Pavel Ploc

* 1964

  • „Když už se tady na Václaváku shromažďovali studenti, odjížděli jsme na první sníh do Planice, ještě tenkrát do Jugoslávie. Poslouchal jsem rádio, měl jsem to naučené od táty, který doma pořád poslouchal Svobodnou Evropu. Tam šla chytit i česká stanice a já jsem poslouchal, co se děje, protože jsme tušili, že se něco bude dít. Byl jsem trošku škodolibý, protože někteří kluci z reprezentace a trenéři byli ve straně. Já jsem ve straně nikdy nebyl a docela mi to někdy i někdo naznačoval: ‚Ty bys měl být vzorem. Jsi reprezentant, tak bys měl být ve straně.‘ Tenkrát jsem trošku ze srandy do nich rejpal: ‚Bude revoluce, komunismus padne a počkejte, vy soudruzi!‘ Už jsem si z nich dělal legrácky, ale opravdu jen legrácky. Já bych se nikdy na nikoho nezlobil, jestli byl ve straně, nebo nebyl. Vždycky záleží na tom, jaký to je člověk, jestli je to člověk, který má svoje kvality, nebo ty kvality nemá. Ale pamatuju si, že už jsem to nějak vnímal, že asi něco přijde. A pak jsme cestovali zrovna do Kanady a do Ameriky a na letišti už jsme měli trikolory. Když jsme přijeli na letiště, tak ti cizinci a Zápaďáci se kolem nás nahrnuli a volali: ‚Václav Havel!‘ A objímali nás. Bylo to emoční. Byli jsme z toho dojatý. Myslím, že všichni.“

  • „Táta nám říkal: ‚Kluci, radši skákejte. Skokani maj větší poháry.‘ Takže jsme odmalička tíhli ke skokům na lyžích. Když jsem si hrál na Jiřího Rašku, musela nám babička ušít závodní čísla, aby to bylo trošku jako doopravdy. Skákali jsme doma z peřiňáku na válendu do peřin a hráli si na skokany. A potom v Harrachově jsme si s klukama stavěli malé sněhové můstky. To zná skoro každý kluk, který vyrůstá někde na horách, kde jsou k tomu podmínky. Takže jsme si zase hráli na skokany. Každý se jmenoval podle svého idola, já jsem byl tedy Jiří Raška. A tak jsme mezi sebou soutěžili. Ještě jsem nechodil ani do první třídy, když jsem vylezl s běžkami – skokanské lyže jsem ještě neměl – poprvé na patnáctimetrový můstek v Harrachově. Nikdo tam nebyl a já jsem se potají odvážil skočit, i když ne úplně shora, ale asi z poloviny nájezdu. Ten skok byl dlouhý možná čtyři nebo pět metrů. A skok jsem ustál, bylo to bez pádu. Takže jsem celý nadšený utíkal domů sdělit rodičům, že jsem poprvé skočil z opravdového můstku.“

  • „Tři neděle od toho pádu bylo mistrovství světa v letech na lyžích v Planici. Norové mi přinesli ukázat fotku. U nás v novinách to asi ještě nebylo možné, ale oni tu fotku uměli rozfázovat. Nevím, jestli chtěli zapůsobit na moji psychiku, abych měl strach. Norský trenér mi přinesl ukázat ten můj pád rozfázovaný do detailů těsně předtím, než jsem šel znovu ‚na mamuta‘. Přiznám se, že první skok na mamutu v Planici jsem strach měl. Já to přiznám, protože ten pád jsem si připomněl. Ten skok byl takový opatrný. Jenomže tenkrát nás tam bylo pět, do závodu se mohli nominovat jenom čtyři. Takže jsem na to musel rychle zapomenout. Ten druhý skok už jsem prostě chtěl, tam už ten respekt takový nebyl, ale ten skok se mi nepovedl. Přišel za mnou trenér, že asi ta psychika po tom pádu v Harrachově nebude úplně ideální a že je vidět na mně, že asi nejsem úplně stoprocentní. A že když teď neskočím, tak už se asi nebudu nominovat na ten závod mistrovství světa. Ten třetí skok se mi jakž takž vyvedl, ale nebyl jsem s ním úplně spokojený. A tenkrát jezdilo hodně papalášů s námi na závody a trenérovi do toho kecali. Říkali: ‚Ten Ploc je podělanej. Ten už nikdy lítat nebude. Furt má v hlavě ten harrachovskej pád a má blok.‘ A aby mě trenér nestavěl. Dokonce to opravdu dopadlo tak, že jsem nominovaný nebyl. Tenkrát se za mě postavil můj velký kamarád Vláďa Podzimek, bohužel už dneska nebožtík. Řekl: ‚Jediný, kdo může udělat tady na mistrovství světa medaili, je Pavel a já se té nominace vzdávám.‘ Já mu tam nahoru za to děkuju. Vzdal se té nominace v můj prospěch. A já si pak říkal, že tu medaili musím udělat už jenom kvůli Vláďovi. A povedlo se mi získat bronz. To byla jedna z mých nejtěžších medailí. Mistrovství světa není tolik sledované jako olympijské hry, ale pro mě bylo ohromně těžké ji získat.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 16.07.2014

    (audio)
    duration: 01:26:07
    media recorded in project Sportovní Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

„Zažít ten pocit letět“

Ploc dobový portrét.jpg (historic)
Pavel Ploc
photo: Natáčení Eye Direct

Pavel Ploc se narodil 15. června 1964 v Jilemnici. Vyrůstal v Harrachově a od mládí se věnoval zimním sportům, ke kterým jej vedl otec - bývalý reprezentant Československa v biatlonu. Pavel Ploc tíhnul zejména ke skokům na lyžích a v TJ Jiskra Harrachov byl od mládí systematicky připravován na dráhu profesionálního sportovce. V 80. letech se úspěšně zúčastnil několika mistrovství světa a ze čtyř přivezl domů medaili. Mezi lety 1983-1990 zvítězil celkem v deseti jednotlivých závodech Světového poháru a v sezoně 1987-88 skončil ve Světovém poháru celkově druhý. Je držitelem světového rekordu z mistrovství světa v letech na lyžích 1983, na harrachovském mamutím můstku skočil 181 metrů. Na zimních olympijských hrách 1984 v Sarajevu získal na velkém můstku bronz, o čtyři roky později skončil na olympiádě v Calgary na středním můstku druhý. Po ukončení kariéry začátkem 90. let trénoval českou reprezentaci a mládež Dukly Liberec. Později si otevřel v Harrachově vlastní penzion a vstoupil do politiky. Za ČSSD byl v minulosti zvolen do zastupitelstva města Harrachova a posléze i Libereckého kraje. V současnosti je poslancem Parlamentu ČR.