The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Klaudie Podlešáková (* 1931)

• 28. 2. 1931 – narozena v SSSR v Taganrogu jako 3. slyšící dítě slyšících rodičů

• 1932 – zánět mozkových blan; stěhování z Ruska do Prahy, zánět středního ucha => ohluchnutí

• 1936 – nástup do Pražského soukromého ústavu pro hluchoněmé na Smíchově

• 1939 – 41 léčení žloutenky a záškrtu

• 1941 – nástup do školy pro hluchoněmé děti v Radlicích

• 1943 – stěhování školy z Radlic do Bohnic (po válce zase zpět)

• 1943 – 45 dochází do slyšící školy

• 1945 – 46 zpět ve škole v Radlicích

• 1946 – 48 vyučena krejčovou (ve slyšící škole); začátek docházení do klubu Neslyšících

• 1948 – začátek práce

• 1955, 1960, 1965 – sportovní dny a spartakiády neslyšících

• 10. 12. 1960 - svatba

• 1963 – narození syna

Klaudie Podlešáková se narodila 28. února 1931 ve městě Taganrogu v tehdejším SSSR. Prakticky celý život ale strávila v České republice. Co se v jejím životě událo?

„Můj táta byl voják zde v Čechách. Během první světové války bojoval za Rakousko-Uhersko v Rusku proti bolševikům. Rakousko-Uhersko však válku prohrálo a všichni vojáci byli v Rusku zajati a uvězněni.“ Ve vězení tatínek pracoval jako malíř a tímto povoláním se živil i později. Když byl z vězení propuštěn, seznámil se se ženou, kterou si vzal za manželku. Ale bohužel manželka zemřela při porodu prvního dítěte spolu s dítětem.

Pak si tatínek vzal druhou ženu, maminku paní Podlešákové, a narodily se jim 3 zdravé, slyšící děti, z nichž Klaudie byla nejmladší. V půl roce ale prodělala zánět mozkových blan: „V mé rodině jsou všichni slyšící – sourozenci jsou slyšící, rodiče slyšící a já jsem se narodila také jako slyšící. Když mi bylo půl roku, tak jsem prodělala zánět mozkových blan. (...) Dřív jsem bývala hodně veselé miminko, ale najednou jsem byla hrozně smutná. (...) Maminka mě proto vzala k doktorovi. Ten se na mě podíval a říkal, že po zánětu mozkových blan může člověk ztratit sluch. Pak mi dal teplý čaj s trochou likéru a já jsem najednou ožila a byla jsem zdravá a veselá jako dřív.“Klaudiin sluch ale už nebyl zřejmě zcela v pořádku.

To vše se odehrálo ještě v Rusku v roce 1932. Ten rok byl ale pro celou rodinu paní Podlešákové zlomový z jiného důvodu. Prezident Masaryk totiž vyhlásil, že kdo po válce zůstal v cizině, může se přestěhovat zpátky do Čech. V té době žilo v Rusku mnoho českých vojáků s ruskými manželkami a Klaudiin otec byl jedním z nich. Moc se toužil do Čech vrátit a tak se celá rodina přestěhovala: „Jednoho dne prezident Masaryk rozhodl, že kdo se chce vrátit do Čech, může. Můj táta chtěl a tak jsme se s celou rodinou přestěhovali. V Rusku v té době bylo mnoho ruských žen, které měly za manžely české vojáky. Ti všichni se vraceli s rodinami do Čech. Jeli jsme vlakem do Polska a odtud dál do Československa. Cesta trvala asi týden.“ Když dorazili do Čech, ubytovali se provizorně u tatínkových příbuzných (v bytě 1+1 bydlely dvě pětičlenné rodiny). Mezitím hledali nový byt. Neměli však téměř žádné peníze, a tak byli rádi, že se jim nakonec podařilo sehnat alespoň jednu ošklivou místnost, do které si pořídili s pomocí příbuzných pár kousků nábytku. Nebyl to sice žádný luxus, ale lepší než nic.

Krátce po tom, co se rodina nastěhovala do nového bytu, dostala malá Klaudie zánět středního ucha. Maminka ji rychle vzala k doktorovi: „Doktor se na mě podíval a zjistil, že mám opravdu zánět středního ucha. Řekl ale, že nejdřív musíme zaplatit a teprve potom mi ucho píchne.“ Peníze u sebe ale neměli, a tak nejdřív museli za tatínkem. Když konečně peníze sehnali, doktor jí sice bubínek píchl, ale už bylo pozdě a paní Podlešáková definitivně ohluchla. V roce 1936 začala proto docházet do školy do Pražského soukromého ústavu pro hluchoněmé na Smíchově (v Holečkově ulici). Maminka ji tam chodila často navštěvovat a protože bydleli blízko, brávala Klaudii také často domů.

Netrvalo však dlouho a brzy po začátku 2. světové války se paní Podlešáková nakazila záškrtem a žloutenkou. Musela proto odejít ze školy a strávit rok a půl léčením v krčské nemocnici. Když se uzdravila, už se do smíchovského ústavu nevrátila, protože si to její rodina nepřála. Báli se totiž, že by znovu onemocněla, protože smíchovský ústav byl špinavý, děti jedly z plechových talířů, které nebyly moc čisté apod., a tak paní Podlešáková nastoupila do ústavu v Radlicích. „Učitelé neuměli znakovat. No, pár lehkých znaků zvládli, jako například záchod apod., ale vlastně jen mluvili. Hodně artikulovali, aby se dalo odezírat. Když říkali nějaké nové jméno, tak ho napsali na tabuli.“ V radlickém ústavu ale nezůstala dlouho. Roku 1943 totiž zabrali budovu radlického ústavu Němci a ústav se přestěhoval do Bohnic. Dokud byla škola ještě v Radlicích, chodila Klaudie často domů, ale z Bohnic už na víkendy domů chodit nemohla. Rodiče se začali bát, protože neměli o malé Klaudii zprávy, a tak si ji vzali z ústavu domů a nastoupila do slyšící školy, kde to ale nebylo lehké, protože musela jen odezírat, v mnohém byla oproti svým vrstevníkům pozadu, protože některá témata se v ústavu učila až později. Když přišel konec války, bylo to pro paní Podlešákovou jako osvobození, protože se mohla vrátit zpět do Radlic, kde dokončila základní školu.

Rok 1945 pro rodinu paní Podlešákové moc šťastný: „Za druhé světové války byl můj bratr vojákem v Karlových Varech. (...) Na konci války se tudy vraceli Němci a bratr šel do jedné hospody, kde podávali otrávené pití. Bratr ho nevědomky vypil a začalo mu být špatně. Přišel domů. Přišel domů a kamarádi ho posílali k doktorovi. On si však myslel, že jeho bolesti břicha do pár dnů zmizí, ale to se bohužel nestalo. Když ho pak odvezli do nemocnice, bylo už pozdě a nakonec bratr zemřel.“

Po ukončení základní školy v roce 1946 nastoupila paní Podlešáková na dva roky opět do jedné školy pro slyšící, kde se vyučila krejčovou a nakonec se jí podařilo ve firmě, kam docházela na praxi, získat práci. Aby neztratila kontakt s neslyšícími, začala v té době také docházet do klubu neslyšících a věnovat se sportu. V klubu hráli pingpong, paní Podlešáková se v letech 1955, 1960 a 1965 zúčastnila sportovních dnů a spartakiád neslyšících a později se začala věnovat turistice. V současné době dochází paní Podlešáková do dvou pražských klubů neslyšících – do pražské Unie neslyšících a do klubu Svazu neslyšících a nedoslýchavých v Modřanech.

Vraťme se ale zpět do poloviny 20. století. Paní Podlešáková chodila do práce do firmy, kde se předtím vyučila krejčovou. Ale tato firma byla v roce 1948 zrušena, protože se jednalo o malý podnik, který byl s nástupem komunismu zavřen. Paní Podlešáková naštěstí zůstala pracovat jako krejčová, jen už v jiné práci. Další změnu ale přinesl rok 1953, ve kterém proběhla měnová reforma: „V roce 1953 přišla další velká změna – měnová reforma a peníze se směňovaly v poměru 5:1. Způsobilo to velký rozruch. Já jsem si třeba vydělala a objednala jsem si prvotřídní plášť. Když ale přišla reforma, najednou mi na něj nestačily peníze. Byla to hrůza, ale nedalo se nic dělat. Moji rodiče také neměli dost peněz, ale nezoufali si, jen mlčeli a snažili se to nějak přetrpět. Ani já jsem nebyla moc bohatá, žili jsme hodně skromně, ale byli jsme spokojení. Komunistům se nelíbilo, že někdo je bohatý a někdo chudý, a proto těm, kdo byli bohatí, zabavovali majetek a pak ho ukazovali přímo před jejich domem, aby všichni kolem ten majetek viděli.“

Doba šla ale dál, v prosinci roku 1960 se paní Podlešáková vdala a o 3 roky později se jí narodil slyšící syn, který je jí dodnes velkou oporou a pomocí. Syn umí částečně znakovat, ale v širší rodině byla paní Podlešáková odkázaná převážně na odezírání: „V rodině všichni mluvili. Když jsem nerozuměla třeba nějakému jménu, tak mi ho napsali a vysvětlili, to ano, ale jinak jsem odezírala. Máma uměla znakovat opravdu jen maličko. Spíš víc mluvila, a když jsem nerozuměla, tak mi to napsala a pamatuju si, že mi to i vysvětlovala. Ale víc mi toho vysvětloval tatínek.“

Dnes paní Podlešáková těží z toho, co se během života dozvěděla a snaží se dozvídat stále nové a nové věci. Je velmi aktivní – chodí na výstavy a na přednášky, o kterých pak vypráví dalším neslyšícím, protože mnohým z nich chybí informace. Z paní Podlešákové čiší energie a dobrá nálada na všechny strany. Rozhodně si nijak nestěžuje a sama říká, že je teď mnohem spokojenější než za komunismu. Sice ví, že mnozí na dnešní dobu reptají, ale ona by současnou dobu za období komunismu nikdy zpátky neměnila.