The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Pohlová (* 1940)

• narozena 24. října 1940 ve východočeském Vysokém Mýtě jako Zdeňka Pavlasová

• tatínek Josef Pavlas pocházel z rodiny statkáře, která žila na Pardubicku, což během komunistické totality přineslo rodině potíže

• v říjnu 1938 po mnichovské dohodě opustila rodina Tanvald a uprchla do Vysokého Mýta

• tatínek tam pracoval jako poštmistr a upálil udavačské dopisy na gestapo, na poslední chvíli unikl zatčení a odešel k partyzánům

• zažila osvobození Rudou armádou ve Vysokém Mýtě

• po válce se s rodiči vrátila do Tanvaldu, kde kamarádila s německými dětmi a navštívila je v lágru, kde čekali na odsun

• při komunistickém převratu v únoru 1948 nechali komunisté zatknout jejího otce, dělal v Tanvaldu poštmistra

• o Zdeňce Pohlové vyšel ve druhé polovině 50. let článek v Rudém právu, že jako dcera kulaka studuje za dělnické peníze

• po střední škole si vzala německého manžela, rodiče se po svatbě vůbec nestýkali

• kvůli statkářskému původu dědečka měla starší dcera Zdeňky Pohlové problémy dostat se na gymnázium

• během sametové revoluce v roce 1989 pomáhala Zdeňka Pohlová své mladší dceři rozšiřovat v Tanvaldě požadavky stávkujících studentů

• v roce 2021 žila Zdeňka Pohlová v Tanvaldě

Nikde nesměla mluvit o tom, co vidí na poště, kam přinášela tatínkovi večeře. Válka spěla ke konci, a přestože byly Zdeňce Pohlové jen čtyři roky, navždy si zapamatovala, co její otec tehdy na poště dělal.

„Když za mnou zamknul, šli jsme do prvního patra, třídil tam dopisy a hodně jich házel do kamen,“ říká. „Ptala jsem se ho proč a řekl mi, že to jsou udavačské dopisy. Poznal je už podle adresy – Vážená kancelář gestapa v Pardubicích. Hodně lidí tak zachránil.“

Zdeňka se tehdy jmenovala Pavlasová a s rodiči žila ve Vysokém Mýtě, kam utekli z pohraničního Tanvaldu těsně předtím, než ho v říjnu 1938 obsadili nacisté. Poštmistr Josef Pavlas na ničení udavačských dopisů málem doplatil.

Němcům unikl v přestrojení za opraváře

„Po válce mi vypravoval, že se někdo pídil, proč nějaký dopis na gestapo nedošel. Tak se za ním Němci vydali na poštu. Bylo už zavřeno, tatínek tam zůstal sám a ven se dostal lstí,“ vzpomíná Zdeňka Pohlová. „Na poště visely montérky nějakého opraváře, tak si je vzal na sebe, když gestapo bouchalo dole na dveře. V kapse bylo nějaké nářadí a pod něj si schoval pistoli. Když se ho ptali, co tam má, vytáhl šroubovák a ještě něco. Uvěřili a pustili ho ven, jenomže už nemohl domů, a proto šel k partyzánům. U Mýta měli Němci letiště a partyzáni se jim tam snažili škodit.“

V nacistickém vězení sice Josef Pavlas neskončil, o tři roky později ho však nechali zavřít komunisté. Při převratu v únoru 1948 potřebovali ovládnout pošty a Josefa Pavlase odklidili na týden do cely.

Když si jeho dcera Zdeňka vzala v 60. letech za manžela mladíka ze smíšeného německo-českého manželství, neměl Josef Pavlas žádnou radost. „Tatínek s maminkou věděli, co Němci v Tanvaldě před válkou prováděli, dobře si na to pamatovali. Udělali nám svatbu s manželovými rodiči půl na půl a po ní se už nestýkali,“ říká Zdeňka Pohlová.

Češi a Němci se prali na mostě přes řeku

Zdeňka Pohlová se narodila ve Vysokém Mýtě 24. října 1940. Její tatínek Josef Pavlas pocházel ze statkářské rodiny z Pardubicka, což jeho dětem pošramotilo za totality kádrový profil. Maminka vyrůstala v chudobě na jihočeském venkově.

Josef Pavlas jako druhorozený syn nepodědil statek, vystudoval však střední reálnou školu zaměřenou na přírodní vědy a takzvané živé jazyky. Za první republiky pracoval na poště v Podkarpatské Rusi a později v Bratislavě. Nakonec skončil jako poštmistr v jizerskohorském Tanvaldě, kde nad Čechy převažovali sudetští Němci. Jeho budoucí žena Blažena Ježková v Tanvaldě pracovala jako soudní zapisovatelka na soudě.

„Většina českých lidí bydlela na levém břehu řeky Desné na Šumburce, za vodou byli Němci. Na konci týdne přecházeli mladí čeští a němečtí kluci pomyslnou hranici a na mostě přes řeku se porvali,“ tvrdí pamětnice. „Pak už to přestávaly být klukovské hrátky, Němci se rozpínali a rodiče vzpomínali, že se děly ošklivé věci.“

V září 1938 odkryl německý vůdce Adolf Hitler karty a otevřeně usiloval o připojení českého pohraničí k nacistické třetí říši. Republika vyhlásila 23. září všeobecnou mobilizaci, při níž narukovalo do armády milion a čtvrt mužů. Otec Zdeňky Pohlové velel koncem září několika řopíkům – bunkrům pohraničního opevnění v Kořenově, v horách nedaleko od Tanvaldu. Za pár dní však Velká Británie, Francie, Německo a Itálie rozhodly v Mnichově, že Sudety dostanou nacisté.

Před nacisty ujeli posledním vlakem

„Tatínek a ostatní vojáci nechtěli uposlechnout. Bunkry opustili, až když viděli motorky s německými vojáky, jak jedou od Harrachova,“ podotýká pamětnice. „Až pak naskákali do nákladních aut, přijeli do Tanvaldu, maminka čekala s kufrem na nádraží, dostali se do posledního vlaku a za čtvrt hodiny byl už Tanvald německý. Odjeli k příbuzným do Vysokého Mýta, kteří jim domluvili pronájem domku, a tam jsem se narodila.“

Zdeňka Pohlová patřila k dětem, jejichž první vzpomínky se vážou k válce. Když byl tatínek před odchodem k partyzánům ještě doma, poslouchala rodina pod dekou rádio se zprávami z Londýna.

„Na rádiu bylo napsáno, že se zahraniční rozhlas nesmí poslouchat pod trestem smrti. Ale lidi si stejně Londýn pouštěli,“ upozorňuje Zdeňka Pohlová. „Když Němci prohráli u Stalingradu, lidi vycházeli druhý den ráno ven a usmívali se na sebe. Táta řekl, že Němci dostali na frak a teď je Rusové poženou.“

Nejhorší zážitek z války? Tajné krmení husy

Za války panovala nouze o potraviny a vydávaly se na lístky. Jídlo se shánělo pokoutně hlavně na venkově. Za černý obchod však hrozily velmi přísné tresty. Jednou jel tatínek Pavlas nad ránem domů s husou v ruksaku, zastavili ho dva mladí němečtí vojáci a ptali se, co veze.

„Odpověděl, že dříví na topení. Ale husa zakejhala. Vojáci z toho naštěstí nic nedělali, jen se strašně smáli, a nechali ho jet,“ vypráví pamětnice. Sama jako malá musela v noci krmit husu ukrytou v dřevníku. „Chodila jsem ji v noci šiškovat, měla ve stěně otvor, vystrčila hlavu a krk. Strašně syčela, byla jsem od ní celá poštípaná. Nic horšího jsem za války nezažila. Od té doby se bojím každé husy.“

Němečtí vojáci dali mamince pistoli k hlavě

Její dětské roky provázelo ustavičné kvílení sirén a schovávání ve sklepě v jejich domku. Spojenci totiž létali bombardovat továrny s válečnou výrobou v nedalekých Pardubicích.

„Jak začaly sirény houkat, zdrhali jsme po prudkých schodech dolů do sklepa. Maminka tam brala malého brášku, na konci války mu bylo půl roku,“ vzpomíná. „Těsně před osvobozením k nám vtrhli dva němečtí vojáci s pistolemi, mamince dali jednu k hlavě. Nerozuměla jsem jim, ale maminka uměla perfektně německy. Chtěli po ní kola, aby mohli ujet, tak jim je dala. Kdybychom kola neměli, asi bychom nepřežili.“

Rusové nám připadali jak děti

Příchodu Rudé armády do Vysokého Mýta předcházel ústup nacistické armády. „Německý útvar šel vzorně sešikovaný, všechno tip ťop, ani knoflíček jim na uniformách nechyběl. Přepochodovali ulici a asi za čtvrt za půl hodiny se objevili Rusové,“ uvádí. „Všichni nám připadali jako děti, takoví strašně mladí kluci. Měli na sobě rubášky, někdo jen ledabyle zapnutou, jiný rozepnutou. Přes hrudník jim visely samopaly Všichni se smáli, lidi vybíhali na ulici, mávali a objímali je. Bylo to takové hrozně spontánní.“

Zdeňka Pohlová připomněla také tragédii, která se podle jejích slov odehrála po osvobození ve Vysokém Mýtě. Na druhém konci bydleli jejich příbuzní a od nich se Pavlasovi dozvěděli, co se stalo nedaleko od nich v nemocnici.

„Leželi tam ranění Němci. Velitel Rusů jim nabídl odchod, ale německé sestřičky prý vytáhly pušky a začaly po Rusech střílet. Takže Rusové vtrhli dovnitř, všechny postříleli a vyházeli z oken. Chytili taky Němce, kteří ustupovali, a pobili je za to, co udělali v Rusku.“

Historické prameny dohledatelné na webech masakr ve vysokomýtské nemocnici nezmiňují.

Teta prožila příběh jak z válečného filmu

Dramatickými událostmi prošli během války rovněž příbuzní Pavlasových v Praze. Manželé Sušánkovi bydleli na Žižkově a měli domovnictví a teta Fanča ještě navíc mandlovala prádlo. Zhruba tři čtvrtě roku před koncem války je v noci někdo probudil. „Byl to kamarád muže, kterého si vzala dcera tety Fanči. Němci je oba zavřeli. Když přišel na Žižkov do bytu k tetě Fanče, řekl, že utekl z pochodu smrti a šel dlouho přes Polsko. Přinesl tetě Fanče zprávu, že muž její dcery ještě žije,“ prohlašuje pamětnice.

Teta dala uprchlého vězně do komůrky vedle kuchyně, kde skladovala jídlo. O patro výš však úřadovalo ve své kanceláři gestapo a teta Fanča vařila nacistickým tajným policistům za úplatu polívky.

„Chodili tam na ně v době oběda. Vždycky nahlas pustila rádio a trnula hrůzou, aby uprchlý vězeň v komůrce nezašramotil. Dorazil k nim moc zubožený, kurýrovali ho a mohl zakašlat. Strejda doma moc nebyl, chodil po kavárnách a zprostředkovával obchody. Říkával – Ručičky, nebojte se, vy pracovat nebudete,“ tvrdí Zdeňka Pohlová. „Teta byla moc statečná. Její osud připomíná hlavní hrdinku z filmu Musíme si pomáhat. Možná, že dcera tety Fanči Alenka někde o ukrývání uprchlíka v komůrce vyprávěla a tento rodinný příběh se stal inspirací pro scénář filmu.“

Kamarádka jí ukázala zastřeleného bratra

Po válce se Pavlasovi vrátili do Tanvaldu, na který měli pěkné vzpomínky. Do města dorazili v létě a dostali byt v České ulici. Dům po odsunutých sudetských Němcích tatínek nechtěl, rodině říkal, že by se jim nedokázal podívat do očí, že užívá jejich majetek. V Tanvaldě zůstalo po válce před odsunem hodně Němců, především starých lidí a matek s dětmi.

„Kamarádila jsem se s jejich dětmi. Jedna dívenka se mě zeptala, jestli nechci vidět německého mrtvého vojáka. Řekla jsem, že chci, na chodbě domu ležel v rakvi její bratr,“ popisuje Zdeňka Pohlová. „Překvapilo mě, jak byl bledý, hubený a mlaďounký. Úplně jiný, než jak jsem si představovala ukrutné německé vojáky. Na konci války se prý dostal se svým oddílem k Mladé Boleslavi, po porážce Německa se vraceli neozbrojení domů lesy, někde je chytli a postříleli. Připadalo mi to nefér.“

Do tábora nechoď, je tam tyfus

Před odsunem vyzvaly úřady tanvaldské Němce, aby se nastěhovali do maringotek v táboře na fotbalovém hřišti v Popelnicích. „Kamarádka mě vyzvala, ať se s ní za nimi podívám. Naši mi to zakázali, protože tam byl tyfus. Neposlechla jsem je, ale rychle jsem z tábora vypadla. Byla tam špatná atmosféra, lidi na sebe křičeli. Němci odjížděli z Tanvaldu vlakem. Do odsunu zařadili i prarodiče mého budoucího manžela Emila Pohla, bydleli na samotě v chalupě na Světlé, o válce prý skoro nic nevěděli. Jeden z nich zemřel na tyfus ještě v Tanvaldě, druhý ve vlaku cestou do Německa.“

Těžké válečné břímě za sebou táhl také otec Emila Pohla. Jako sudetský Němec narukoval do wehrmachtu, bojoval v Řecku a pak na východní ruské frontě. Na konci války se ocitl v Itálii, kde celá jeho jednotka složila zbraně a přes Jugoslávii a Rakousko se chtěla vrátit do Sudet. Zastavili je ale jugoslávští partyzáni a hnali je zpátky do Itálie. Emilův otec a jeho soukmenovci se nakonec ocitli v zajateckém táboře ve Francii a museli si odpracovat, co Německo za války napáchalo. 

Odletěl v posledním letadle ze Stalingradu

„Emilův táta se vrátil domů až v roce 1953, vzkázal svojí ženě, že pro ni přijde a převeze je do Německa. Když dorazil, nechal se zavřít, byl v base asi čtrnáct dní a pak ho pustili. Jeho žena, Češka z Rejdic, nechtěla do Německa, bála se. Prodala baráček po manželových rodičích na Světlé a asi uplatila, co se dalo. Emilův otec měl šest sourozenců a všichni žili po válce v Německu, někteří v západním, někteří ve východním,“ uvádí Zdeňka Pohlová.

Maminka Emila Pohla se znovu nevdala, i když po válce osm let nevěděla, jestli její manžel žije. Dělala ve sklárnách brusičku, v důchodu pracovala v obchodě s ovocem a zeleninou v Josefově Dole a muž jí chodil pomáhat. Když zemřel poté, co ho srazilo auto, potkala Němce pana Hausmanna a žila s ním. „Byl mistr ze skláren a vyprávěl, že bojoval u Stalingradu. Střelili ho tam do nohy a také měl střepinu v hlavě, která mu způsobovala silné bolesti. Jako raněný se dostal do posledního německého evakuačního letadla ze Stalingradu,“ prozrazuje Zdeňka Pohlová.

V únoru 1948 sebrali otce milicionáři

V poválečném Tanvaldu se stal Josef Pavlas ředitelem pošty, maminka pracovala v obchodě s látkami a oblečením. Komunistický převrat v únoru 1948 připravil Josefa Pavlase o ředitelskou funkci a dostal ho na krátkou dobu do vězení.

„Když byl únor osmačtyřicátý, tak se pamatuju, jak jsem přišla jednou těsně po obědě domů. V kuchyni stáli dva ozbrojení milicionáři ověšení zbraněmi a odvedli ho. Byl asi týden zavřený. Komunisti sebrali při připraveném puči ještě pár dalších lidí na důležitých místech, hlavně úředníky, kteří jim byli nebezpeční a mohli něco ovlivňovat,“ říká Zdeňka Pohlová. „Tatínka dali do vězení, protože dělal na poště. Komunisti chtěli, aby se v únoru osmačtyřicet nemohl kromě nich samotných nikdo s nikým dorozumět.“

Josefa Pavlase věznili na tanvaldském soudě, kde se nacházelo několik cel. Své dceři později vyprávěl, že tam prožil hrozný týden. „Někdo zastřelil jednoho člověka ve vedlejší cele, jen tak mýrnykstýrnyks, přišel si s ním vyřídit účty. Ostatní vězni to viděli, protože cely měly drátěné průhledné stěny,“ uvádí pamětnice. „Všichni se zděsili, mysleli si, že vrah půjde dál a všechny je postřílí. Ale zabil jenom toho jednoho a odešel.“

Po komunistickém převratu přestal Josef Pavlas pracovat jako ředitel pošty a udělali z něj řadového poštovního úředníka. Přeložili ho do Železného Brodu, potom dělal v Turnově, Liberci a skončil jako účetní na hlavní poště v Jablonci nad Nisou.

Mnohem hůř dopadl v takzvaném vítězství pracujícího lidu, započatém v únoru 1948, zeť pražské tety Fanči. „Jako vysokoškoláka ho Němci zavřeli do koncentračního tábora, myslím, že byl pravděpodobně v Dachau. Po osvobození v roce 1945 přijížděly na hlavní nádraží vlaky s vězni. Lidi tam skoro bydleli a hledali příbuzné po vagonech,“ podotýká Zdeňka Pohlová. „Hodně času trávila na hlavním nádraží i rodina tety Fanči a jednou ho tam našli. Měl tyfus, odvezli ho domů na Žižkov na káře. Všichni říkali, že nepřežije, ale přežil. Pak se dal do politiky, ale někdy v roce 1951 ho zatkli a umlátili v komunistickém lágru.“

Rudé právo: Dcera kulaka studuje za dělnické peníze

Zdeňka Pohlová se dobře učila a po základní škole nastoupila do Jablonce nad Nisou na jedenáctiletku, jež tehdy odpovídala dnešnímu gymnáziu. Z osmatřiceti studentů v její třídě mohli na vysokou školu pouze tři, poněvadž komunistická strana ve druhé polovině 50. let nestála o příliš mnoho příslušníků inteligence a potřebovala především lidi do výroby.

Během studia se Zdeňka Pohlová ocitla v problémech. „Někdo vyštrachal, že tatínek pochází ze statkářské rodiny. V Rudém právu o mně vyšel článek, jak je možné, že dcera kulaka studuje jedenáctiletku za dělnické peníze,“ poznamenává. „Týden jsem nechodila do školy, ale nakonec se tatínkovi povedlo vyhovořit, abych tam zůstala. Také mi pomohlo, že jsem dobře závodila v běhu na lyžích, vyhrávala krajské přebory, a sport se tehdy považoval za společensky prospěšnou činnost.“

Protože pamětnice nepatřila mezi tři vyvolené maturanty, kteří se mohli přihlásit na vysokou školu, našla si práci v textilce Seba Tanvald. Tam se sblížila se svým budoucím mužem Emilem. Chtěl jít na vysokou školu chemicko-technologickou, jako Němec však neměl šanci.

Mateřská byla jen tři měsíce

Když Zdeňka začala chodit s Emilem, synem sudetského Němce, byla situace napjatá v obou rodinách. „Na svatbu přišli moji i Emilovi rodiče, ale potom se ani jedna strana netoužila potkávat s druhou,“ prohlašuje pamětnice. „Zůstávaly v nich staré křivdy z doby před válkou.“

Zdeňka s Emilem opustili na dva roky Tanvald, v Ústí nad Orlicí si zvýšili kvalifikaci pro zaměstnání v Sebě dvouletým nástavbovým studiem na střední textilní škole. Poté odešel Emil Pohl na vojnu, kde sloužil v pohodě u armádní hudby. Po vojně následovala svatba a v roce 1963 se manželům Pohlovým narodila dcera Jitka a v roce 1967 druhá dcera Dáša.

„Když jsme měli Jitušku, tak byla mateřská dovolená jen tři měsíce po porodu, pak musely ženské do práce a miminka do jeslí. Naše štěstí bylo, že moje maminka šla zrovna do důchodu a Jitušku nám hlídala,“ svěřuje se Zdeňka Pohlová.

Po narození první dcery bydleli Pohlovi čtyři roky u rodičů. V Tanvaldě se stavělo panelákové sídliště a Zdeňka Pohlová požádala ředitele přádelny o byt.

„Čekala jsem druhé dítě, bydleli jsme u našich v pokojíčku mého bratra, který se měl vrátit z vojny. Ředitel, velký komunista, mě vyhodil, řval na mě, že společnost nám dala školy a pak ještě chceme byty,“ tvrdí. „Soudruzi mě neměli moc rádi, protože jsem občas řekla, co si myslím. Kvůli bytu jsme chtěli odejít do Ústí nad Orlicí, kde nás znali. V Tanvaldě ve fabrice jsme dali rozvázačku. Dozvěděl se to podnikový ředitel, ředitele našeho závodu strašně seřval, že si nechává utíkat perspektivní mladé lidi, a nový byt jsme v Tanvaldě nakonec dostali.“

Nesmířila se s okupací a nešla s dobou

V roce 1968 se 21. srpna převalila přes Tanvald dlouhá okupační kolona sovětské armády, tanky, obrněné vozy a nákladní auta postupovaly do českého vnitrozemí od Harrachova po mezinárodní silnici E65.

„Kolona se při průjezdu Tanvaldem skoro zastavila, lidi se vojáků ptali, proč nás okupují. Ženské z fabriky skoupily naproti v samoobsluze U Maťátků chleba, mouku, cukr,“ podotýká Zdeňka Pohlová. „Rok 1968 byl od konce srpna ošklivý, první týden po okupaci lidi nadávali, pak už moc ne. Někteří vystupovali z KSČ, někteří tam zase vstupovali. Po nějaké době si mezi sebou nevěřili, udávalo se. Mě se nikdo neptal, jaké mám postoje, ale každý věděl, co říkám. Po roce 1989 jsem se z kádrových materiálů dozvěděla, kdo na mě donášel, že jsem se nesmířila s okupací a že moje názory neodpovídají duchu doby.“

Bez tátovy harmoniky by dcera nestudovala

Na špatný kádrový profil málem doplatila dcery Zdeňky Pohlové Jitka, se samými jedničkami z osmé třídy se hlásila v roce 1977 na tanvaldské gymnázium. Její teta, která si vzala za muže kovaného komunistu, tvrdila, že se na střední školu nedostane. Říkala Pohlovým, ať Jitku raději dají do učení na přadlenu nebo na prodavačku, aby nebyla zklamaná.

„Všechna děcka, co chtěla na gymnázium, schvalovali soudruzi na okresním výboru KSČ. Jitka přišla na řadu a ozvaly se hlasy, že by na gymnázium jít neměla. Ale vedoucí tajemník KSČ Belda znal mého manžela. Emil byl výborný hudebník, dobře hrál na harmoniku a zpíval. Tak ho jako muzikanta zvali na oslavy Mezinárodního dne žen, na narozeninové večírky i na podnikové ředitelství Seby, když přijely delegace ze Sovětského svazu. Belda prý řekl, že naši rodinu zná, že nemáme protisocialistické názory a že se otec Jitky účastní družebních setkání. Takže ji na gympl přece jen vzali. Byla jsem moc ráda, že jsem Jitce nemusela říct, že se kvůli mně nedostala na střední školu. Nakonec vystudovala medicínu.“

Emil Pohl zemřel v pouhých 44 letech, kdy jeho starší dcera ještě chodila na Karlovu univerzitu a mladší na gymnázium. „Měla jsem starost udržet dvě holky na školách. Když Dáša skončila na gymplu a šla do Prahy na fildu, chyběly Jitce do konce medicíny ještě dva roky,“ vzpomíná Zdeňka Pohlová.

Dcera přijela s letáky k mámě do továrny 

Na konci roku 1989, kdy padl komunistický režim, byla mladší dcera pamětnice Dáša v nemocnici v Praze s onemocněním cév. Den před 17. listopadem ji z nemocnice propustili, maminka se pro ni zastavila a přesvědčila ji, ať s ní jede do Tanvaldu.

„Chtěla jít se spolužačkami na studentskou manifestaci na Albertov, ale já jsem rázně řekla – Jedeš domů, buď ráda, že seš zdravá. Poslechla, a tak na Národní naštěstí nebyla. Ale když se dozvěděla, co se tam sedmnáctého stalo, hned se sebrala a jela do Prahy. Byla na Filozofické fakultě Karlovy univerzity ve stávkovém výboru. Taky k nám do Seby přišli studenti s letáky a dalšími materiály, ale přes vrátnici je nepustili. Pak přijela Dáša, řekla, že jde za maminkou, a donesla letáky ke mně. Vzali si je kluci z projektového oddělení a za chvíli už to všechno frčelo po podniku.“

Konec totality Zdeňka Pohlová uvítala s radostí. Na Karlově univerzitě promovala zanedlouho po sametové revoluci i její mladší dcera. Když se v roce 2022 pamětnice ohlížela za prožitými lety, uvědomovala si kromě jiného, jak nevyzpytatelní jsou někdy lidé. „Často vás zklamou ti, kterým jste věřili. Jindy vám zase nečekaně pomůže někdo, o němž jste si moc dobrého nemysleli,“ říká.