The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Podpěrová (* 1942)

• narodila se 20. srpna 1942 v Horní Kamenici u Vraného

• její otec Vítězslav Novák hospodařil na jednom z největších statků na Slánsku

• v říjnu 1953 byl otec zatčen a později odsouzen k pěti letům žaláře

• vězněn byl mimo jiné v táboře Barbora při uranových dolech na Jáchymovsku

• jejich statek byl zestátněn

• dětem byla z politických důvodů odepřena možnost studovat

• Anna vychodila zemědělské učiliště a od 14 let byla již také zaměstnána

• v 60. letech si dálkově dodělala střední školu s maturitou

• v roce 1962 se provdala za Přemysla Podpěru, také syna z „kulacké“ rodiny

• v roce 1968 se manželé angažovali proti sovětské okupaci

• v letech 1969–1983 žili v Kadani v Podkrušnohoří

• poté se přestěhovali do Hoštky na Litoměřicku

• Anna se zde angažovala v boji proti devastaci krajiny způsobené vrtem

• v listopadu 1989 se ve Vatikánu zúčastnila svatořečení Anežky České

• v roce 1990 byla kooptována do funkce místostarostky Hoštky

• v letech 1991–2010 působila v Hoštce jako starostka

• po změně režimu rodina statek získala zpět v restituci

• v době natáčení pamětnice žila v Hoštce

„Když nám sebrali statek, bylo nás pět malých dětí. Mně bylo něco přes deset let, nejstaršímu bratrovi přes jedenáct,“ říká Anna Podpěrová. Narodila se v roce 1942 v Horní Kamenici u Vraného, kde její otec Vítězslav Novák hospodařil na jednom z největších statků na Slánsku.

„Myslím, že už tehdy byl statek moderní. Měli jsme mlátičku, což v té době nebývalo běžné, traktor a spoustu mechanizace, která byla na tu dobu pokroková. Vzpomínám nicméně na docela tvrdou a těžkou práci. Byla samozřejmost, že jsme makali.“ Na předkomunistickou éru má však převážně pěkné vzpomínky: „Třeba když skončila sena, a ještě nenastaly žně, otec sebral koně a žebřiňák a jeli jsme koňmi na výlet. Do vrchu se šlo pěkně pěšky – protože jsme nejeli jenom my sourozenci, ale i děti zaměstnanců, kamarádi a podobně. Tak se jelo někam k Ohři, vykoupali jsme se. A po cestě nám otec vyprávěl: tamta hora se jmenuje tak a tak, tady pobývala Anežka Česká a tam bylo to a to… Takže jsme dělali i takové zábavné a poučné výlety. Na to moc ráda vzpomínám.“

Už nikdy nebudu tak hladce sedlačit

Rozlehlý kamenický statek zdědil otec po svých předcích. Kolem roku 1890 zde jeho dědeček postavil nový obytný dům, takže ten starý pak mohl sloužit jako výměnek, jenž usnadňoval soužití více generací. Také maminka Anna pocházela ze selského, jako jediná dcera svých rodičů byla bohatá nevěsta a do rodiny Novákových přinesla věnem statek ve vedlejší vesnici Vraný. V roce 1940, kdy se rodiče vzali, se obě hospodářství sloučila.

K obytnému stavení s dvorem patřilo vše, co bylo potřeba pro rostlinnou i živočišnou výrobu: orná půda, pastviny i les, stodoly, stáje i tzv. deputátní domky, kde žili „deputátníci“ neboli stálí zaměstnanci. „Nemůžu říct, že by byli úplně součástí rodiny. Ale byli součástí statku. Dalo by se říct, že prababička Josefa rozhodovala o jejich životě, volala k nim doktora, když to uznala za nutné, starala se o jejich děti.“

Část sklízených plodin se pravidelně mezi deputátníky rozdělovala. Byli mezi nimi služky nebo kočí, kteří měli na starosti koně. „Kočí chodili ráno do práce brzy, mezi čtvrtou a pátou hodinou. Hřebelcovali se koně, krmili. Pak se šlo na snídani. Tam byla tzv. ‚kuchyň‘ a ‚černá kuchyň‘, oni šli do té černé kuchyně, protože se nepřevlékali. Babička pro ně už ráno měla upečeno, uvařeno a dostávali s sebou i na pole. Já jsem jim jako dítě nosila v poledne svačiny – o prázdninách, o žních, jinak jsme samozřejmě chodili do školy.“

Přinejmenším část deputátního osazenstva statku se ovšem proměnila již s koncem války. Jak Vítězslav Novák popisuje ve svých deníkových zápiscích z poválečných let, mnozí deputátníci odešli v květnu 1945 do pohraničí, kde si zabrali usedlosti po Němcích. Na jejich místo Novákovi přijali naopak vystěhované Němce, kteří čekali na odsun.

„Protože Němci byli celkem dobří a levní pracovníci (platili jsme jim jen na živobytí a ostatní úřadům), rok byl hospodářsky výhodný a velmi pohodlný. Mám za to, že už nikdy tak hladce nebudu sedlačit,“ píše Vítězslav v dokumentu, který je k dohledání v Archivu Paměti národa. A s jistou hořkostí v deníku pokračuje: „S Němci jsme zacházeli lidsky, a dokonce jsem byl proto udán, že jim prý nadržuji, od svých bývalých zaměstnanců, které jsem ve válce velmi dobře zásoboval. Jistě později svůj čin litovali a já jim odpouštím.“

Kulak Novák odsouzen pro výstrahu

Po válce vše již rychle směřovalo ke komunistickému puči a podle Anny Podpěrové její otec tušil, „že bude zle“. Sám se angažoval v místním národním výboru a snažil se zmírňovat dopady opatření namířených proti sedlákům. Později mu i toto přitížilo – že bránil „socializaci“ venkova.

Po roce 1948 jim nejprve zabavili pozemky nad 50 ha a – jak bylo obvyklé – vyměřili jim povinné odvody v nesplnitelné výši. „Tíseň byla čím dál větší,“ ohlíží se Anna Podpěrová za počátkem 50. let, kdy se komunisté neúspěšně snažili dotlačit jejího otce do družstva. Ten však otevřeně dával najevo, že větší autoritou než Klement Gottwald je pro něj papež. Zůstával odpůrcem kolektivizace a zároveň přirozeným vůdcem vesnického společenství. „Věděli, že JZD se jim nepodaří založit, dokud bude otec na svobodě.“

V říjnu roku 1953 tak Vítězslava Nováka zatkla Státní bezpečnost. Odchytili ho ve Slaném, kde byl cosi vyřizovat, a odvezli do Kralup nad Vltavou a pak na Pankrác. Ve vyšetřovací vazbě strávil 11 měsíců až do soudního přelíčení, u něhož ho jeho rodina znovu viděla. Dřív než se ovšem Novákovi dozvěděli, co se s hlavou rodiny stalo, dorazili estébáci i za nimi na statek. „Nás zahnali do jedné místnosti. Nakládali dobytek – pustili to na dvůr, takže tam běhala zvířata, koně. Mezitím někdo odvezl naše osobní auto. Otvírali skříně, vyhazovali věci. Řvali na nás. My děti jsme nevěděly, jak se máme chovat, tak jsme tam stály. Maminka plakala. Babička, té bylo přes devadesát let, pořád nechápala, proč ten Slávek ty lidi nevyžene... Tajemník přede mnou plival na zem,“ vybavuje si Anna Podpěrová.

Maminka se poté fyzicky zhroutila a krátký čas strávila v nemocnici – v této době dětem Novákovým hrozilo umístění do dětských domovů. Zachránili ji zaměstnanci rodičů, kteří si sourozence rozebrali. Znovu se sešli, když se matka vrátila z nemocnice – a měli štěstí, že na vyrabovaném statku dál mohli bydlet.

V září roku 1954 proběhl na Kladně soud s tatínkem. Do soudní síně byli navezeni dělníci z Kladna, kteří otce neznali – vykřikovali nenávistná „protikulacká“ hesla. Anna je prý příliš nevnímala, snažila se neplakat a zachovat důstojnou tvář, aby udělala radost tatínkovi a podpořila maminku, která vše nesla velmi těžce.

Vítězslav Novák byl obžalován za přeměnu tzv. prutníku, tedy pozemku na pruty, na pole, což bylo vyhodnoceno jako zatajování půdy. Šlo ale pochopitelně jen o záminku. „Kdyby nebylo tohle, odsoudili by ho za první světovou válku! Prostě bylo potřeba ho odsoudit,“ objasňuje dcera Anna a dodává: „Jeden soudce řekl, že kdyby bylo víc takových Nováků, nikdy by se jim nepovedlo vybudovat socialismus.“

Otec nakonec od soudu odešel s trestem pěti let vězení a propadnutí majetku. A aby nikdo nezůstal na pochybách, čím se ve skutečnosti „provinil“, v novinách vyšel o procesu článek s výmluvným titulkem „Kulak Novák odsouzen pro výstrahu“.

Kulačky půjdou mýt záchody

Maminka se ocitla v zoufalé situaci: sama s pěti malými dětmi a starými rodiči na statku, který propadl státu. Jejich bývalé hospodářství bylo začleněno nikoliv do jednotného zemědělského družstva – to přímo v Kamenici nevzniklo – ale pod Státní statky. Maminka se musela stát jejich zaměstnankyní a měla pak na starosti krmení krav a prasat, která navezli do jejich bývalých chlévů. Prozatím si mohli nechat alespoň drobné zvířectvo a také polovinu obytného stavení, která patřila matce.

Události pochopitelně velmi zasáhly také děti. „Komunisti nám ukradli dětství,“ říká Anna Podpěrová a naznačuje, jak těžké pro ni bylo vrátit se po otcově uvěznění do školy. „Všichni samozřejmě věděli, že Nováka zavřeli. Učitelé koukali a nevěděli, jak se k nám mají chovat. Někdo se i ošklíbal, ale paní učitelka Millerová – na tu nikdy nezapomenu – ke mně přišla, já stála u okna a dívala se ven, protože jsem se nechtěla dívat na ni. My jsme z toho byli tak… no prostě konsternovaní. Nevěděli jsme, co bude. Ale paní učitelka přišla a dala mi do ruky sáček a v něm byla houska se salámem. To byl její projev: ‚My jsme s tebou.‘“

Jinak ale atmosféra ve škole nebyla pro děti „kulaků“ příznivá. Byť se Anna i její bratři výborně učili, vyšší studium jim bylo zapovězeno. Matka se je snažila dostat na střední školy v Praze, kde by mohli bydlet u strýce, vždy se ale prý velice rychle přišlo na to, o jaké děti se jedná, a ze škol je „vylili“. Anna nakonec v roce 1956 nastoupila na zemědělské učiliště v Otrubách u Slaného – ve čtrnácti letech už zároveň jako zaměstnankyně Státního statku.

Ačkoliv na učilišti bylo více potomků perzekvovaných sedláků, ani zde děti neměly pokoj: „Soudružka vychovatelka si nás tam vždycky vystavila a řekla: ‚To jsou kulačky, jejich tátové jsou kriminálníci a chtěli střílet naše soudruhy jako v Maďarsku.‘ Nebo třeba: ‚Kulačky půjdou mýt záchody, protože svazáci mají schůzi.‘“

Nepomáhalo ani to, že do učiliště Anna chodila „načichlá chlívem“. V době otcova věznění se totiž děti Novákovy musely ohánět ještě víc než dřív. „My jsme skutečně ráno v pět hodin šli do chléva – už jako malé děti, desetileté jedenáctileté. Pomohli jsme mamince vykydat, aby to všechno zvládla. A pak jsme utíkali na autobus a do školy.“ Když jí potom spolužáci posměšně čichali k dlouhým copům, nebylo jí sice jako dospívající dívce do smíchu, vždy si prý ale byla jistá, že pravda je na její straně.

„Nesli jsme to s takovou hrdostí, že jsme se neohnuli. Táta se taky neohnul a všelijak ho v kriminále mučili,“ přibližuje, jak ji otcův osud politicky i lidsky formoval. „Velice brzy mi například bylo jasné, že si nikdy nevezmu komunistu. Protože to bylo koncentrované zlo, které nás připravilo o dětství, o mládí, o určitou volbu. Měli jsme díky tomu jasné mantinely, co nelze. Nelze být jako oni a nelze se s nimi ušpinit. Ani tím, že bychom vstoupili do nějakého svazu nebo do něčeho, abychom se dostali na lepší místo.“

Reformní komunismus nebyla jejich věc

Tatínka Vítězslava mezitím v prosinci roku 1954 převezli z Pankráce do vězeňského tábora při dole Barbora na Jáchymovsku. Šlo o jeden z nejobávanějších uranových lágrů, kde panovaly velmi drsné podmínky. Teprve tam mohli otce jednou za půl roku navštěvovat – matka přitom s sebou směla vzít vždy jen dvě děti, takže Anna se na Barboru podívala dvakrát. „Jednou na Vánoce jsme od pana faráře dostali kolekci – a každý z nás dostal pomeranč. Mladší bratr, který se mnou za otcem jel, si ten pomeranč schoval, že ho dá tatínkovi. Měl ho v kapse, ale oni nás tam nechali tak dlouho čekat – někdo utekl, někoho zastřelili, vím, že to bylo hrozně depresivní – že mu chudákovi ten pomeranč zmrzl,“ zmiňuje epizodu, která jí jako dítěti utkvěla v paměti.

Otce nakonec propustili na svobodu na amnestii po třech letech, tedy v roce 1956. Po jeho návratu se narodila nejmladší sestra Monika. Vítězslav pak jako zaměstnanec Státního statku Zlonice jezdil s koňmi a s traktorem a znovu si vydobyl respektované postavení, byť byl v blíže neurčené době krátce vězněn ještě jednou.

Anna se vyučila a teprve poté se jí podařilo dálkově vystudovat Střední zemědělskou technickou školu v Rakovníku, maturovala zde v roce 1964. Dva roky před maturitou se zároveň provdala za Přemysla Podpěru, také potomka perzekvovaného sedláka – jeho otec byl vězněn, rodina vystěhována ze zkolektivizovaného statku a on sám pro „kulacký“ původ vyhozen z matematicko-fyzikální fakulty. V letech 1963 a 1964 se manželům narodili dva synové. Anna i Přemysl poté pracovali na Státním statku Zlonice, kde také dostali byt, a z traktoristů se v průběhu 60. let vypracovali na zootechničku a agronoma.

Byť reformní komunismus roku 1968 „nebyla jejich věc“ a obrodnému procesu příliš nevěřili, pochopitelně se radovali z politického uvolňování. Oba vstoupili do lidové strany – aby z ní po sovětské okupaci zase rychle vystoupili. Uvažovali o emigraci, nedokázali však opustit zemi, kde byli doma. Kvůli svému angažmá během pražského jara pak přišli o svá místa ve Zlonicích, a tak v roce 1969 odešli do Kadaně v podkrušnohorském pohraničí. Tam na ně nebylo tolik vidět a našli zde dobrou partu, složenou převážně z perzekvovaných sedláků. Díky slušnému řediteli místního státního statku směla Anna znovu pracovat jako zootechnička, a protože šlo o statek školní, mohla živočišnou výrobu a praxi dokonce i vyučovat.

Bojovala proti tomu, aby jim kradli vodu

Od roku 1973 ji evidovala Státní bezpečnost jako nepřátelskou osobu. Sledovali ji až do roku 1989 a několik lidí z jejího okolí také donutili, aby na ni donášeli. Anna Podpěrová zmiňuje souseda nebo kolegyni, oba se jí však s tím, že byli donuceni ke spolupráci a mají o ní podávat hlášení, svěřili. Otevřenost a provokativně nebojácný postoj se jí vůči estébákům osvědčil. „My jsme své přesvědčení nikdy neskrývali,“ shrnuje. Celý život chodila do kostela a vodila do něj i své děti. „Moje děti v životě nebyly v Pionýru. Ani nás tam nelákali a mě nikdy nikdo nechtěl do strany. Oni věděli, co jsme zač.“

V Kadani jim bylo dobře, přesto je to táhlo blíž k rodičům a k původnímu domovu. V roce 1983 se proto přestěhovali do Hoštky na Litoměřicku, kde koupili dům. Sotva ho však opravili, otevřel se nový vrt pro zásobování Ústí nad Labem, který Hoštku připravil o vodu. Studny vyschly, stromy hynuly, domy popraskaly. „Začala jsem bojovat proti státu a proti tomu, aby nám kradli vodu. A představte si, že postupně, už za komunistů, došlo k velmi silnému omezení toho čerpání. A lidi najednou koukali, že jim voda zase stoupá,“ popisuje své úspěšné angažmá, které jí později po revoluci vyneslo funkci starostky.

Ještě předtím se ale v listopadu 1989 spolu se synem Tomášem vypravila na svatořečení Anežky České do Říma. Než odjeli, vyzvedla si StB tehdy šestnáctiletého Tomáše ze školy a musel podstoupit několikahodinový výslech. Ve Vatikánu pak nicméně prožili euforické dny a absolvovali i audienci u papeže Jana Pavla II. Když se vrátili, vypukla sametová revoluce. Anna Podpěrová vystoupila na jednom z prvních protirežimních shromáždění v Litoměřicích, kdy tamní bohoslovci vyjádřili podporu stávkujícím studentům.

Radost z pádu komunismu jí zkalila smrt manžela v únoru 1990 a o rok později bohužel tragicky zemřel také její syn Tomáš. V tomto těžkém období jí pomáhalo, že mohla napřít síly do veřejného angažmá a zvelebování Hoštky. Již v roce 1990 byla kooptována do národního výboru do funkce místostarostky a po volbách v roce 1991 se stala starostkou Hoštky. Ve funkci setrvala až do roku 2010 a byla také zakládající členkou Sdružení nezávislých kandidátů.

Oba její rodiče se dožili změny režimu, tatínek se dočkal rehabilitace a rodinný statek získali zpět v restituci. Vítězslav Novák ho pak převedl na dva nejmladší syny, kteří na něm stále žili. Ostatní sourozenci se svých podílů dobrovolně zřekli, aby bratrům umožnili rozjezd hospodářství. „Víte, co to je, začít hospodařit? Jak se nadřeli a jaké měli starosti! My jsme se zřekli starostí, protože oni se zavázali, že ten statek budou udržovat,“ vysvětluje Anna Podpěrová, že jejich rodina zůstala soudržná a restituovaný majetek je nerozdělil.

Sama sice žije v Hoštce, s níž ji spojilo mnohaleté starostování, za svůj domov ale stále považuje také Kamenici: „V otcově testamentu stálo, že pokud by někdo z nás v životě ztroskotal, má právo se vrátit domů a bratr se o nás postará. Tak to prostě chodilo, ty selské rody to tak cítily: že by se měly vzájemně obětovat, ale vzájemně se také postarat o své členy.“