The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Pohořelská (* 1937)

• narodila se 20. srpna 1937 v Březcích na Olomoucku

• svědkyně událostí konce druhé světové války

• otec Alois Fryblík dozorce ve sběrném táboře

• vyučená nástrojařka

• celý život pracovala v Chronotechně Šternberk

• v 16 letech ji několik hodin vyslýchala Státní bezpečnost

• v době natáčení v roce 2024 bydlela ve Šternberku

50. léta v Československu se nesla v duchu politického teroru. Vykonstruované procesy, likvidace řeholních a živnostenských stavů, justiční vraždy oponentů. Lidé, často neprávem obvinění a zavlečení k brutálním výslechům, odcházeli od soudů s drakonickými tresty. Byla to doba, kdy stačilo na adresu komunistické strany říct třeba jen nadávku, a člověk mohl počítat s tím, že si pro něj jednoho dne přijdou. Helena Pohořelská se takto ve svých 16 letech ocitla na výslechu Státní bezpečnosti.

Rodiče dřeli od svých jedenácti let

Narodila se v roce 1937 v Březcích v Olomouckém kraji do chudobných poměrů rodičům Marii a Aloisi Fryblíkovým. Ti sami z podobných poměrů pocházeli – navíc byli oba sirotci. A oba museli vyjít základní školu již v páté třídě, aby nastoupili do práce. „Moje maminka si užila svoje. Ve svých 11 letech nastoupila jako pomocná síla u sedláka. Když se potom dozvěděla, že její kamarádka odchází do Zlína do baťovské školy, utekla tam s ní. Musela – babička by ji byla nepustila,“ říká Helena Pohořelská a dodává k tomu, že maminka Marie byla – nejspíš kvůli tomu, že absolvovala Baťovu školu práce – moderní a pokroková: „Vždy nosila zajímavé oblečení a také jsem jí jako dítě nemusela vykat, jak tomu bylo tehdy běžným zvykem.“

Válečné střípky

První vzpomínky na dětství Heleny Pohořelské jsou poznamenány druhou světovou válkou, kdy byla o všechno nouze. Lidem kromě běžných potravin chybělo také uhlí. Helena ještě s kamarádkou chodívaly k nedaleké vlakové trati s plátěným pytlíkem: „Když něco jelo, mávaly jsme a pokaždé nám z vlaku hodili trochu uhlí. Takhle chodily snad všechny děti z Březců. Jen když jel vojenský vlak, nehodili nám nic.“

Jednoho dne, kdy se už válka chýlila ke konci, projížděl tratí německý vlak se symboly červeného kříže na bocích. „Rusové – to už se blížilo osvobození – ho rozstříleli. A co udělali lidé ze vsi? Šli tam rabovat. Vynášeli z vagonů talíře, povlečení, deky,“ vzpomíná Helena Pohořelská. S blížící se frontou rozdal hokynář lidem z vesnice veškeré zásoby cukru: „Aby se to nedostalo Rusům do rukou.“

Úplný konec války prožila Helena ve sklepě rodného domu ještě s dalšími dvěma rodinami. V Březcích žádné boje neprobíhaly, ale ustupující wehrmacht pálil z nedalekého Štěpánova – ve snaze zbrzdit postupující osvobozenecké jednotky. Když sklepem otřásl výbuch a záblesk bílého světla, mysleli si všichni, že na ně dům spadne: „Naproti přes silnici vybuchl sovětský tank, Němci jej trefili na dálku. Po nějaké době k nám do sklepa přišli ruští vojáci a důstojník nařídil našim mužům, že mají jít vyklízet trosky a pohřbít padlé. Tak šli.“

Sovětští vojáci měli v Březcích z hygienických důvodů nařízeno, že nesmí chodit na záchod, ale vedle něj: „Každý měl na dvorku kadibudku, ta byla společná třeba pro tři rodiny jako u nás. A oni, protože mohli mít nějakou nakažlivou nemoc, měli nařízeno, že budou chodit na hromádku vedle kadibudek. Maminka to po nich uklízela. A jednou šel obyčejný voják do kadibudky. Dospělí, co bydleli v našem domě, vyprávěli, že když se to dozvěděl jeho důstojník, nechal ho okamžitě zastřelit.“

Pohraničí

Jakmile válka skončila, vyvstala možnost zúčtovat se vším německým. Obyvatelé pohraničí, kteří měli německou národnost, byli postupně odsunuti. Nejinak tomu bylo i ve Šternberku, jehož obyvatelstvo během války tvořila německá majorita. Češi se z vnitrozemí vydávali právě do pohraničí – osídlit prázdné domy po Němcích: „My jsme se takto hned po válce stěhovali do Šternberku, náš nájemní byt byl pro nás malý a těsný. Získali jsme dům po německé rodině. Setkali jsme se s nimi, maminka jim řekla, ať si z domu odnesou, co chtějí, ale oni měli nařízeno jen pár kilo, takže když si ta Němka odvezla otoman, brzy se s ním zase vrátila, že jí ho nepovolili vzít,“ říká Helena Pohořelská, jejíž otec Alois Fryblík tehdy pracoval jako dozorce ve sběrném táboře pro Němce, kteří měli nastoupit do odsunu. Díky tomu si mohl jednu z německých žen vyžádat domů na práci: „Byla švadlena a my jsme za války nosili dokola jen jedny šaty, takže pro nás přešívala oblečení, co jsme dostali z UNRRA. Jednoho dne ji pak odsunuli do Německa.“

Doba poúnorová

Do třetí třídy nastoupila Helena již ve Šternberku. Nejprve byla škola v místním klášteře, kde vyučovaly řádové sestry, později se přesunula jinam. Vítězný únor zastihl Helenu v páté třídě. Nový pořádek prosycený komunistickou ideologií brzy přinesl trpké ovoce. Helena s kamarádkami založily dívčí klub „Mstitelky kluků“, v jehož rámci děvčata napsala a zinscenovala několik klasických pohádek, které potom hrála pro děti ze školky. Zákaz činnosti přišel v momentě, kdy byla ve Šternberku založena mládežnická organizace Pionýr: „S klubem končíte, odteď se budete sdružovat jako správná socialistická mládež!“ Helena do Pionýru nikdy nevstoupila.

Nástup komunismu přinesl i volby do obsazení postů na místním národním výboru: „Tatínek tam u toho byl, a když přišel domů, strašně nadával a říkal mamince, že vedoucím se tam stal ten největší grázl z Březců. Tátu to tak dožralo, že jim na místě položil na stůl stranickou legitimaci a ze strany vystoupil.“

Zajímali mě kluci, ne Marx a Engels

V roce 1952 nastoupila Helena Pohořelská do učení jako nástrojařka. Bylo to praktické – ve Šternberku byla Chronotechna, kde se vyráběly budíky a kde se také odbývala učňovská praxe. Ačkoli žila ve městě, musela povinně nastoupit na internát. Psala se 50. léta, doba teroru a ideologie. Učni mívali pravidelnou politickou výchovu: „Tam se mluvilo o Marxovi, Engelsovi – co pro nás dobrého udělali. Mě to absolutně nezajímalo, byla jsem ve věku, kdy mě zajímali kluci a tancovačky, a navíc jsem od tatínka věděla o komunistech svoje.“

Byla ve druhém ročníku, když zrovna probíhala praxe ve fabrice. Mistr za ní přišel na dílnu: „Běž se obléknout, někdo na tebe na vrátnici čeká.“ Helena ztuhla. Stalo se něco v rodině? Určitě se stalo něco zlého…

Křížový výslech

Na vrátnici na ni čekal člověk, kterého znala. Pracoval ve městě s mládeží a na internátu učil děvčata marxismus-leninismus. Když řekl: „Neboj se a pojď se mnou,“ Helena mu věřila. Vyšli spolu ven.

„Pojedete, slečno, s námi,“ řekl cizí muž v dlouhém koženém kabátě. A druhý se usmál a otevřel dveře černého osobního auta.

Na stanici ji posadili za stůl. U vedlejšího stolu seděl nad psacím strojem policista v uniformě. Dva kožené kabáty se nad Helenou tyčily vstoje po celou dobu několikahodinového výslechu.

„S námi byl ve druhém ročníku syn letce RAF, jmenoval se Tonda Slezáček. A my jsme jednou s kamarádkou vešly do společenské místnosti, kde byla zrovna parta kluků, a ten Tonda, to jsem akorát zaslechla, že řekl: ,Komunisti jsou kokoti.´ Ti policajti po mně chtěli vědět, jestli jsem to slyšela.“

Byl to křížový výslech. Kabáty se střídaly v otázkách a jakoby soutěžily o to, kdo umí víc křičet a vyhrožovat. Ale Helena Tondu nezradila. Během výslechu si vzpomněla na válečný film Zoja, jehož protagonistkou je stejnojmenná sovětská partyzánka, kterou v jejích 18 letech zajali, brutálně mučili a nakonec oběsili nacisté. Zoja během nelidských výslechů nepromluvila: „Já jsem si celou dobu v duchu říkala: ,Nic vám nepovím, co mi můžete dokázat?’ A řekla jsem si: ,Já teď budu jako ta Zoja, když ona to dokázala, tak já taky!´“

Škoda že se tatínek nedožil

Výslech to byl jediný. Státní bezpečnost se tehdy nedozvěděla, kdo z kluků na komunisty nadával, přestože se snažila tu informaci získat i u jiných spolužáků a spolužaček – to se Helena později dozvěděla na třídním srazu. Ale až po mnoha letech, kdy se dalo mluvit otevřeně. Estébáci tehdy každému z vyslýchaných učňů přikázali, že o tom nesmí mluvit s nikým včetně rodičů.

Helena Pohořelská celý svůj život pracovala jako nástrojařka v Chronotechně. O zásahu proti demonstrantům na Národní třídě v listopadu 1989 se dozvěděla z rádia: „Byla jsem strašně nadšená! S kamarádkou jsme okamžitě jely do Olomouce, kde se na Horním náměstí konaly demonstrace. Jediné mi bylo líto, že se toho nedožil můj tatínek, který komunisty upřímně nesnášel,“ dodává Helena Pohořelská, která v době natáčení rozhovoru v roce 2024 bydlela ve Šternberku.