Krista Podaná

* 1940

  • „Mamka říkala: ‚My jsme byli jako manželé asi šest týdnů spolu, protože jsme se vzali, a on už musel narukovat a pak dostal dovolenku, ale stejně víc jak šest týdnů jsme spolu nebyli.‘ A v roce 1941 měl taťka padnout někde poblíž Stalingradu, tam byly bitvy. Byl tam s ním spolubojovník z Petřkovic, to je kousek od nás, a když přijel na dovolenku, tak měl mamce vysvětlovat, že dělali zákopy a měli moc těžké zbraně, to nebylo jako dneska. A že to tam bylo jako na houpačce, kousek dobyli a kousek museli zase couvnout. A já na to dnes koukám i v televizi [záběry s fronty], jestli toho taťku někde neuvidím, protože já ho opravdu neznám. Těšila jsem se na něj, protože ještě ve čtyřicátém sedmém nebo osmém roce se stále proslýchalo, že se někdo vrátil z ruského gulagu. Lidi si mezi sebou takové zprávy říkali. Takže já jsem pořád čekala, že se můj taťka vrátí. Nevrátil se.“

  • „To si nikdo nedovede představit. My jsme seděly v suterénu šilheřovického zámku, byla to taková dlouhá a široká chodba. A oni přivezli na nákláďáku jak pytle s bramborama raněné vojáky a odváželi je na operační sál. A já jsem s mamkou musela sedět a čekat, až na nás přijde řada, protože to moje zranění nebylo nic proti tomu, co měli ti vojáci. Strašně dlouho jsem to v noci, jak jsem usnula, ve snu viděla. Potom nás štábní lékař vzal, ale když jsme jely sanitkou zpátky, dozvěděly jsme se, že to dělal „krankenfotr“ (saniťák), protože lékaři tam měli na starosti raněné vojáky. To moje zranění nebylo tak vážné. Když jsme jeli zpět, tak mezi Šilheřovicemi a Hatí je lesík, my jeli po polní cestě a řidič nám říkal: ‚Vyskočit a nechat otevřený dveře‘. Asi třikrát jsme museli takto vystoupit. Protože tam nad námi lítalo letadlo, a když se něco hýbalo, střílelo. A když zůstaly otevřené dveře, tak to vypadalo, že je auto opuštěné. Dostaly jsme se domů, dobře to dopadlo.“

  • „Byla jsem malá, takže jsme si s kamarádem hráli, a šla fronta. Němečtí vojáci si schovali tank do stodoly. A také tam byla malá mlátička na obilí, co stačila těm, co pole obhospodařovali. A my jsme si tam šli hrát a já jsem měla točit ozubenými kolečky, jenomže vojáci tam chytili nějakého průzkumníka a dávali mu do těla a já jako zvědavé děcko jsem se otočila a strčila jsem ruku mezi ozubená kolečka mlátičky, načež mám následky až do dneška. Jak to mamka zjistila, udělala kravál a že mě zabije. Jenomže vojáci jí řekli, jak viděli můj prstík houpat se jen na kůži, že jestli to nebudu mít ošetřeno do 24 hodin, že dostanu otravu krve, vykrvácím a že mě už nezachrání. Tak mamka vzala kolo, byla taková doba a šla fronta, na kole měla košíček, to už dnes mají jen v muzeu. Tam mě posadila a jela se mnou do Hlučína do nemocnice. Ale Hať je samý kopec dolina kopec dolina a dohonila nás naše bytná a poslala nás do vojenské nemocnice v šilheřovickém zámku, že tam přijel štábní lékař.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 11.11.2021

    (audio)
    duration: 01:14:43
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Hrála si tam, kudy prošla fronta

Krista Podaná, 1956
Krista Podaná, 1956
photo: Archiv pamětníka

Krista Podaná se narodila 25. dubna 1940 v Hati na Hlučínsku. Vyrůstala pouze s matkou Annou Dudkovou, její otec František Dudek padl v roce 1941 na východní frontě. Jako malé děvče zažila na sklonku války Ostravskou operaci - ofenzivu sovětské armády. V tu dobu si chodívala s ostatními dětmi hrát do opuštěné stodoly, kde němečtí vojáci ukryli tank. Tam si vážně poranila ruku a následkem toho se dostala do polního lazaretu v nedalekých Šilhéřovicích. Po válce zůstaly s matkou v Hati. Krista se začala učit u místní švadleny, ale nakonec odešla už v 15 letech pracovat jako zednická přidavačka na stavbu ostravských dolů. Zde potkala svého budoucího muže Ladislava Podaného, za kterého se provdala v roce 1959. Na Ostravsku žila až do konce 80. let, kdy ovdověla a přestěhovala se za dospělými dětmi na šumavský Čachrov.