé straně abych se nechoval trestně,“ vysvětluje pamětník.

Ladislav Plch vzpomíná i na setkání československého undergroundu u Charlieho Soukupa v Alsasku ve mlýně. Byla to už třetí akce svého druhu, o předchozích dvou pamětník nevěděl a dostal se tam náhodou: „Ten sraz, to byl úplný Woodstock, akorát se vystupovalo spíš v mlýnici než pod širým nebem. Byl tam Karel Kryl, Jarda Hutka, Vlasta Třešňák, budoucí ministr kultury Pavel Tigrid a Pavel Landovský.“ Ladislav Plch osobně znal pouze Jardu Hutku a Vlastu Třešňáka. „S Hutkou a Třešňákem, to byli moji kamarádi, jsem po roce 1989 zdatně přispíval do spousty novin. Do Mladé fronty, do Rovnosti, do Lidovek a taky do Reflexu a Mladého světa. Hodně jsem psal z různých koncertů a festivalů,“ vysvětluje pamětník.

Fingovaná svatba

Když byl stopem v Rumunsku, seznámil se s Fridrichem Wilhelmem Deichertem, což byl podle Ladislava Plcha západoněmecký hipísák, který mu sehnal nevěstu. „Děvčata se vdávala za západní cizince, aby se dostala ven, ale neznal případ, že by se tak dostal ven chlap. Když za mnou přijel do Brna, tak jsem ho pověřil, aby mi sehnal nevěstu, a on mi sehnal nějakou z těch svých kruhů, takovou volnomyšlenkářskou,“ vysvětluje pamětník. Jmenovala se Marie Huserová a prý se chtěla hned brát. „Ale já jsem trpěl takovým stihomamem, a asi jsem byl sledovaný, že policie na Lenince takový podezřelý existence jako já sleduje. Já jsem tu Němku přemluvil, že se jako seznámíme a pak se vezmeme, a ona skutečně přijela ještě jednou,“ říká pamětník.

Svatba se konala 11. července 1971 v Brně. „To byla děsná, jak se říká lidově, čurina. Rodiče o tom vůbec nevěděli, otec by začal panikařit. ‚Oni tě zavřou a nás s tebou!‘ Já jsem tam na tu svatbu pozval pár svých nejbližších kamarádů. To byl třeba Bolek Polívka,“ vzpomíná. „Bylo to na národním výboře na Dominikánském náměstí, vedle kostela. Tam nějaká ženská s ornátem, medailí a listinami k nám pronesla: ‚Vaše děti se již dožijí komunismu.‘ A těch pár lidí, co tam bylo, tak ti se drželi za pusu, aby nepropukli v smích,“ popisuje dál svatební obřad.

Svatbu prý tajil nejen před rodiči, ale hlavně před sousedkou, která byla komunistická domovnice a možná prý i spolupracovnice Státní bezpečnosti. Tato žena prý čítávala deník Rovnost a on si s hrůzou uvědomil, že tam bývají otisknuté i svatby. Běžel tedy do redakce Rovnosti, kde měl kamaráda, aby otisknutí své svatby předešel. „Kamarád o té svatbě ani nevěděl. Už to ale bylo v tisku, tak on vzal dláto a vyrazil to ze sázecího stroje. Že Ladislav Plch a Marie Huserová budou mít svatbu v 11 hodin 11. června na národním výboru,“ tvrdí pamětník pobaveně.

I jeho rodiče se o fingované svatbě dozvěděli v podstatě náhodou. „Otec byl v důchodu a otevřel schránku a tam byl podlouhlý úřední dopis, a on, že se jmenoval stejně jako já, ten dopis otevřel a tam bylo potvrzení, že nějaký úřad v Praze nemá námitek proti jeho vystěhování (Ladislava Plcha),“ popisuje pamětník a ve vyprávění pokračuje: „Otec se divil, že se konečně dočkal důchodu, a oni ho chtějí vystěhovat do Německa. A tak jsem já, Ladislav Plch mladší, musel i doma kápnout božskou.“ 

Země tonula v rudém hávu

Vystěhovalecký pas získal víc než rok po svatbě.[3] Republiku opouštěl 7. listopadu 1972. „Já jsem jen zaváhal, jestli to na hranicích nevezmou jako provokaci, že přesně v den slavného 55. výročí VŘSR opouštím svou socialistickou vlast. Takový jsem měl stihomam,“ říká pamětník. „Jak to bývá v pohádkách, že celé království tonulo ve zlatém hávu, když se princ ženil s princeznou, tak s tím blížícím se výročím naše země tonula v rudém hávu. To si nedovedete představit, tak rudá nebyla ani Moskva, ani Peking,“ směje se.

I v Německu zpočátku pracoval jako dělník na stavbách, protože neuměl jazyk, a při práci si dodělal maturitu ve večerní škole. Část roku pracoval a část cestoval. „Hlavní důvod, proč jsem chtěl ven, když tady normalizátoři zavřeli hranice, bylo cestování. Byl jsem jak utržený z řetězu. Vždycky jsem si našetřil nějaké peníze a hned jsem vyrazil stopem za Bobem Krčilem do Švédska, za Alunou Bláhovou do Londýna,“ vyjmenovává kamarády, kteří po roce 1968 emigrovali do zahraničí. Procestoval i Ameriku, Kanadu nebo Mexiko. „Co mě táhlo, byla Indie, i tu jsem procestoval, Himálaj, ale tu nižší část. Já jsem turista, ale ne horolezec. V Himálaji jsem nikdy nešel vysoko,“ říká pamětník a cestovatel.

Osudové seznámení ve vlaku

V Německu se stýkal i se svojí manželkou, ale jako manželé spolu nikdy nežili. „My jsme spolu kamarádili, ona patřila do stejné společnosti, to byli mladí hipísáci. Spousta z nich byla na podpoře, ale já jsem toho nechtěl zneužívat. Tak jsem pracoval. Ale díky trvajícímu manželství jsem dostal v Německu občanství,“ říká Ladislav Plch.

Na Silvestra 1974 pak potkal ve vlaku do Vídně svoji současnou manželku, která pocházela z Portugalska. „Ona měla namířeno do Budapešti, kde měla sraz s nějakým ‚brief freundem‘. Vystoupila se mnou ve Vídni a šla se mnou za mým kamarádem. Ten odjel na venkov a nechal mě ve svém bytě s tou portugalskou dívkou. Jsme spolu dodnes, je to moje žena a do té Budapešti se nikdy nedostala,“ popisuje pamětník jejich seznámení.

Splněný sen

V Německu se mu splnil sen, vystudoval filozofickou fakultu na univerzitě v Marburgu – slavistiku, anglistiku a dějiny. Další doktorské studium ale nenastoupil. „Já jsem měl zamluvené místo na jednom institutu v Malburgu, kde jsem žil. Byl to vědecký ústav, kde se zabývali studiem slovanských literatur. Přesně to odpovídalo tomu, co jsem chtěl studovat. No a pak přišel Černobyl a my jsme skočili do auta a ujeli jsme před tím černobylským mrakem do Portugalska. Hlavně kvůli dceři, které byl tehdy rok a půl. A tím, že jsme ujeli a já na to místo nenastoupil, se na mě doktor, co mě přijímal, naštval, a tak vlastně z mého doktorského studia sešlo,“ popisuje Ladislav Plch pohnuté okolnosti jeho dalšího studia.

Absence titulu z doktorátu mu však nezabránila v pedagogickém působení na vysoké škole, kde vyučoval jako externista. Filozofickou fakultu vystudovala i jeho žena Maria de Fátina Baptista Nery Plch, i když původně chtěla vystudovat medicínu. Dnes učí v Brně na Masarykově univerzitě portugalštinu. Lékařkou se stala starší z jejich dvou dcer.

Zpátky v Brně

Poprvé se Ladislav Plch do Československa odvážil až na jaře v roce 1977.[2] „Já jsem měl stihomam, že na to přijdou (policie na fingovaný sňatek) a už mě nepustí,“ říká. Na základě této první cesty o něm opravdu Státní bezpečnost začala vést spis. Vedla ho jako osobu prověřovanou.[1] 

K výslechu ale prý Ladislav Plch pozván nebyl. „Ne, nikdy, já jsem měl štěstí. Ale to bylo možná díky tomu, že jsem tak úzkostlivě dbal o svoji image zkrachovalé existence, tak že oni byli rádi, že se mě zbavili. Měl jsem strach zbytečně,“ říká. Po krátké době založila StB pamětníkův spis do archivu s tím, že jde o osobu pro jejich záměry neperspektivní.[1] 

V Československu byl pak ještě několikrát. Například na Vánoce v roce 1980 na akci „Tekutý kapřík“, kde se potkal se starými přáteli z okolí Boleslava Polívky. „Důležitější než rodinné Vánoce byl Silvestr s partou kamarádů a kamarádek. To mi v Německu scházelo. S Němci nebyla žádná sranda, nedokázali posedět a popít vína,“ zamýšlí se.

V roce 1987 Ladislavu Plchovi zemřel otec a on chtěl přijet do Československa na pohřeb. Jelikož se na vízum čekalo tři týdny, jel bez něj, ale na hranicích ho nepustili. „Prý to by mohl říct každý, že jede na pohřeb,“ vzpomíná na nevstřícnost československých pohraničníků.

Listopadové události roku 1989 sledoval v televizi a tisku. „Pochopitelně mě mrzelo, že moji kamarádi dělají revoluci a já nejsem u toho, ale tehdy jsem potřeboval vízum a na to se čekalo tři týdny,“ vysvětluje svoji neúčast na událostech, které měly za následek pád režimu. Po revoluci ztratil Ladislav Plch motivaci v Německu dál zůstávat. „To bylo někdy v průběhu roku 1990, kdy moje portugalská žena povídá: ‚Tak se vraťme do Československa.‘ To bylo dojemné, pro ni to nebyl žádný návrat, ale další cizina. Taková ona je, dobrá duše,“ říká pamětník.

Kamenná kolonie

Začátkem února 1992 přijela rodina Plchových natrvalo do Brna. Do bytu v Pellicově ulici se ale nedostali. „Brácha vyměnil zámek. Protože jeho žena mu namluvila, že ho o byt chci připravit. Manželka musela přebalovat dceru v mrazu na kapotě auta. Pak jsme jeli za kamarádem Mirkem Dvořákem. Nechal nás načas bydlet u něj v Králově Poli,“ říká. Přes známého Laca Garaje dostal nabídku na koupi domu v Kamenné kolonii. „Pamatuju si z dětství, že kluci z Kamenky byli nebezpeční. Mezitím se ale Kamenka změnila. To původní obyvatelstvo se přestěhovalo do socialistických paneláků a stala se z ní bohémská vesnička. Dneska je to taková snobárna, módní čtvrť,“ popisuje.

Ladislav Plch pracoval po návratu do Brna jako překladatel, publicista na volné noze a učitel němčiny. Stále žije i se svojí manželkou v Kamenné kolonii v Brně. Kdyby mohl studovat, co by chtěl, snad by prý ani neemigroval, jak tvrdí. Svoboda ale pro něj vždycky znamenala hodně. „Já jsem chtěl v mládí poznat svět. V tom mi bránili, a tak jsem musel oklikou. V mládí pro mě svoboda znamenala projevit na veřejnosti svůj názor a hlavně svobodně cestovat. Duchovní svoboda, přečíst si to, co chci,“ uzavírá své vyprávění.

[1] Výňatek ze svazku prověřované osoby – Plch Ladislav. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.

[2] Povolení k cestě do ČSSR na dobu pobytu 30 dnů. Ladislav Plch pobýval u rodičů v Brně od 23. 3. do 17. 4. 1977. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.

[3] Výjezdní doložka Ladislava Plcha do NSR (1972). Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.