Krista Podaná

„To si nikdo nedovede představit. My jsme seděly v suterénu šilheřovického zámku, byla to taková dlouhá a široká chodba. A oni přivezli na nákláďáku jak pytle s bramborama raněné vojáky a odváželi je na operační sál. A já jsem s mamkou musela sedět a čekat, až na nás přijde řada, protože to moje zranění nebylo nic proti tomu, co měli ti vojáci. Strašně dlouho jsem to v noci, jak jsem usnula, ve snu viděla. Potom nás štábní lékař vzal, ale když jsme jely sanitkou zpátky, dozvěděly jsme se, že to dělal „krankenfotr“ (saniťák), protože lékaři tam měli na starosti raněné vojáky. To moje zranění nebylo tak vážné. Když jsme jeli zpět, tak mezi Šilheřovicemi a Hatí je lesík, my jeli po polní cestě a řidič nám říkal: ‚Vyskočit a nechat otevřený dveře‘. Asi třikrát jsme museli takto vystoupit. Protože tam nad námi lítalo letadlo, a když se něco hýbalo, střílelo. A když zůstaly otevřené dveře, tak to vypadalo, že je auto opuštěné. Dostaly jsme se domů, dobře to dopadlo.“

„Byla jsem malá, takže jsme si s kamarádem hráli, a šla fronta. Němečtí vojáci si schovali tank do stodoly. A také tam byla malá mlátička na obilí, co stačila těm, co pole obhospodařovali. A my jsme si tam šli hrát a já jsem měla točit ozubenými kolečky, jenomže vojáci tam chytili nějakého průzkumníka a dávali mu do těla a já jako zvědavé děcko jsem se otočila a strčila jsem ruku mezi ozubená kolečka mlátičky, načež mám následky až do dneška. Jak to mamka zjistila, udělala kravál a že mě zabije. Jenomže vojáci jí řekli, jak viděli můj prstík houpat se jen na kůži, že jestli to nebudu mít ošetřeno do 24 hodin, že dostanu otravu krve, vykrvácím a že mě už nezachrání. Tak mamka vzala kolo, byla taková doba a šla fronta, na kole měla košíček, to už dnes mají jen v muzeu. Tam mě posadila a jela se mnou do Hlučína do nemocnice. Ale Hať je samý kopec dolina kopec dolina a dohonila nás naše bytná a poslala nás do vojenské nemocnice v šilheřovickém zámku, že tam přijel štábní lékař.“