„Narodila jsem se ve čtyřicátém čtvrtém roce a potom maminka, protože chtěli odejít a protože tatínek byl nasazený a nemohl odejít, tak – tenkrát byly kočáry, vy to neznáte, ale byly takové kočárky pro mimina, tatínek byl tak velký jako [teď] já, o něco větší – tak ho maminka dala do kočáru – a na tom jsem ležela já – a tak ho převezla do Čech do Vejprt. A tak jsme se dostali do Čech.“
„V Německu byli skoro čtyři roky, protože jsem dneska našla nějaký ten papír. A tam se seznámili s tatínkem – zřejmě, nevím, kde dělala mamka, ale kde dělal i tatínek. Vím, že říkala, že byli jako vězni a že mu tam nosila jídlo pod dráty. Nějak se seznámili. Pak se vzali.“
Štěpánka Počepická se narodila 5. října 1944 v německém Magdeburku Řekyni Ismini Cipuris a Antonínu Pospíšilovi, který pocházel ze Zlína. V Německu se seznámili v době, kdy tam byl otec, ročník 1921, nuceně pracovně nasazený. Matka odešla roku 1941 se svým bratrem z okupovaného Řecka a v Německu našli společně práci. Po válce se roku 1946 Pospíšilovi usadili v Hranicích na Chebsku, kde v té době žili vedle sebe jak Češi a zbylí neodsunutí Němci, tak lidé, kteří dosidlovali pohraničí. Pamětnice si pamatuje na domy, které zůstaly řadu let prázdné, i na vznik hraničního pásma v prostoru dříve obývaného Trojmezí. V Hranicích vychodila základní školu a v Aši pokračovala na gymnáziu, později na jedenáctiletce. Pracovala jako účetní ve sklárně, pak řadu let jako prodavačka. Cvičila v tělovýchovné jednotě a v Praze se zúčastnila několika spartakiád. V Hranicích prožila invazi vojsk Varšavské smlouvy. S manželem Janem Počepickým vychovali jediného syna Petra. Roku 2024, v době natáčení, žila v Hranicích.
