Dalibor Plšek

„To byla největší sviňárna, jakou mohli na českým národě udělat. Proces normalizace. Pět set šedesát čtyry tisíc vyhozenejch komunistů. Poctivejch lidí, kteří jenom nesouhlasili s tím, že sem vtrhly cizí vojska. Bez ohlášení, že jo. Nehledě na to, že třeba některý politický otázky tady skutečně sehrávaly (roli – pozn. ed.)… Já jsem se s tím nikdy nesrovnal. A nehodlám se s tím srovnávat ani dnes. Já to považuju za proces, kdy komunisté udělali něco, co by si za klobouk nikdy neměli dát. Styděl bych se být dneska komunistou. Ne proto, že je to komunistická strana. Ale proto, jakým způsobem se vůči národu zachovali.“

„Vzpomínám si na jeden případ z roku 1968. Na Spálenci hořela stodola, nevím, jestli to zapálila děcka, nebo Cikáni nebo kdo. Nějaký občan Německé republiky, který bydlel v těsné blízkosti státních hranic, my jsme ho od vidění znali, když jsme chodili na demarkace, nebo jsme koukali, tak jsme věděli, o koho jde, se šel podívat na foyer. Nicméně přešel přes státní hranici, přišel až k drátům a tam ho chytila hlídka. Vojáci postupovali, jak jim bylo nařízeno, zadrželi, zavolali, poslala se eskorta, přivezli ho na jednotku. Tak jsem se s ním domlouval, on mi vysvětlil, že viděl záři, měl strach, aby nehořel les, protože byl v blízkosti, šel se tam podívat. Tím to končilo, žádné další úmysly neměl. Zahlásil jsem to na nadřízené velitelství, prokurátorovi. Prokurátor rozhodl, abychom ho oficiálně předali zpět Němcům. Zavolal jsem na pasovku na Folmavě, řekl jsem, že tam máme toho a toho, že se šel podívat na foyer a jak prokurátor rozhodl, na vše musely být papíry. Požádal jsem hraničního zmocněnce, aby mi domluvil kontakt s Němci, on s nimi mohl mluvit, já ne. Navíc tam byli Rusáci, kteří se podivovali, že jsme v gazíku přivezli dědka s fajfkou a předali ho Němcům. Považovali to za něco (nemožného). Naštěstí hraniční zmocněnec byl natolik kovaný, že je poslal do patřičných mezí. Takže to utichlo, Němce jsme předali a případ skončil.”

„V tom výcviku jsme absolvovali jeden padesátikilometrovej pochoďák s plnou polní. Což nikomu nepřeju. Tam se pozná, jak člověk je schopen sáhnout na dno svých sil. Na jednu stránku, z hlediska lidskýho to bylo dobře, že člověk poznal, co dokáže nebo co nedokáže. Na druhou stránku jsme to považovali tak trošičku, no… Za tejrání, by se dalo říct. Ale přežili jsme to, samozřejmě. Při tom pochodu jsem poznal, že lidi dovedou mezi sebou bejt kamarádi a přátelé. Když někdo nemohl, že se mu pomohlo, že se mu vzal samopal. Protože jsme šli s veškerou výzbrojí, to znamená municí. Ono táhnout pětadvacetikilovou bednu s nábojema nebyla žádná sranda. Sice je pravda, že na tom pochodu byla vždycky po tý hodině chvilka odpočinku. Ty zkušenější ale říkali: ‚Nesedejte si, nelehejte si, protože nevstanete.‘ Když jsme došli, tak jsme padli, doslova pomalu jako mrtvý. A tejden jsme se vzpamatovávali z toho vlastního pochoďáku. Ale byla to součást výcviku.“

„Jednou jsme šli ještě s jedním vojákem, protože sami jsme na demarkaci na kontrolu hraničních znaků nesměli chodit. Vykonávali jsme kontrolu hraničních znaků po státní hranici v úseku Pohraniční roty Maxov. Tam byla samota, které se říkalo U Singra, stojí tam dodnes. Nejenže měl Němec zemědělství, měl tam i občerstvení pro případné návštěvníky, nebo když mu přijel někdo pomoct pracovat, měl občerstvovací (stánek), nechci říkat hospodu. Když jsme přicházeli k budově, byl červencový parný den, seděli tam dva příslušníci Grenzpolizei a popíjeli pivko. Samozřejmě, nám se lepil jazyk na patro, byli jsme schvácení, nicméně jsme jim to přáli. Jeden z příslušníků nás oslovil a říkal, jestli nechceme jít taky na pivo. Já jsem mu německy odpověděl, že je mi líto, máme to zakázané a musíme pokračovat ve výkonu služby. Oni se tomu zasmáli a my jsme šli dál. Nicméně dozvuky byly, naštěstí mne napadlo, že jsem tehdy napsal do záznamu, co jsme na státní hranici viděli, že tam byli dva příslušníci a zvali nás na pivo, ale že jsme to odmítli. Tím to skončilo, pro mne byla věc vyřízená. Jenže potom mne pracovníci kontrarozvědky vyslýchali, musel jsem o události napsat extra záznam. V podstatě nešlo o nic, byl to humorný příběh, voják to zřejmě donesl, ale nevím, dál jsem po tom nepátral, pro mne to byla vyřízená věc. Ale byl to jeden ze zážitků z vlastní služby, nikdy jsme si nemohli dovolit nejen překročit státní hranici, ale vůbec navazovat kontakty. Právě to, že já jsem jim odpověděl německy, bylo podezřelé.“ (A voják, který byl s vámi, rozuměl německy?) „Ne.“

„Na tý pohraniční rotě ta situace vypadá trošičku jinak třeba než v civilu nebo v jiných oblastech lidského života. Musím říct, že pohraničníci byli vedení k tomu, že to, co dostanou za úkol, aby vždycky beze zbytku splnili. Byla to tvrdá náročná služba. Musím i dneska uznávat, že ty kluci, kteří sloužili tehdy a odkroutili si těch dvacet sedm měsíců u pohraniční stráže, si zaslouží hlubokou úctu. Protože oni nechránili komunistickou stranu. Oni chránili Československou republiku. Oni chránili svoji vlast. Nikoliv nějaký ty politický aspekty. To bylo vedený tím… Nechci řikat, že to byl nějakej nacionalismus, ale bylo to vlastenectví. Jistěže tam byli určitý jedinci, kteří třeba pochybovali o některých věcech. Pochopitelně já jsem taky pochyboval o některých věcech. Zejména když se třeba řešil z dvacátýho sjezdu Komunistické strany Sovětského (svazu – pozn. ed.) Chruščovův projev na odhalení Stalinova kultu osobnosti. To byly věci, který nám do určité míry otvíraly oči.“