The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Werner Pohnitzer (* 1941)

• narodil se 9. června 1941 v Modřicích do sudetoněmecké rodiny

• jeho prarodiče měli v Modřicích řeznictví, jatka a pohostinství

• v květnu 1945 absolvoval s rodinou pochod smrti

• po několika dnech přišli do Vídně, kde bydleli do roku 1952

• poté se přestěhovali do městečka Karlstein an der Thaya, kde rodina založila pohostinství a vybudovala kinosál

• v roce 1960 odmaturoval na střední škole ve Waidhofenu an der Thaya.

• když mu bylo 23 let, seznámil se se svojí budoucí manželkou a v roce 1967 měli svatbu

• ve stejném roce začal pracoval v bankovní společnosti Waldviertel Sparkasse

• v 90. letech se dostal do vedení společnosti

• podílel se na rozříšení Waldviertel Sparkasse do České republiky

• z vedoucí pozice byl odvolán v roce 2005

Když mu byly ani ne tři roky, absolvoval v květnu 1945 s maminkou a bratrem pochod smrti. Z Modřic, odkud byli vyhnáni, doputovali až do Vídně. Téměř celý život prožil v dolnorakouském Waldviertelu. Původem sudetský Němec Werner Pohnitzer se dnes cítí jako Rakušan, ale především Evropan. Je pro něj důležitější hledat společnou cestu, nikoli vzpomínat na křivdy. Jakožto generální ředitel Waldviertel Sparkasse se proto po pádu železné opony podílel na vytvoření poboček této bankovní společnosti v České republice.

Werner Pohnitzer se narodil 9. června 1941 v Modřicích, které tehdy ležely na samé hranici Protektorátu Čechy a Morava. V tomto městečku, stejně jako u Pohnitzerů doma, převládala němčina.  

Jeho předkové byli, jak sám říká, velmi podnikaví. „Děda s babičkou z matčiny strany založili v Modřicích řeznictví a jatka. Bylo to jejich životní dílo.“ O jejich úspěchu svědčí fakt, že si v roce 1940 pořídili nákladní auto, což byla poměrně drahá investice. Prarodiče z otcovy strany v tomto městě provozovali pohostinství.

Děda řezník pocházel z dolnorakouského Hornu, odkud se ve 20. letech přiženil do Modřic. Hranice mezi nově vzniklým Rakouskem a Československem byla tenkrát vytyčena teprve pár let, a proto v mentalitě lidí nehrála podle pamětníka téměř žádnou roli. „Bylo to jako stěhovat se z jedné spolkové země do druhé. Míchala se tady čeština a němčina a nikomu to nevadilo.“

S rodinou absolvoval pochod smrti

Podle Wernera Pohnitzera problém nastal až po skončení války.[1] Už 11. května se mnoho brněnských Němců muselo vystěhovat ze svých domovů a o 18 dní později byl zemským národním výborem schválen výnos, který měl neprodleně zajistit vyvedení Němců z města, jež se mělo týkat žen a dětí, chlapců mladších čtrnácti let, mužů starších šedesáti let a práce neschopných osob. Dotyční si mohli s sebou vzít jen tolik věcí, kolik sami unesli, nikoli však cennosti a vkladní knížky. Ostatní Němci, tj. hlavně práceschopní muži, měli být prozatím s označením „N” na oděvu, soustředěni a nasazeni na práci, později se rovněž počítalo s jejich vystěhováním z Brna.

Odsun se týkal také rodiny Pohnitzerů. „31. května nám řekli, že se během čtyř hodin musíme sbalit. Nechali jsme tam všechno, co naše rodina vybudovala. U nich nešlo necítit hněv.“  Spolu s ostatními vyhnanci pěšky překonali trasu, tzv. pochod smrti dlouhý asi 150 kilometrů. Přes Rajhrad, Ledce a Pohořelice doputovali po několika dnech do Vídně. Pohnitzerovi, kteří se takřka bez ničeho dotrmáceli do rakouského hlavního města, se cítili bezradně. Navíc chyběla hlava rodiny. „Otec za války narukoval k wermachtu. Jako jezdec ale prodělal zranění, kvůli kterým musel být na konci války v nemocnici. Nevěděli jsme, kde je a kdy se budeme moci setkat.“

Ve Vídni je nevítali s otevřenou náručí

Rodina ve Vídni bojovala takřka o přežití. Příliv nových uprchlíků představoval pro Rakousko další zátěž. Koaliční vláda chápala sudetské Němce zpočátku jako příslušníky Henleinovy strany, tedy jako nacisty. Snažila se proto omezit zásobování a přesměrovat sudetské Němce do Německa.[2]

„Kdy jsme dorazili do Vídně, většina našich příbuzných dál putovala vlakem do Ulmu nebo Haldeiheinu v Německu.“ Pohnitzerovi se ale rozhodli zůstat ve Vídni. „Moje babička tu měla sestru. Doufali jsme, že by nás u sebe mohla nechat. Až později jsme pochopili, že pomoc sudetoněmeckým vyhnancům by ji společensky znemožnila. Byla totiž manželkou ředitele firmy Minerva.“ Rodině se nakonec podařilo najít bydlení v ulici Apollogasse.

To už do Vídně doputoval i pamětníkův otec. „Musel těžce pracovat: čistil cihly z rozbombardovaných budov, později pracoval v betonárce jako pomocný dělník.“

I přestože se rodina neocitla bez příjmů, shánění potravin pro ni bylo obtížné. V souvislosti s tím se Werneru Pohnitzovi vybavuje jeho vůbec první vzpomínka v životě, která v něm dodnes vyvolává velkou lítost. „Babička jednou sehnala nezralá rajčata a položila je na okenní římsu, aby dozrála. Jako dítě jsem neměl nic lepšího na práci než to, že jsem všechna rajčata pěstí rozmačkal.“

Tchán po něm chtěl, aby převzal Waldviertel Sparkasse

V roce 1952 se Pohnitzerovi přestěhovali do městečka Karlstein an der Thaya, kde vybudovali pohostinství a také postavili kinosál, kde mladý Werner promítal filmy. V roce 1960 odmaturoval na střední škole v nedalekém Waidhofenu an der Thaya. Když mu bylo 23 let, seznámil se se svojí budoucí manželkou a v roce 1967 měli svatbu.

Pamětníkův tchán působil ve vedení Waldviertel Sparkasse, jedné z největších regionálních bankovních společností ve Waldviertelu, jejíž historie sahá do roku 1842. „Chtěl, abych po něm firmu převzal jakožto jeho nástupce. Nabídku jsem přijal, a tak jsme se přestěhovali do Waindhofenu, kde bylo sídlo.“  Aby společnost dokonale poznal, musel projít všemi odděleními od základu.

Po pádu železné opony expandovali do České republiky

Pár měsíců poté, co na severu asi 20 kilometrů od Waidhofenu padla železná opona, se Werner Pohnitzer dostal do vedení společnosti. Na stole byla možnost expanze do sousední země. „Věděl jsem, že v minulosti měla Waldviertel Sparkasse spoustu zákazníků v Dačicích, Třeboni nebo Jindřichově Hradci. Jenže druhá světová válka všechno přetrhala. Vrátit se po revoluci do Československa byl prostě logický krok.“

Nejdříve bylo potřeba vyjednat povolení (přes Vladimíra Špidlu, Josefa Tošovského nebo Václava Klause). „Díky kontaktu s Františkem Schwarzenbergem, synovec Karel pracoval na Hradě, jsem dostal pozvánku na setkání u kávy s Václavem Havlem. Povídal jsem mu o naší vizi expanze do Československa. On mi povídal o nadaci své ženy, kterou jsem z vlastního účtu později podpořil,“ vzpomíná Werner Pohnitzer na setkání s prezidentem republiky. Nakonec v červnu 1993 společnost Waldviertel Sparkasse jako vůbec první zahraniční banka bankovní licenci pro zřizování poboček po celé České republice získala.

V České republice vybudovali sedm poboček

První dvě pobočky otevřely 1. dubna 1994 v Dačicích a Jindřichově Hradci. Později také v Třebíči, Pelhřimově, Moravských Budějovicích, Třeboni a Brně. Expanze do České republiky byla úspěšná. „Když jsem poprvé po revoluci přijel do Československa, vše bylo podobné jako u nás, jen zanedbanější. A tak jsem si řekl, že až Češi vyrazí do Rakouska a uvidí naše opravené fasády, budou to chtít taky. Jenže si na to budou muset půjčit, ideálně u nás.“

Waldviertel Skarkasse dávala v českých a rakouských pobočkách práci asi 270 zaměstnancům. „Když jsem přišel na kontrolu do pobočky, vždy mi říkali jen to, co se povedlo. Říkal jsem jim ale, že potřebuji slyšet, co se nepovedlo, abychom se tomu příště vyvarovali. Zaměstnanci v Česku z toho byly zpočátku rozpačití. Báli se toho, že se znemožní. Když jsem jim vysvětlil, kolik chyb jsem ale v životě udělal já, pochopili mě a začalo to fungovat,“ popisuje šéf Waldviertel Sparkasse svoji strategii vedení společnosti.

V roce 2005 byl Werner Pohnitzer z vedení společnosti odvolán a v roce 2021 české pobočky Waldviertel Sparkasse převzala Česká spořitelna patřící pod skupinu Erste Bank Oesterreich.

Werner Pohnitzer žije stále ve Waidhofenu an der Thaya, kde vychoval dva syny, kteří se taktéž věnují podnikání. Sám nikdy nepřemýšlel, že by se vrátil na Moravu, odkud pochází. „Cítím se jako Rakušan, ale především Evropan. Nemám vůči Čechům žádnou zášť kvůli tomu, že nás vyhnali. Je potřeba, abychom se my v Evropě spojili. Pokud se nespojíme, ti ostatní si budou mnout ruce a my tím budeme trpět.“

 

[1] Česko-rakouské soužití však bylo problematické již dříve. Po vyhlášení samostatné Československé republiky byla na jižní Moravě 3. listopadu 1918 ustavena německá správa Deutschsüdmähren, která byla prohlášena za součást Dolních Rakous. To v roce 1919 vyvolalo ozbrojený konflikt. O sporném území nakonec rozhodla smlouva v Saint Germane, na základě které bylo nutné uznat hranice Československa zahrnující i území jižní Moravy. V roce 1936 v reakci na zhoršující se mezinárodní a vnitropolitickou situaci bylo zřízeno pohraniční pásmo na rakousko-československých hranicích. S hospodářskou krizí se začalo německé obyvatelstvo jižní Moravy ještě více radikalizovat. Jejich životní podmínky byli v mnoha ohledech nevýhodnější. Na základě Mnichovské dohody z 29. září 1938 byla jižní Morava (Deutschsüdmähren) připojena k Německu.

[2] KARNER 2009. Stefan. Česko – Rakousko: rozděleni – odloučeni - spojeni. Jihlava: Muzeum Vysočina. S.  43.