The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Pleva (* 1939)

• narodil se 6. listopadu 1939

• rodiče vlastnili podnik Sběrné suroviny, který komunisté v roce 1948 znárodnili

• v roce 1949 otce Jaroslava Plevu staršího na základě udání zatkli a soudili za údajné rozkrádání národního majetku; v letech 1949 až 1951 s ním proběhly celkem tři soudy

• v roce 1949 se musela rodina vystěhovat do Trutnova

• v roce 1951 soud otce odsoudil na dva roky vězení, otec však trest nenastoupil a pět let se skrýval doma

• v roce 1957 pamětník maturoval na gymnáziu v Trutnově, poté nastoupil do práce jako pomocný dělník na stavbě

• v letech 1958 až 1960 byl na vojně, po odchodu do civilu absolvoval večerní průmyslovou školu s maturitou v Trutnově

• v roce 1966 se oženil a od roku 1969 pracoval ve Vrchlabí

• od roku 1978 do roku 2002 vedl investiční oddělení Správy Krkonošského národního parku

• v roce 2023 žil ve Vrchlabí

Jaké to je, když se váš otec pět let skrývá doma? Když je vám dvanáct let, a nemůžete si domů vodit kamarády? Když vašeho otce považují za zločince jen proto, že vlastnil firmu Sběrné suroviny? A když po pěti letech skrývání vtrhnou do domu estébáci s pistolemi v rukou a otce odvedou?

Jaroslav Pleva tohle všechno zažil a tyto zážitky silně ovlivnily nejen jeho dětství, ale i celý další život, například mu kádrováci nedovolili studovat. Nikdy nevstoupil do KSČ, proti režimu však veřejně nebojoval. Chtěl totiž zabránit tomu, aby jeho děti měly stejné problémy, jaké zažil on kvůli tomu, že jeho otec byl nepřítel režimu.

V roce 1951 dostal Jaroslav Pleva starší u soudu za údajné rozkrádání národního majetku dva roky vězení a vysokou pokutu. S tvrdým trestem nesouhlasil a rozhodl se mu vyhnout.

„Otce jsem doprovázel na vlak, kterým měl odjet do vězení. Sám jsem pak celé prázdniny strávil u příbuzných. Vrátil jsem se z nich vlakem, šli jsme s mamkou domů z nádraží. Ke svému překvapení jsem tátu zastihl doma. Přišli jsme do kuchyně, rozsvítili – a táta seděl u stolu. Nemůžu popsat ten šok. Vletěl jsem tátovi do náruče a brečel jsem radostí,“ popisuje Jaroslav Pleva, jak začalo pět let otcova skrývání. Skončilo v roce 1956, kdy ho zatkla Státní bezpečnost (StB). Po několika týdnech ho však propustili. Doba největších komunistických represí totiž už pominula.

Otec úspěšně podnikal

Jaroslav Pleva se narodil krátce po začátku druhé světové války, 6. listopadu 1939. Dětství prožil v Hradci Králové, kde měli rodiče firmu Sběrné suroviny. „Jméno Jaroslav máme v rodině skoro všichni, jmenoval se tak tatínek, maminka byla Jaroslava,“ prozrazuje pamětník.

Otec pocházel od Vlašimi, kde se v mládí vyučil ševcem. Řemeslu se věnoval i v Hradci Králové. Začal vyrábět tehdy populární a žádané pletené svršky obuvi, které měly odbyt i v zahraničí. Živnost však skončila poté, co ji převálcovala Baťova strojní výroba. V roce 1931 otec založil v Hradci Králové firmu Sběrné suroviny, kterou vlastnil a vedl až do jejího znárodnění komunisty. Krom toho byl aktivním členem Sokola a hrál fotbal za hradeckou Slavii.

Každý kousek papírku dej Plevovi na sbírku

Podnik Sběrné suroviny se nacházel u železničního mostu přes Labe, na pozemku pronajatém od města. Rodiče obchodovali s kůžemi, ve kterých se oba vyznali, ale i s jinými běžnými surovinami, jako například s papírem, hadry, kovy, sklem nebo kostmi.

Ke sběrně vedla vlečka a na ni se přistavovaly vagony, do kterých se nakládaly všechny vytříděné suroviny. Otec postupně vybudoval vztahy s velkými dodavateli i obyvateli Hradce Králové, kteří mu nosili materiál. Jeden ze zaměstnanců na to složil říkanku: „Jsi-li, hochu, dobrým Čechem, vytírej si prcku mechem, každý kousek papírku dej Plevovi na sbírku.“

Povolení na pistoli se záhadně ztratilo

Po válce ve Sběrných surovinách začali vypomáhat trestanci z hradecké věznice. „Hlídal je vždycky některý ze zaměstnanců ozbrojený pistolí, kterou otec pro tento účel musel pořídit. Od krajského národního výboru na ni dostal povolení,“ přibližuje Jaroslav Pleva. Právě tato pistole se po zestátnění podniku v roce 1948 stala jedním z důvodů otcovy obžaloby.

Výměr o znárodnění Sběrných surovin dostal Jaroslav Pleva starší 30. dubna 1949, ovšem se zpětnou platností od začátku roku 1948, kdy také komunisté do podniku dosadili prvního národního správce Jana Berného. Tohoto celkem slušného člověka v roce 1949 vystřídal známý hradecký recidivista Jaroslav Horák. S bývalými majiteli neměl zájem vycházet. Nakonec Jaroslava Plevu staršího udal, že vyplácí svým známým peníze, aniž by mu dodali suroviny, a že načerno vlastní pistoli. Povolení krajského národního výboru k jejímu držení se těsně před soudem záhadně ztratilo.

Celá rodina dostala příkaz vystěhovat se během tří dní z Hradce Králové do pohraničí. Jaroslav Pleva strávil měsíc ve vazbě. Soud proběhl 28. října 1949 s následujícím rozsudkem: „Jeden měsíc tuhého vězení s jedním postem a propadnutí pistole.“

Každé odvolání znamenalo zvýšení trestu

Prokurátor se proti rozsudku odvolal a po roce, 17. srpna 1950, proběhl další soud. Do rozsudku přibylo, že si Jaroslav Pleva starší tajně schovával majetek. Jelikož byl ale podnik zestátněný se zpětnou platností, býval by si ho schovával ještě v době, kdy byl šéfem svého vlastního podniku.

Soud mu vyměřil 18 měsíců vězení a navíc udělil pokutu 20 000 korun. Opět strávil určitý čas ve vyšetřovací vazbě, kde se ho rodině podařilo navštívit díky známosti s dozorci, kteří doprovázeli vězně do sběrny. „Tatínka jsme viděli jen z dálky v jedné z chodeb na druhé straně mříží. Zamával nám, vyskočil na mříž, udělal přítah a pak hned zas odešel,“ vybavuje si pamětník.

V době soudu musela krátce do vazby i jeho matka a nedospělá sestra. Jaroslav zůstal doma jen s babičkou. Otec se proti rozsudku znovu odvolal a 21. února 1951 proběhl u Krajského soudu v Hradci Králové třetí soud. Ten nejenže odvolání zamítl, ale rozsudek ještě zvýšil na odnětí svobody na dva roky a pokutu 50 000 korun. Nově přibylo odebrání poloviny majetku a zároveň příkaz k vystěhování celé rodiny do pohraničí.

Když se otec ukrýval, rodinu živila matka

S cejchem „nepřátelského postoje k režimu“ nabylo pronásledování rodiny Plevových nový rozměr. Z nařízení úřadů se v roce 1949 museli z Hradce Králové okamžitě vystěhovat do Sudet. Usnadnilo se tím zabavování majetku jejich firmy. Výměr stanovil pro stěhování třídenní lhůtu. Díky vzdáleným příbuzným se jim podařilo sehnat skromné bydlení v Trutnově. Pronajímali si dvě místnosti na jednom statku na okraji města.

O dva roky později komunistická justice otce odsoudila do vězení. Upřímně věřil, že se komunistický režim v brzké době zhroutí. Když se rozhodl trest nenastoupit a pět let se skrýval, rodina si prošla těžkou zkouškou.

Největší břemeno v péči o rodinu nesla matka Jaroslava, která z jednoho platu musela uživit celkem čtyři lidi. S rodinou totiž žila i babička. Matka nejdříve pracovala v lese, potom v mlékárně a následně v zelenině. Všechna zaměstnání byla velmi namáhavá, v mlékárně tahala pětadvacetilitrové konve s mlékem, v zelenině těžké bedny. Otec se v úkrytu na půdě snažil vypomáhat drobnou prací, například šil boty členům rodiny nebo vyráběl včelařské rámky.

Hlavně žádné návštěvy!

Otec nemohl z domu ven a zároveň se rodina snažila omezit vstup cizích lidí do bytu. Pro mladého Jaroslava to znamenalo, že k němu nemohli chodit kamarádi. Pokud potkal v blízkosti domu policistu, honem běžel za otcem, aby se šel schovat na půdu, protože přes den býval dole v bytě.

Několikrát se stalo, že do domu někdo přišel a otec se nestačil schovat na půdu. Stál potom v kuchyni za kredencí a rodina se snažila návštěvu co nejrychleji vypoklonkovat. Ze začátku chodil do bytu fenďák – exekutor – a právě při jedné takové návštěvě otec nestihl na půdu utéct.

„Nebylo jiné řešení než ho zastlat do babiččiny postele v kuchyni. Když fenďák obcházel celý byt a zkoumal majetek, šlo o infarktovou situaci,“ líčí Jaroslav Pleva mladší a dodává, že kromě rodiny a obyvatel domu o otci věděl jen jeho holič a zubař. Pro ostatní byl otec v zahraničí.

Estébáci na otce mířili pistolemi

Někdy na podzim roku 1956 si pro otce přišli ozbrojení příslušníci StB do bytu. Zřejmě na udání, jehož úmysl – jak míní Jaroslav Pleva – však mohl být dobrý: někdo možná věděl, že by otec nemusel jít do vězení, a chtěl ukončit jeho skrývání a usnadnit rodině život.

„Ten večer si pamatuji do detailu,“ vypráví Jaroslav Pleva: „Na rohu u hřbitova stál celý den cizí člověk, který hlídal statek. Když se zešeřilo, tak u bytu někdo zvonil. Odemkl jsem a otevřel dveře. Venku stáli estébáci s pistolemi a mířili na mě. Dva vešli do kuchyně, táta stál u kamen. Namířili na něj: ‚Ruce vzhůru!‘ Nasadili mu pouta a odvezli ho neznámo kam.“

Po několika týdnech se otec skutečně vrátil, trest nastoupit nemusel. Jaroslav Pleva s ním o okolnostech propuštění nikdy nemluvil. Ví však, že k němu rozhodně nedošlo výměnou za jakoukoli spolupráci s režimem.

Kádrováci chtěli, aby se zřekl otce

Jaroslav Pleva mladší vyrůstal v Hradci Králové, kde zažil i konec války, spojený v dětské paměti třeba s chutí první čokolády a první žvýkačky, které dostal od vojáků. Po přestěhování do Trutnova dokončil základní školu a poté nastoupil na gymnázium (jedenáctiletku), kde úspěšně odmaturoval. Dál ho už ale kádrováci nepustili.

„Chtěl jsem studovat stavařinu, ale kvůli kádrovému posudku mě nevzali. Od kádrovačky soudružky Chlupaté jsem dostal příslib, že se na školu dostanu, pokud prokážu svůj kladný poměr k pracujícímu lidu. Nastoupil jsem tedy do národního podniku Lenka v Mladých Bukách, pozdějšího Texlenu, a pracoval jsem jako přidavač na stavbě. Soudružka Chlupatá mi přesto studium nepovolila,“ shrnuje lakonicky Jaroslav Pleva. Místo školy nastoupil na dva roky na vojnu.

Svůj zájem o studium se i poté snažil prosadit, a proto dostal pozvání na výbor KSČ v Texlenu. Tehdejší ředitel soudruh Šváb mu nabídl, že může jít studovat, pokud se zřekne svého otce. „Jednoznačně jsem odmítl. Řekl jsem, že mám tátu rád a nevzdám se ho za žádnou cenu,“ konstatuje pamětník. Díky přímluvě kolegy ze stavební čety, který byl také členem výboru KSČ, mu nakonec přece jen soudruzi povolili večerní mistrovské studium. Zakončil ho maturitou. Mezitím, v roce 1963, mu zemřel otec. Dožil se šedesáti let.

Řvali, že mu rozsekají držku

Jaroslav Pleva si velmi dobře pamatuje výslech, který musel absolvovat koncem padesátých let, krátce po maturitě. StB tehdy sbírala materiál na bývalého vedoucího turistického oddílu, dříve Skauta, kam pamětník v dětství chodil. Vedoucí měl přezdívku Starouš a údajně ho zatkli za nedovolené držení vysílačky a za to, že byl homosexuál.

Jaroslava Plevu odvedli k výslechu do budovy soudu, kde měla StB sídlo. Vzpomíná, jak se za ním zavřela těžká železná vrata: „Říkal jsem si – jak ta vrata za mnou zabouchnou, zmizím ze světa. Uvnitř už nebudou platit žádná pravidla.“ Při výslechu se snažil nevypovídat, ale když na něj řvali, že mu rozsekají držku, podepsal nakonec předloženou a upravenou výpověď. Se Staroušem se prý ale později zdravil, výpověď tedy nejspíš nebyla pro soudní řízení důležitá.

Děti jsem se snažil chránit

Od konce šedesátých let se už život Jaroslava Plevy nesl v klidnějším rytmu. Přispěl k tomu i fakt, že jeho kádrové materiály se v roce 1968 ztratily. Jaroslav se oženil, dokonce se dostal i na dálkové vysokoškolské studium stavařiny. Jelikož ale pracoval na plný úvazek, studium po roce vzdal. Jak říká, po celodenní práci s přesčasy to prostě nešlo.

Situace se ještě více změnila poté, co se manželům Plevovým narodily děti. „Snažil jsem se je chránit, aby neskončily jako já a pořád nečekaly nějakou ránu,“ vysvětluje, jak se komunistům podařilo zlikvidovat jeho sebedůvěru. Obě jeho děti nakonec dosáhly vysokoškolského vzdělání.

Na začátku sedmdesátých let získal Jaroslav Pleva práci v automobilce ve Vrchlabí, a to i s bytem. Po několika letech pak přešel do investičního oddělení Správy Krkonošského národního parku (KRNAP), kde působil až do důchodu. Krom práce také závodně běhal na lyžích a střílel, hrál kopanou, angažoval se ve Svazarmu. Ve Vrchlabí pobýval v zaslouženém důchodu i v roce 2023.

Místo Čest práci zdravil Lesu zdar!

Několikrát se ho různí lidé pokoušeli přesvědčit ke členství v KSČ, ale pokaždé to odmítl. „Slíbil jsem si dvě věci – nikdy nevstoupit ke komunistům a nikdy nezdravit Čest práci! Pomohlo mi, že jsem jako zaměstnanec Krkonošského národního parku chodil v zelené uniformě – zdravil jsem zásadně Lesu zdar! Svá předsevzetí jsem dodržel na sto procent,“ uzavírá Jaroslav Pleva.

Domnívá se, že problémy jeho rodiny se sice nedají srovnávat s problémy jiných politicky pronásledovaných lidí nebo politických vězňů, i tak by se o nich ale mělo mluvit. „Snažil jsem se nikomu neublížit, ale zároveň jsem se také snažil postavit těm, kdo dělali něco zlého,“ tvrdí Jaroslav Pleva.