"Hrad zatarasený auty, a teď ta policejní auta jela a ten dav tlačila před sebou. Když to bylo v téhle zástavbě, tak to bylo... auta jela, dav couval, než ten dav rozehnali a naorientovali zpátky na Strahov. Tam už byl – to jsme zjistili samozřejmě až potom – navelený nějaký přepadový oddíl, nějaké přepadové komando. A to se stávalo... to byli kluci v našich letech, ani ne, to byla nějaká policejní škola a já nevím, co všechno, a z nich byli takovýmhle způsobem cvičení... a ti tam už čekali. Tam si člověk uvědomil zrůdnost toho režimu, tam byla tma jako v pytli, nebylo vidět vůbec nic. A oni těmi volhami do toho davu najížděli. Smrděly gumy, lidi řvali, ječeli. Tam šlo o život! Jak už to bylo z dohledu veřejnosti, tam se vyvztekali, tak si člověk uvědomil v plné šíři, co je to za zrůdy."
"Takové to heslo 'My chceme světlo', které si vládnoucí strana vyložila ideově, tak ono to tak vůbec nebylo. My, když jsme si každý rozsvítil večer lampičku, abychom mohli studovat, tak poddimenzovaná elektrická síť prostě vypadla. To znamená, že na Strahově v osm hodin večer zhaslo světlo a konec. No tak samozřejmě, stěžovali jsme si, ale nevedlo to k ničemu. Až jednoho krásného dne se začala otevírat okna, dveře, bouchat, co bylo po ruce, a najednou se ti lidi začali srocovat. Jestli jste to viděli na Strahově – tam byly takové velké nástupní plochy. Tak na té ploše najednou tam bylo deset lidí, najednou tam bylo dvacet, najednou jich tam bylo tisíc a byl problém. A co dalšího – ten dav, zcela neorganizovaně se ten dav vrhnul směrem do Prahy, směrem dolů na Dlabačov a tam při cestě je Pražský hrad. To organizované vůbec nebylo, to byla totálně živelná akce."
"Hned druhý den bylo povolané ženijní vojsko, které tam natahalo kabely, zasypali je do takových... udělali takové truhlíky, aby – vysoké napětí, rozvody nebyly na povrchu terénu. Okamžitě se to tam druhý den začalo dělat. Takže šlo to řešit dávno předtím. Potom došlo... i nějací politici podrželi studentskou obec. Vyvrcholilo to tím, že policajtům byl na Strahov zakázán přístup – museli nosit čísla. To bylo po strahovských událostech. Kdyby tam byl trestný čin, něco takového... ale řešení běžných záležitostí jako přestupků – tak na Strahově byla ustanovena studentská policie."
Jaroslav Pohan se narodil 10. března 1945 v obci Moraveč na Vysočině. Dětství mu v paměti zůstalo jako těžká, přesto však poměrně idylická doba. Vyrůstal na malé vesnici, do jisté míry zastrčeně a stranou velkých událostí poúnorových událostí. Na střední průmyslovou školu odešel do Českých Budějovic a posléze do Prahy na ČVUT. Zde se v roce 1967 stal jako student přímým svědkem tzv. strahovských událostí. Poměrně prozaické důvody v podobě nevyhovující elektrické sítě, která studentům znemožňovala řádné studium, se proměnily v ideologickou událost, jednu z rozbušek, které podnítily obrodný proces ve společnosti 60. let a vedly k pražskému jaru. Jaroslav Pohan se také pokusil emigrovat, nicméně svůj pokus vzdal. Nechtěl rodinu vystavit perzekucím. V roce 1971, po vojně, tedy nastoupil do Metrostavu, kde se cítili také “jakž takž” chránění před komunistickým nátlakem, protože výstavba metra byla pro komunistickou stranu klíčová a odborníky tedy potřebovali. Přesto se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti (StB), před kterou se pokoušel uniknout odchodem do jižních Čech na stavbu Temelína. Převrat v roce 1989 zažil v Iráku a vrátil se, jak říká, do zcela jiné země. V roce 2022 žil v Českých Budějovicích.
