The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Dobromil Podpěra (* 1932  †︎ 2017)

• narozen 24. května 1932 v Neprobylicích

• pochází ze starého selského rodu

• každodenní život na vsi

• r. 1950 maturoval na gymnáziu ve Slaném

• kolektivizace zemědělství, rodina perezkuována, nuceně vystěhována

• vojenská služba u PTP převážně v ostravských dolech

• dálkově vystudoval střední zemědělskou školu, na vysokou školu přijat až v roce 1968

• roku 1975 odešel do JZD Rasošky u Jaroměře

• po roce 1990 návrat na Slánsko, restituce rodinného hospodářství

• zemřel roku 2017

Asi před deseti lety, inspirován povídkou Václava Beneše Třebízského „Pan Odolén Pětipeský“, jsem se rozhodl zjistit, zda posloupnost našeho rodu opravdu dosáhla až k roku 1600. Bohužel se mi nepodařilo až tak daleko k těmto údajům propracovat.

Nejstarším členem našeho rodu z Neprobylic, o kterém jsou dosud dochovány záznamy, byl údajně Václav, jenž zemřel okolo roku 1701. Přesné datum jeho narození jsem nezjistil, avšak jeho syn, také Václav, narozen roku 1668 se snad domníval, že se jeho otec narodil kolem roku 1640.

Byla to doba třicetileté války, Neprobylice byly vypáleny a Václav pak byl hospodářem a krčmářem v nedaleké obci Kvílice. Zpět do Neprobylic se vrátil až Jan, narozen roku 1714. Stal se zakladatelem neprobylického rodu Podpěrů. Zápisy sehnané z 18. století jsou dle mého osobního názoru dosti chaotické. V době, již popisuji, žily v Neprobylicích tři nebo čtyři rodiny Podpěrů, avšak každá z nich zcela v jiné usedlosti. Ve zmiňované době ještě nedocházelo k číslování domů. A tak usuzuji, že kolem roku 1780 žila jedna rodina Podpěrova v čp. 9. Roku 1771 bylo „zakoupeno“ číslo 5, kde nyní žije bratr Jiří. Škoda, že má matka věnovala naši rodinnou Bibli (Bible kralická vydaná na přelomu 17. a 18. století) Muzeu v Třebízi, tam se totiž z nezjištěných důvodů ztratila. Na jejích zadních stránkách byla totiž mimo jiné i z hlediska historie velice cenná kupní smlouva našeho statku.

Asi deset let bydleli Podpěrovi přechodně v domě čp. 22, ale stabilní původní statek se nacházel v čísle 23, později se do něho přiženil místní kronikář Hájek, rodák ze Straškova pod Řípem. Jeho bratr před rokem 1770 buď koupil dům s čp. 24, nebo se do něj přiženil. Do roku 1770, kdy začalo povinné číslování domů, zavedeno císařovnou Marií Terezií, jsou informace víceméně dosti nepřehledné.

Tehdejší zápisy farářů byly shledány nečitelnými. S některými informacemi mi pomohl pan Chmelař z Prahy, s kterým jsme si vzájemně vyměňovali informace. Jak se později ukázalo, jeho praprababička byla dcerou Martina Podpěry z čp. 23, jenž byl rychtářem a krčmářem v Neprobylicích. Jeho jméno bylo nejčastěji zmiňováno v místní kronice se slovem kmotr, což dokazuje, že patřil mezi vážené občany. Ve zmiňovaném období zakoupil dům čp. 5 Václav Podpěra. V kronice byl nalezen zápis bez bližšího vysvětlení o dalším členu rodiny, Josefovi (bratr Václava, narozeného roku 1753), že byl prohlášen za slabomyslného.

V dětství jsem často navštěvoval paní Frolíkovou, jež byla ve vyšším věku. Ta mi vyprávěla, že slabomyslný Josef nechtěl na robotě, která tehdy ještě existovala, orat. Měl jen jednoho koně a snad ho šetřil na práci na svých polích. Povinnost roboty spočívala v pracích čtyř dnů v týdnu „na panském“. Josef tedy, aby koně šetřil, položil pluh a jezdil s pluhem položeným. Jak bylo tehdy zvykem, dostal výprask. Další den to však udělal znovu. Když se tato situace opakovala potřetí, usoudil správce, že by ho musel umlátit, a tak ho nechal prohlásit za slabomyslného. Na robotu sice musel docházet dál, ale jezdil jen takříkajíc okolo a večer šel na pole své. Tato informace se ovšem opírá jen o vyprávění staré paní, ve zmíněné kronice jeho slabomyslnost zdůvodněna není.

V roce 1800 se narodil Václav, můj prapradědeček, otec mého pradědečka Víta, narozeného 1834, který zemřel okolo roku 1910. Po jeho smrti se narodil dědeček František, který zemřel tři čtvrtě roku před mým narozením, takže si ho nepamatuji. Od roku 1771 hospodařili na statku čp. 5 Václav, Josef, Václav, Vít a František. Na této usedlosti hospodaříme s výjimkou let období komunismu dodnes.

Roku 1905 se narodil můj otec Dobromil. Vystudoval čtyřletou Vyšší hospodářskou školu v Roudnici nad Labem. Jeho otec absolvoval „Dvouletou hospodářskou školu zimní“. Otec se hlásil r. 1919 na tříleté studium, ale r. 1920 bylo změněno na čtyřleté. Hospodářství na rodinném statku převzal v roce 1931 po smrti otce. Téhož roku se oženil s Marií Bakalářovou, rovněž ze selské rodiny v Třebízi.

Z tohoto manželství vzešlo pět dětí. Dobromil (*1932), Přemysl (*1933), Vít (*1939), Jarmila (*1941) a Jiří (*1944). Hospodářství dobře prosperovalo až do nástupu komunistů v roce 1948. Díky autoritě, které se v obci můj otec těšil, byl ještě po skončení druhé světové války zvolen do místního revolučního výboru jako předseda.

Život v dobře prosperujícím hospodářství byl podmíněn jeho neustálým modernizováním. Proto na vesnici vznikaly různé spolky. Zpočátku byly místní povahy, kdy se při povětrnostních škodách (sucho, bouřky, záplavy) zajišťovaly potřeby pro obnovu hospodářství nebo chovu. Poměrně brzy se ale začali sedláci sdružovat i k zvelebování hospodářství a podpoře ekonomického rozvoje. Zakládali obchodní a průmyslové podniky. Mezi prvními byl Cukrovar Louny, kde byl jedním z hlavních akcionářů můj pradědeček František Fousek z Donína. Dalšími byly Hospodářské družstvo, nákupní a zásobovací obchodní podnik (později Výkup) a Mlékárna ve Slaném, které zajišťovaly odbyt zemědělských produktů v širokém okolí. Po finanční stránce pomáhala Hospodářská záložna, kterou založili také zemědělci. Shromažďovala úspory a finanční rezervy rolníků a z nich poskytovala úvěry na rozumný úrok. Po stránce politické se rolníci sdružovali v agrární straně, která vznikla již v roce 1899. Za první republiky přijala název Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu. Po 2. světové válce byla bez prokazatelných důkazů obviněna z kolaborace a Košickým vládním programem vysloveně zakázána. Její majetek byl komunisty doslova rozkraden. Tiskárny a nakladatelství Venkov v Praze se přejmenovaly na Rudé právo. Stejně dopadly ostatní zemědělské podniky, byly znárodněny bez náhrady. I po „sametové revoluci“ rozhodl parlament zvolený ještě za komunistů, že tyto podniky nepatří do restitucí. Byly zařazeny do privatizací ostatních a skončily za podivuhodných okolností v soukromých rukou, jako např. Mlékárna Slaný. Tak dopadly pokusy rolníků bránit se ekonomicky vlastními silami a v roce 1990 byli v podstatě tam, kde v roce 1848.

Děda František měl spořivou, a v dnešní době bychom pravděpodobně použili výraz „podnikatelskou“, povahu. Jakmile dal dohromady pár korun, už stavěl. Zrenovoval tak všechna hospodářská stavení, jenom na tzv. ostávačku se nedostalo. Tu dostavěl až bratr Jiří v době, kdy jsme získali hospodářství zpět. Tak jako se Františkovi rodily na poli „peníze zednické“, otec Dobromil měl „peníze strojírenské“. Kolem roku 1926 -1928 koupil na hypotéku mlátičku, kterou splácel ještě v době, kdy byla „zabraná“ z platu na státním statku. Dostal za ni papír o jejím přebrání tehdejší STS, ale ještě musel 7000-8000 Kčs hypotéky doplatit. Mlátičku otec půjčoval dalším hospodářům. Ti svou úrodu přivezli k nám, obilí vymlátili a odvezli i se slámou do svých hospodářství. Pravidelně jsme mlátičku stěhovali k panu Hájkovi a strýci Bakalářovi do Třebíze. Další mlátička, kterou hospodáři využívali, byla po první světové válce u Snopů v tzv. zbyťáku (zbytkový statek). Třetí měli Rajmonovi v Kutrovicích. Tu využívali kutrovičtí a dva rolníci z Neprobylic. Byla silnější na parní pohon a pravidelně se stěhovala na stálá stanoviště.

Pozemková reforma uzákoněná r. 1919 byla významným opatřením, které ovlivnilo poválečný vývoj na vesnici. Reformě podléhala zemědělská půda o výměře větší než 150 ha. Na rozdíl od pozemkové reformy po roce 1948 se půda nevyvlastňovala, každý měl možnost si koupit za výhodných podmínek na splátky do svého vlastnictví půdu, která mu zajistila možnost obživy. Vesnici to přineslo sociální zklidnění a současně upevnilo pozici agrární strany. U nás měli největší zájem o pole lidé z Kutrovic. Z Neprobylic obsadilo pole za naším statkem pár lidí ve směru k Libovici.

Po první pozemkové reformě, myslím, že r. 1924 (První pozemkovou reformu vymezoval rámcový - záborový - zákon z 16. 4. 1919. Nejintenzivněji byla pozemková reforma prováděna r. 192 –1926, prakticky však nebyla ještě ukončena r. 1938), vznikl u nás tzv. zbytkový statek, jehož správcem se stal pan Snop. Zbytkový statek čítal asi 70 ha půdy, která zbyla z původních 200 ha, o něž neměli drobní zemědělci a bezzemci zájem. Na rozdíl od druhé pozemkové reformy se půda nevyvlastňovala, musela se zaplatit, ceny však byly rozumné, každý si bral jen tolik, kolik si mohl dovolit. Z utržených peněz připadla část státu, něco původním majitelům, kteří z peněz daň platili. V roce 1948 komunisté slíbili tzv. pozemkovou reformu. Ta však spočívala v tom, že dřívějším majitelům dali kousek papíru a novým hospodářům, sotva pole převzali, už je hnali do kolchozu.

Po první pozemkové reformě se zlepšila i životní úroveň tzv. deputátníků. V našem hospodářství otec přestavěl jejich byty. K původně jedné místnosti přistavěl ještě jednu, k ní měli k dispozici sklep, dva malé chlévy pro chov drůbeže nebo prasat, které měli možnost z deputátu krmit.

Na vesnici se postupně začaly formovat politické strany, ale vztahy mezi lidmi nebyly vyhrocené. Jako malý kluk jsem často zašel k Frolíkům. Pan Frolík mě pokaždé vítal slovy:  „Tak co, mladý agrárník!“ A jeho paní ho okřikovala: „Ale kuš, starý socane.“ Řekl to jednou, dvakrát, potřetí už jsem mu to řekl sám a on se tomu jen smál. Statkáři většinou patřili k agrárníkům, ale k nim se často hlásili ze solidarity vůči svým chlebodárcům i jejich zaměstnanci. Kromě tvrdé práce, která tehdy v zemědělství byla, žila vesnice i vlastním kulturním životem. Na jaře v době Velikonoc jsme od čtvrtka chodili my, chlapci, s řehtačkami a nahrazovali tak zvuk zvonů, které podle mytologie v ten čas odletěly do Říma. Tím jsme si zasloužili pondělní pomlázku. V květnu se tradičně stavěly májky, májku měla mít každá svobodná dívka před svým bydlištěm. Uprostřed obce se stavěla májka velká – král, kterou chlapci bedlivě hlídali. Pro vesnici bylo velikou ostudou, pokud se chlapcům ze sousední obce krále podařilo ukrást.

Koncem léta se slavily dožínky (přiložena fotografie). Slavnostní průvod se zastavoval u každé usedlosti, kde bylo řádně sklizeno. V zimních měsících se pořádaly společně s okolními vesnicemi různá divadelní představení. V nedalekých Královicích působil ochotnický soubor, který doplňovali muzikanti z Neprobylic a okolí. S nastudovanými operetami vystupovali i ve slánském divadle. Dirigentem orchestru byl můj otec. Vánoční svátky se slavily tradičně v kruhu rodinném. Otec i matka hráli na klavír a v létě se otevřelo okno do dvora a učili mládež z vesnice „besedu“, která se potom o půlnoci tančila při venkovských bálech. Tehdy jsme také měli jako jedni z mála doma rádio, a tak se různé zajímavé pořady, například sportovní, poslouchaly na dvoře statku.

Dne 15. března 1939 mě při cestě do školy zastavily kolony německého vojska. Vrátil jsem se z Kutrovic domů. Válka přinesla obyvatelstvu řadu změn v osobním i společenském životě. Především došlo k silnému utlumení kulturní činnosti. Také zemědělcům nastaly svízelné časy. Začal přídělový systém potravin. Kolem roku 1940 byly hospodářům stanoveny dodávky zemědělských výrobků a ve statcích prováděny přísné prohlídky za četnické asistence vedené říšskými orgány a gestapem. Čeští četníci se nám snažili pomáhat a upozorňovali nás na připravované příjezdy kontrol kladenského gestapa. Aby kontroly proběhly hladce, připravovali pro ně hospodáři pohoštění v místních hospodách i s výslužkami pro jejich rodiny.

Na začátku války jsem chodil do druhé třídy. Pro nás děti nastaly změny ve školní docházce. Žáci s lepším prospěchem odcházeli do středních škol již ze čtvrtého ročníku, ale pro studium na středních školách byly stanoveny kvóty. Ke konci války, v době náletů, jsme chodili do školy pouze pro úkoly a budovy gymnázia, později i obchodní akademie, byly zabrány na vojenský lazaret. Z té doby mně zvláště utkvělo v mysli vypálení Lidic, kdy rudá záře nad Kladnem byla vidět celou noc. Ale od českých četníků jsme věděli, že hoří Lidice. V Kvílicích byla četnická stanice, kde sloužili asi tři čeští četníci. Velel jim tatínek mé spolužačky, pan Hokovský. Také nálet na Drážďany mám dosud v paměti. Ve dvě hodiny v noci nás vzbudilo doslova zemětřesení, které trvalo asi do čtyř hodin. Bylo provázeno na severu velkou září.

Konec války nás zastihl v krytu, který jsme měli pro členy vybudovaný na statku. Tam jsme se uchýlili, jakmile začaly lounskou silnicí jezdit kolony vojsk. Otec s námi nebyl, jelikož v té době zastával funkci předsedy prvního revolučního národního výboru. Po osvobození byli na našem statku, stejně jako v mnohých českých a moravských městech a obcích, ubytováni ruští vojáci. Soužití s nimi, pokud se neopili, bylo snadné. Pokud se ale dostali k alkoholu, což bylo asi jejich zvykem, obtěžovali ženy. Stačilo pohrozit generálem Jamanovem, toho se báli, věděli, že jeho tresty jsou přísné. Ruští vojáci si pro svou obživu přihnali stádo krav z Německa. Byl jich plný dvůr. Když odcházeli, chtěli sebrat i stádo naše.

Po 25. únoru 1948 byly ustanoveny akční výbory Národní fronty. Situace se na vesnici začala vyostřovat. Podle pokynů generálního tajemníka Ústředního akčního výboru Národní fronty Alexeje Čepičky měly za úkol ráznou očistu v novém státním zřízení. Na venkově byla situace o to horší, že se začalo se združstevňováním vesnice. Zemědělcům, kteří chtěli i nadále hospodařit sami, byly předepisovány nesmyslně velké odvody dávek masa a zemědělských plodin. Z doby druhé světové války se zachoval rozpisový systém dodávek. Němci byli známí svou důkladností, rozpis měl svá pravidla. Základem k jeho vytvoření byl desetiletý průměr sklizně jednotlivých plodin a živočišného chovu. Po roce 1948 byl tento systém „vylepšen“. Sedlákům byly odvody stanovovány individuálně, někdy vyšší až o 30 procent, takže po splnění dodávky obilí a ostatních rostlinných produktů byl pokrácen krmný fond pro dobytek a bylo nemožné splnit živočišné dodávky. Rozpisy stanovovaly obce, tudíž místní komunisté neměli dodávky skoro žádné a své produkty si mohli prodávat na volném trhu, kde byly ceny daleko výhodnější. Neplněním dodávek se hospodáři vystavovali velkým pokutám, za nezaplacení pokut trestům, uvěznění, konfiskaci majetku. Bylo to využíváno k propagandě, po vesnicích byly rozváženy plakáty s neplniči (ukázka plakátu přílohou). Ve prospěch nově tvořených STS (strojních traktorových stanic) jim byly „vykoupeny“ veškeré zemědělské stroje. Mnozí rezignovali a raději vstoupili do JZD.

V r. 1952 otce odvedli přímo od naší mlátičky. Kolem 5.–6. 8. 1952 jsme sklidili vlastní úrodu a stroj přestěhovali na dva dny k rodině pana Artla. Protože vlastnil necelých deset hektarů, byla u nich asi dva dny a dále se přesunula k Dundrovům. V té době už byly veškeré stroje soustředěny v STS, ale my jsme s Arltovými a Dundrovými vytvořili jakési malé družstvo, tím jsme naši mlátičku mohli používat. Národní výbor dostal nařízení, že tam, kde je úroda sklizena, začne STS orat. Bylo sucho a otec z obavy, že by pole zorali moc hluboko, nechal kolem našich pozemků umístit „háječky“ na znamení, že se tam orat nemá. Kdosi tuto skutečnost nahlásil Václavu Švarcovi, předsedovi okresního národního výboru. V roce 1953 byl podepsán i na příkazu opustit rodný statek a vystěhovat se do obce Luníkov, kam byli soustřeďováni nepohodlní sedláci.

Kolektivizace probíhala celostátně, ale tam, kde v obci rozhodovali rozumní lidé, nedocházelo k takovým excesům jako u nás. K moci se dostávali i lidé, kteří neváhali vyřizovat si své osobní animozity. Hlavní slovo měl Alois Frolík, tchán ředitele Státního statku Zlonice Jaroslava Skolila a Oldřich Hadrika. Táta měl vlastně smůlu. Drobní zemědělci ho uznávali, tudíž zlikvidovat jeho osobu byl politický úkol. Pro komunisty představoval překážku k převzetí vedoucí úlohy a faktické moci v Neprobylicích.

Dne 11. srpna 1952 byl Dobromil Podpěra zatčen pro „narušování státního plánu orby strojně traktorové stanice“. Byl odsouzen k pěti měsícům vězení a pokutě dvaceti tisíc korun. Původně měl být v Neprobylicích prvním zatčeným František Snop, ale „včas“ zemřel (1950) a jeho manželka předala hospodářství státnímu statku. Uvězněním mého otce se spustila ve vsi silná politická práce. Komunistům se podařilo zastrašit lidi a do družstva je doslova nahnali. Než se táta dostal k soudu, uběhly nekonečné tři měsíce. Mně bylo dvacet let a k výslechu jsem musel také. Jednou jsem dostal facku, že jsem mluvil moc, podruhé, že jsem mluvil málo.

V době, kdy jsme ještě měli možnost bydlet na statku, jsme krmili s bratrem Přemyslem dobytek. Za měsíc jsem se hlásil, že bych měl dostat výplatu, ale peníze nebyly. „Hospodář by měl mít peníze. Když jste přebrali hospodářství, zaplaťte mně za odvedenou práci,“ řekl jsem. Začali se dohadovat, takže jsem oznámil, že končím, a přestali jsme tam chodit. Než nás vystěhovali, měli jsme vykrmeno dvacet čtyři prasat. Když tátu zavřeli, chtěl jsem nějaké dát na dodávku. To jsem ale nesměl, abych nedostal do ruky peníze. V době, kdy nám hospodářství sebrali, šlo na porážku za týden dvanáct víc než metrákových prasat. Tatáž situace byla 20. prosince, takže dle mého názoru mít družstvo peníze mělo, ale patrně je rozkradli, jinak si to neumím vysvětlit. V záznamech se později bratr Jiří dočetl, že dvouletá prasnice měla 55 kilo. Ten, kdo rozumí chovu zvířat, ví, že by musela být mrtvá. Překrmené sice nebyly, protože scházelo obilí, ale tolik by vážila její kostra.

Dne 12. ledna 1953 nás vystěhovali do Luníkova. Směli jsme si vzít jen nejnutnější vybavení: deset slepic, deset kilo mouky, trochu sádla. S tím jsme měli jako samozásobitelé vydržet až do žní! Na potravinové lístky jsme nárok neměli a „volný obchod“ byl čtyřikrát, pětkrát dražší. Táta bral jedenáct set korun a chleba ve volném obchodě stál dvanáct nebo patnáct korun. To jsme si samozřejmě dovolit nemohli.

Po tátovi postupně zavřeli Františka Šrámka, Františka Schořálka a pana Dundra. Rodinu pana Šrámka ve vsi nechali – manželka se dvěma dětmi zůstala bydlet ve statku v Neprobylicích, ale její manžel měl zakázán nejen pobyt, dokonce vstup na území okresu. Pokud chtěl navštívit svou rodinu, musel by o to zažádat předsedu okresního výboru Václava Švarce. To nikdy neudělal, rodina jezdila za ním. Zemřel v Praze-západ. Kdyby totiž byl přistižen na území svého okresu, okamžitě by šel do vězení. Takový trest dostali i Schořálkovi. Ale František Schořálek jim tolik nevadil. Zavřeli ho, aby neudělali výjimku. V Neprobylicích se do vazby dostali všichni, kteří vlastnili alespoň sedmnáct, osmnáct hektarů.

Podobným sankcím byli vystaveni i lidé, kteří se stali nepohodlní z mnoha, často i malicherných důvodů. V Třebízi pokrývač Karel Koudelka, který si rád do nich (komunistů) „zarýpal“, vlastnil jen svůj domek, ovládal a živil se svým řemeslem, a dostal se přesto do stejných problémů jako my. S jeho synem jsem rukoval, oba jako politicky nespolehliví, k vojenskému útvaru PTP (přiložená fotografie: Klobucká pouť – po našem odvodu).

Na vojnu jsme měli nastoupit 31. srpna. Když však tátu v padesátém druhém roce zavřeli, nervově jsem se zhroutil uštváním a vyčerpáním. Z vojny jsem dostal půlroční odklad a nastoupil až 28. února 1953. Služba v útvarech PTP obnášela „výcvik“ s krumpáčem a lopatou, abychom se prý po návratu zpět uměli zapojit do budování komunismu. K těmto útvarům byli odváděni především synové zemědělců a živnostníků. V počátcích založení oddílů PTP byli do nich povolováni i nepohodlní lidé starších ročníků na neomezeně dlouhou dobu, na tzv. výjimečné vojenské cvičení. Vojenští velitelé je ubezpečovali, že se toto cvičení může případně protáhnout až do jejich smrti, „pokud je bude stát a armáda potřebovat“!

Ze Slánska tak byl povolán na takovéto mimořádné cvičení majitel statku v Otrubech František Hořejší. Byl nasazen u 5. roty 63. Pomocného technického praporu, kde tragicky zahynul. Měl jsem to štěstí, že jsem byl na vojně jen dva roky, protože k 30. dubnu 1954 byly PTP zrušeny a začleněny do TP (technických praporů) a tím zrušena klasifikace „E“ (politicky nespolehlivý). 28. února 1955 jsem odešel do civilu.

Pomocné technické prapory se rozdělovaly na dva typy. Byly to tzv. lehké prapory, jejichž příslušníci pracovali na nejrůznějších vojenských nebo civilních stavbách. Ti z nás, kteří nastoupili do tzv. těžkých praporů, byli následně odesláni do uhelných dolů. Původně jsem měl nastoupit k lehkému PTP, ale protože jsem byl v té době po nemoci, zařadili mě, asi „z humanitárních důvodů“, do tzv. těžkého PTP. Asi abych nepřišel na syrový venkovský vzduch. Dostal jsem se na šachtu, v níž jsem měl nárok na lístky pro těžce pracující. Hned jsem věděl, co s nimi udělám. Kluci z hospodářství, jejichž rodiče ještě sami hospodařili, říkali: „Co já s nimi budu dělat?“ Odpověděl jsem: „Dej mi je, nebo mi je prodej.“  Získal jsem tak asi šest nebo osm lístků, rozložil je do dopisů tak, aby se v obsáhlém dopise ztratily, a mohl je poslat domů. Bylo na nich asi dvanáct kilo masa, salám, tuky. Obratem jsem dostal dopis od matky, která běžela do Slaného, půjčila si peníze a přirozeně nakoupila samý bůček, protože ten byl z hlediska ceny a dostupnosti nejvýhodnější. Upekla ho, rozemlela a mazal se tím chleba.

Dne 28. února 1953 jsem nastoupil základní vojenský výcvik v Bílině. U Bíliny v Chudeřicích stávala čtvercová kasárna z dob Marie Terezie. Původně byla určena dragounům. V poschodí byly rozmístěny ubytovny pro mužstvo, pod nimi stáje pro koně, které sloužily jako vojenské sklady. 5. března 1953, asi za týden po mém narukování, zemřel Stalin a 14. března 1953, po návratu z pohřbu Stalina, zemřel K. Gottwald. Tehdy nám náš politruk, když se opil, řekl, že máme štěstí, že Stalin zemřel, protože na jeho příkaz Gottwald souhlasil, že naše jednotky budou odsunuty na sever Ruska. Dozvěděl se to na školení důstojníků a nedokázal si to nechat pro sebe. Nebyl to zlý člověk. Sice se rád napil, ale měl snahu nám těžkou situaci na vojně podle možností usnadnit.

V „příjímači“ s námi byli i starší vojáci na časově neohraničeném vojenském cvičení. Po měsíci nás naložili do vlaků rozdělených dle místa určení. Jeli jsme den a noc do Ostravy. V Přerově na nádraží jsem si šel koupit pití, ale místo ke kiosku jsem zamířil do hospody, kde jsem byl poručíkem zadržen a ještě s jedním kamarádem vydán do mobilního vězení. A tak jsme do Ostravy cestovali ve zvláštním kupé. Ale major Hubinský moje uvěznění nevzal na vědomí a zařadil mě spolu s ostatními do práce na šachtě. Typické pro tuto dobu bylo, že bezpečnostní školení bylo provedeno až po čtrnáctidenním nasazení do práce, s vysvětlením, že bychom prý nepochopili problematiku práce. Předáka nám dělal pan Košňovski, který byl od svých osmnácti let (1923) komunistou. Členství ve straně ukončil v roce 1952, s vysvětlením, že za takovou lumpárnu nebojoval. A tak jsme práci zahajovali tím, že provedl „politické školení“, co hlásila Svobodná Evropa, Hlas Ameriky… S ním jsem pracoval asi čtyři měsíce. V dalším období jsem byl vybrán do „zkrácené poddůstojnické školy“, kde jsme se měli naučit velet nováčkům. Stěžovali jsme si, že je to velice krátká doba, ale poručík to odmítal slovy: „Veď, súdruhovia, toto nieje tak zložité, já mám tri ludové, a som poručíkom.“ Po skončení školení jsem nastoupil zpět na šachtu.  Jako politicky nespolehlivý jsem, jak se dalo očekávat, nemohl zastávat funkci velitele družstva. Po příchodu nováčků nás přeložili na šachtu Julius Fučík II, původním názvem Hedvika.

V 53. roce, přestože prezident republiky Antonín Zápotocký prohlásil, že naše měna je pevná, 1. června k měnové reformě opravdu došlo. Ještě 36 hodin před jejím vyhlášením slíbil, že k nic takového nehrozí. Na Ostravsku se schylovalo k bouřím horníků, na naše lágry se začaly vozit zbraně. Hrozilo, že půjdeme se zbraněmi proti nim. Naštěstí k tomu nedošlo.

Po návratu z vojny jsem se hlásil na pracovním úřadě ve Slaném. Před narukováním jsem byl zaměstnán ve Státním statku Slaný. Chtěl jsem si sehnat jinou práci, ale jedinou možností, kterou mi nabídli, byla svazácká zemědělská brigáda v pohraničí, takže jsem raději nastoupil zpět do Státního statku ve Slaném, kde jsem byl až do roku 1975.

Po skončení gymnázia jsem chtěl studovat v Brně na veterinární škole, ale ze známých důvodů jsem nebyl přijat. Moje možnosti hledat si zaměstnání byly šachta nebo zemědělství. Podobně jako já dopadl i dva roky poté bratr Přemysl, který chtěl studovat strojní fakultu. Po dvou letech po mně nastoupil na dálkové studium ZTŠ v Rakovníku. Bratr Vít nemohl ani vykonávat práci kováře, teprve po vojně, když se na Domažlicku oženil, vystudoval průmyslovou školu v Plzni. Sestra Jarmila šla pouze do Učňovské zemědělské školy ve Slaném, po roce si dokončila dvouletou mistrovskou zemědělskou školu a v roce 1961 nastoupila na večerní ZTŠ v Rakovníku. Jiří na této škole nastoupil v roce 1962. V roce 1963 jsme se směli nastěhovat do uvolněného čísla 48 v Neprobylicích. Sloužíval jako výměnek nebo byt pro deputátníky. Od roku 1965 jsem pracoval jako traktorista na ČSS Zlonice, v roce 1966 jsem nastoupil jako technik na ČSS Slaný, farma Lotouš.

V roce 1968 dostal Jiří Podpěra do vlastnictví dům v Neprobylicích čp. 5 v dezolátním stavu zpět. V obývacím prostoru JZD skladovalo hnojiva. Během asi čtyř let dům přestavěl a zmodernizoval. Do té doby bydlel v čp. 48 s rodiči, někdy i se mnou. V roce 1990 získal zpět do vlastnictví i rodinný statek a hospodaří na něm se syny Jiřím a Janem.

Mně se v roce 1968 po osmnáctileté neustálé snaze o vysokoškolské studium  podařilo nastoupit na Vysokou zemědělskou školu v Suchdole. Když jsem v roce 1973 promoval, zaměstnavatel odměnil mou snahu zvýšením platu o dvě stě korun s tím, že mé studium není pro statek přínosem. Proto jsem odešel v roce 1975 do JZD v České Skalici, kde jsem pracoval až do důchodu. V roce 1959 jsem se oženil a v roce 1960 se narodil syn Miloš. Druhý syn, Dobromil, se narodil až v době mého studia na VŠ v roce 1971. Syn Miloš vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze. K přijetí mu kromě jeho vědomostí dopomohla i účast v celostátním kole matematicko-fyzikální olympiády. Body z ní doplnily počet, který v té době chyběl z hlediska kádrového posudku.

S bývalými „spolubojovníky“ z vojny se od roku 1999 pravidelně setkáváme. 25. května 1968 byl založen Svaz PTP. Po nástupu tzv. normalizace byla jeho činnost ukončena a obnovena mohla být až na ustavujícím sjezdu 10. května 1990. První setkání, po čtyřiceti pěti letech, se uskutečnilo v Hradci Králové, kde se nás pamětníků sešlo 81. Z našich setkání vznikla v roce 2007 ve spolupráci s Dolem Ludvík Ostrava-Radvanice a Muzeem východních Čech v Hradci Králové vzpomínková publikace „Zápisník Ludvíkovců“.