The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Helena Pojarová (* 1946)

• narozena 22. června 1946 v Praze

• v roce 1963 maturovala na jedenáctiletce Na Dlouhém lánu v Praze 6

• v letech 1963 až 1968 studovala na Přírodovědecké fakultě UK obory chemie a fyzika

• v letech 1968 až 1973 pracovala v laboratoři Výzkumného ústavu rostlinné výroby

• v letech 1975 až 1994 byla zaměstnaná v Úřadu pro vynálezy a objevy

• v letech 1990 až 1994 přerušila pracovní úvazek a odjela s manželem Milošem Pojarem, velvyslancem, do Izraele

• v letech 1994 až 2005 pracovala jako asistentka, později zástupkyně ředitele Židovského muzea v Praze

• od roku 2005 je v důchodu, s výjimkou dvou semestrů práce v recepci na New York University Praha

Když na počátku roku 1990 byly obnoveny diplomatické styky Československa s Izraelem, byl na pozici velvyslance do Tel Avivu poslán PhDr. Miloš Pojar. Měl na co navazovat: v tom dobrém slova smyslu třeba na historickou návštěvu prezidenta Masaryka v roce 1927, na naši významnou vojenskou pomoc při boji za uchování nově vzniklého státu Izrael v roce 1948, ale i na překlenutí nepřátelského postoje trvajícího 23 let, kdy Československo, pod vlivem Moskvy, s Izraelem přerušilo jakékoli kontakty. Manželka Miloše Pojara, Helena, tudíž prožívala znovuvybudování samotného velvyslanectví, ale i budování a upevňování československo-izraelských vztahů z bezprostřední blízkosti.

Cítím se částečně Písečačkou

Helena Pojarová se narodila jako Helena Weichetová 22. června 1946 v Praze. Její pradědečkové z obou stran byli učitelé, dědeček Ladislav Škrábek pocházel ze staré selské rodiny. Své dědečky nepoznala – zemřeli dřív, než se narodila –, babičky ovšem ano. Emanuela Škrábková, řečená Emča, babička z maminčiny strany, pro Helenu hodně znamenala. „Moc dobře jsme si rozuměly, byla úžasná, příjemná až do konce života, pořád si zpívala. Hrála na klavír, zpívala v Hlaholu a byla hluboce věřící. Chodila jsem s ní do kostela, všechny svátky se slavily, ale opravdově, ne formálně,“ říká Helena Pojarová a dodává: „Učila mě nebrat věci tak těžce. Říkala: ‚Člověče, přičiň se a Pánbůh ti pomůže.‘ Dodnes je to Helenino životní motto. Byly si blízké i povahou. Helena také svoji první lásku představila nejdřív babičce a teprve potom matce. „Babička Emča neměla velké vzdělání, ale byla chytrá a o všechno se zajímala. Byla samovzdělaná.“ Jako žena vysoce postaveného rady na statistickém úřadě byla ženou v domácnosti. Pocházela od Domažlic, její manžel, děda Ladislav, odněkud ze středních Čech, ale od roku 1915 bydleli v malém bytě v pražských Dejvicích. Babiččin otec postavil v Písku dům, který se od Heleniných šesti měsíců, kdy ji tam rodiče poprvé přivezli, stal středobodem jejího dětství. Helena tam trávila prázdniny, měla spoustu kamarádů, babička se dokonce do Písku na celé léto přestěhovala, jen zimu trávila v Dejvicích. „Měla jsem krásné dětství, dodnes do Písku jezdím.“

Babička Emča zemřela ve spánku, nečekaně, ve věku 73 let. 

Vzpomínky na dětství s babičkou má Helena spojené také s obdobím, kdy měla na starosti hlídání rok a půl starého bratra. „Byla jsem na zahradě s kamarády, on nás otravoval, tak jsem ho strčila do kýble s vodou. Bylo to v září a voda byla ledová. Babička se vyklonila z okna: ‚Je Jiříček v pořádku?‘ ‚Ano,‘ řekla jsem. Pak mi strašně vyhubovala, ale na hlídání mi ho dávala dál. Jen jsem byla víc kontrolovaná.“

V sobotu do práce, v neděli do Strašnic

Helenin otec Jaroslav Weichet byl ze čtyř dětí. Jejich předkové, pláteníci, vyšli přibližně v 17. století ze středních Čech do světa – z Holandska se dostali do Německa a nakonec se vrátili do Čech. Jejich rodokmen je úředně doložen už do roku 1603. Otcovu maminku Boženku zažila Helena jako hodně starou, už téměř slepou babičku, stále s černými brýlemi na očích, která dětem moc nevyprávěla. Dědečka Eduarda, také učitele, Helena sama nepoznala, ale má hezké vzpomínky na nedělní odpoledne, jež celá rodina trávila pravidelně na zahradě domku, který děda v Praze – Strašnicích postavil. Babička vždy seděla stranou, měla bílé vlasy, oblečená byla v černém, v ruce hůlku. „Neměla jsem s ní bližší kontakt,“ vzpomíná Helena. Soboty byly v době jejího dětství pracovní.

Do hezkého dětství počítá Helena nespočet kamarádek ve škole, cvičení v Sokole, hodiny rytmiky a klavíru. Tenkrát nejezdilo mnoho aut, děti si běžně hrály na ulici svoje oblíbené hry jako například Honzo, vstávej nebo „vybijku“, na Mikuláše se oblékly za čerty, na sousedním dejvickém dvorku hrály divadlo. 

Do obecné školy začala Helena chodit do Pelléovy, tehdy Majakovského ulice a v šesté třídě pokračovala na Krupkově náměstí u kostela sv. Gotharda. Ve škole v Pelléově se ještě smělo vyučovat náboženství a Helena vzpomíná na skvělou paní učitelku Kůrovcovou, svoji třídní. Rodiče odmítli, aby dcera vstoupila do Pionýra, třebaže mnoho jejích spolužáků se pionýry stalo. „Záviděla jsem jim,“ říká. V období mezi šestou a osmou třídou do Pionýra odmítli vstoupit z celé třídy čtyři spolužáci. Postih vedení školy kupodivu nenásledoval a Helena se stala pionýrkou až v osmé třídě, účelově, aby se dostala na střední školu. Rodiče nikdy nevstoupili do Komunistické strany Československa (KSČ), nijak se politicky neangažovali ani nevyvěšovali praporky do oken při významných výročích. 

Helena se učila dobře. Z učitelů jí nejsilněji utkvěl v paměti ruštinář Vilém Karpiel, hodný, ale vzteklý starší pán, který se vyznačoval zvláštními metodami zkoušení. Známkoval úplně všechno: když si žák dopisoval s někým ze SSSR, když přinesl ukázat dopis, když přinesl obrázek sovětského kamaráda nebo odpověď na svůj dopis. „Spolužák Ulrych jednou dostal 19 pětek za jedno zkoušení.“ 

Jedenáctiletka Na Dlouhém lánu

I tady měla Helena štěstí na vynikající ruštinářku, získala vztah k jazyku, už ne tak k zemi. Studovala také angličtinu a němčinu na jazykové škole, původně dokonce uvažovala, že bude studovat jazyky. V paměti jí utkvěli dva další výborní kantoři: profesor Bálek na kreslení a profesorka Šonková na matematiku. Ve škole směli zdravit „dobrý den“, což na počátku 60. let mohlo indikovat příchod jistých změn ve společnosti. „Ovšem ředitelka jedenáctiletky byla kovaná, byla to prorežimní škola, ale zástupkyně Kněnická byla skvělá, k ničemu nás nenutila.“ Družba s černošskými studenty, všemožné brigády, povinná účast v průvodu na 1. máje – to vše byla součást tehdejší školy, pokud ale někdo odmítl, postih kupodivu nenásledoval. „Stačilo říct, že do průvodu jdeme se Sokolem, a recitaci na schůzích obstarávala jedna aktivní spolužačka.“ V závěru studia vstoupila Helena do Československého svazu mládeže (ČSM), zase účelově. Rodina jí vysvětlila, proč tam musí. „Všichni tam byli, úplně všichni,“ dodává dnes.

Bavila ji angličtina a biologie, maminka a babička mluvily anglicky, francouzsky a německy. Na jedenáctiletce je učil skvělý angličtinář, profesor Pavka. Jeho metoda byla Komenského ‘škola hrou’: například obtížnou výslovnost anglického neznělého TH cvičil na mnemotechnickém spojení „posem, pejsku“. Při dělení třídy Helenu nevybrali na anglickou konverzaci, o tu byl velký zájem, musela se spokojit s deskriptivní geometrií – kvůli rodinnému původu, jak říká. Maturovala v roce 1963 z češtiny, matematiky, biologie a ruštiny.

Rodiče byli spolužáci z gymnázia v Korunovační

Otec, narozený v roce 1916, byl svým založením i profesí technik – chemik. Za války byl nasazen v chemických závodech v Záluží u Mostu, později pracoval v Pardubicích, vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT) v Praze a nakonec byl zaměstnán ve Výzkumném ústavu pro farmacii a biochemii. Pracoval na vývoji nových léků, s kolegou lékařem vyvinuli lék na kardiovaskulární obtíže, dodnes používaný Trimepranol, za který kolega dostal státní cenu Klementa Gottwalda, otec Heleny – coby nestraník – tuto státní cenu dostat nesměl. Otec měl rád přírodu, chodil s dětmi na výlety do lesa, byl vášnivý houbař, ačkoli sám houby nejedl, vedl děti k poznání zvířat, rostlin, krásně kreslil stromy, květiny, trpělivě a se zájmem odpovídal na jejich nekonečné otázky. 

Matka, po babičce také Emanuela (říkalo se jí ale Míša nebo Milena), se narodila v roce 1915. Před válkou začala studovat práva, v roce 1939 však Němci zavřeli vysoké školy, a tak mohla studium dokončit až po válce. Na rozdíl od svého muže nebyla v době protektorátu nasazena na práci v Německu, ale pracovala v bance na pražských Příkopech. Helena Pojarová vypráví: „Matka měla jinou povahu než babička, všechno brala hrozně těžce, byla vážná. Také zpívala v Hlaholu a s tátou chodili na koncerty, to měli abonmá, a taky do divadla a já jsem od deseti let chodila s nimi.“ Helenina matka se rozhodla být co nejdéle s dětmi doma, aby se jim mohla cele věnovat, což bylo v 50. letech ojedinělé. V těch letech žila rodina z jediného platu, z otcových 1 800 korun měsíčně. Babiččin důchod činil 450 korun, a tak není divu, že žili velmi skromně a hospodárně. „Pouze v den výplaty, když byl tzv. ‘ber dej’, se konala slavnostní večeře – byly špekáčky.“ Po deseti letech doma s dětmi, kdy byla kompletně mimo obor, ztratila Helenina matka právnickou kvalifikaci a jako bezpartijní jen stěží hledala adekvátní práci. Nakonec se stala sekretářkou ve Státním ústavu pro kontrolu léčiv (SUKL), v úplně jiném oboru, než jaký vystudovala.  

Víra v Boha byla pro babičku a matku důležitá, svoji víru prožívaly vnitřně, opravdově. Otec do kostela nechodil. Vánoce trávili Weichetovi spolu se širší rodinou, střídali se: buď bylo všech 11 příbuzných na Boží hod ve Strašnicích a na Nový rok v Dejvicích, anebo naopak. 

Po maturitě chtěla Helena Pojarová studovat biologii a chemii na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity. Na základě přijímacích zkoušek přijali 15 studentů, a ačkoli se Helena umístila jako dvanáctá, přijata nebyla. Komise jí doporučila studium chemie a fyziky. Po pěti letech studium úspěšně ukončila a odpromovala. Ačkoli studovala učitelský obor, věděla s jistotou, že nikdy učit nepůjde. Povinnou pedagogickou praxi protrpěla, byla jen o málo starší než její studenti a cítila, že patří víc k nim než mezi pedagogy.

Vzpomínka na 21. srpen 1968

Ve dvě hodiny v noci dopsala Helena diplomovou práci, bylo léto, okna na ulici byla otevřená. Zvenku slyšela nezvyklý rachot, slyšela projíždějící tanky. Ráno ji rodiče vzbudili se slovy: „Jsme okupovaní!“ Helena vyhrkla spontánně: „Napadli nás Němci?“ – Tak podvědomě tehdy působila celoživotní ideová propaganda. Rodiče Weichetovi prožívali silné emoce, cítili bezmoc a vztek. „Zpočátku jsme všichni doufali, že naše vedení obstojí.“ V lednu slyšela z rádia o činu Jana Palacha. „Bylo mi to strašně líto, té maminky. Ten život toho kluka... přišlo mi to jako zbytečné. Pak postupně mi docházelo, jak odvážný je to čin. Společnost se proměnila, bylo to strašné zklamání z lidí, i kamarádi šli do KSČ z prospěchářství,“ vypráví. V srpnu 1969, v den ročního výročí okupace, byla Helena v Písku. Vzpomíná si, že demonstrace se zúčastnila jen malá skupina lidí. 

Výzkumný ústav rostlinné výroby v Ruzyni a Úřad pro vynálezy a objevy

V září 1968 ještě skládala zkoušky ze specializace, z biochemie, a pak nastaly prázdniny. Do své první práce nastupovala až v listopadu. 

Práce v laboratoři Výzkumného ústavu Helenu bavila. V zaměstnání se seznámila s výbornými lidmi, zkoumala hodnoty dusíku v aminokyselinách, prováděla rozbory různých druhů brambor a pšenice, zjišťovala, jaké odrůdy jsou vhodné ke šlechtění. Po dvou letech se Helena vdala za Miloše Pojara, jehož rodinu znala od dětství, a za dva roky po svatbě se narodil syn Tomáš. 

Po mateřské dovolené se Helena Pojarová nevrátila do Ruzyně, ale nastoupila do Úřadu pro vynálezy a objevy, který sídlil na Václavském náměstí. Nastala 70. léta, období tzv. normalizace, politických prověrek. Lámaly se charaktery, vyhazovalo se z komunistické strany, z práce. Helena měla štěstí, že Úřad pro vynálezy a objevy, který spadal přímo pod ÚV KSČ a v jehož oddělení chemie pracovala, řídil velký odborník, člověk, kterému procházelo i to, že nebyl straník. V ústavu pracovala i dcera Alexeje Čepičky, prominentního komunistického politika, které záleželo na tom, aby nestranice Helena Pohárová byla propuštěna. Neuspěla, vedoucí oddělení se za ni zaručil. Po narození dcery Zuzany zůstala Helena dva roky na mateřské dovolené. Pomalu se blížil zásadní rok změn, rok 1989.

Manžel PhDr. Miloš Pojar

Znali se od dětství, Miloš bydlel za rohem, i rodiče se znali. Patřil k těm „velkým klukům, byl o šest let starší“. Chodit spolu začali v roce 1970 a za rok poté, 30. července 1971 se vzali. Miloš pocházel z podnikatelské rodiny, rodina jeho tatínka vlastnila před válkou obchod s koberci. Otec měl vlažný vztah k židovství, pouze na Jom kipur chodil do synagogy a někdy bral s sebou i Miloše. Maminka byla křtěná v Československé církvi husitské, obě děti nechala během války také pokřtít a díky tomu, že se s mužem za protektorátu nerozvedla, zachránila ho před deportací a hrozící smrtí. Miloš nebyl vychováván v židovské víře, ale vždy se o ni a o dějiny a kulturu zajímal.

Po maturitě nastoupil na vojnu a během vojenské služby vstoupil do KSČ, jelikož mu bylo zřejmé, že z kádrových důvodů by nedostal možnost studovat. Vyučil se sazečem/tiskařem, aby si jako dělnický kádr ještě silněji pojistil doporučení na vysokou školu, ovšem přijat byl až na druhý pokus. Vystudoval starou řečtinu a indologii (ačkoli nikdy nebyl v Indii) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a nastoupil do vydavatelství Academia jako odborný redaktor pro filozofii, historii a politiku. Za rok nato, při normalizačních prověrkách, byl ze strany vyhozen a v Academii suspendován na místo technického redaktora. Chartu 77 sice nepodepsal, ale logicky se ve vyhraněném ovzduší normalizace přiklonil k disentu. Nesměl publikovat oficiálně, ale zúčastňoval se i s Helenou různých bytových seminářů, kde poznal mnoho zajímavých lidí, a také se začal více zajímat o židovství a Izrael. V samizdatu aktivně publikoval. S Petrem Pithartem, svým spolužákem z první třídy, kolportovali knížky, sepsali a samizdatově vydali pokračování Masarykových sborníků. Státní bezpečnost (StB) se Miloše Pojara snažila získat, opakovaně ho volali na výslechy do Bartolomějské – do budovy vyšetřovny StB, domů za ním však nikdy nepřišli. „Ubránil se,“ říká pamětnice. O ni Státní bezpečnost zájem neměla.

V Tel Avivu

Jak Helena Pojarová vzpomíná na svůj čtyřletý pobyt v Tel Avivu? „Budova byla opravená jen zvenku, uvnitř se pořád něco dodělávalo, třeba podlaha, nábytek a další vybavení. Zpočátku nás bylo málo, všichni jsme bydleli společně, asi do roku 1992. Rok nato se Slováci odstěhovali na svoji ambasádu,“ vypráví. Tehdy začínali od píky: neměli kuchařku ani jinou pomoc, pouze šoféra, Miloš Pojar totiž neřídil. Musela si zvyknout na úplně odlišné kulturní prostředí, naučit se, jak se domluvit v obchodě, na trhu, jak spolu s manželkami zaměstnanců připraví jídlo na recepce, jak se orientovat v tom, co je a není košer. Zpočátku měla z této nové role strach, neuměla si představit, že z ní bude „paní velvyslancová“. Než odjela do Izraele, neměla s židovstvím nic společného, ale během pobytu se svých obav zbavila. Cítila se tam dobře, získala mnoho nových přátel, se kterými byla v kontaktu i po roce 1994, kdy se Pojarovi vrátili do Prahy. „Na mnoho věcí se teď koukám jinak, byla to úžasná zkušenost,“ říká a dodává: „Naučila jsem se toleranci.“ Děti chodily do americké školy: „Dodnes z toho žijí,“ říká. A také hodně cestovali, projeli celou zemi od severu k jihu. 

Úkolem Miloše Pojara bylo nově vybudovat fungující úřad a seznámit se a navázat dobré vztahy s izraelskými představiteli. Jelikož jeho silnou stránkou a hlavním zájmem byla historie a kultura, stýkal se především s podobně zaměřenými lidmi. Mluvil anglicky, německy a francouzsky, nikoli však hebrejsky. Hebrejštinu ovládal PhDr. Leo Pavlát, kulturní atašé. „Tvořili dobrý tým, vedli si velmi dobře,“ říká pamětnice.

Návrat do Česka

Helena Pojarová po roce 1994 už nechtěla a ani nemohla navázat na práci s vynálezy a objevy. Vrátila se do jiného kulturního a společenského prostředí. „Všechno se změnilo,“ říká. PhDr. Leo Pavlát se stal ředitelem Židovského muzea v Praze, právě navráceného židovské komunitě, a Helena Pojarová se stala jeho asistentkou. Po otci zdědila smysl pro technické myšlení – v muzeu dostala na starost veškeré technické zázemí. Opět vkročila do naprosto nové funkce, bylo nutné zbavit se komunistického pojetí muzea a vybudovat jeho novou koncepci. Po několika letech se Helena Pojarová stala zástupkyní ředitele Pavláta. „Byli tam skvělí lidé, dodnes se scházíme.“ Pocit stmelení se prokázal i při povodních, když v roce 2002 nastala kritická situace, voda zasáhla muzejní sbírky a všichni pomáhali vyklízet Klausovu synagogu. Po návratu z Izraele pracoval Miloš Pojar krátce na Ministerstvu zahraničních věcí a po několika letech se stal ředitelem Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea.

Přesně 20 let po nástupu manžela do funkce velvyslance byl syn Tomáš jmenován na stejnou pozici. Mohl si vybrat USA nebo Izrael, zvolil Izrael, má k té zemi vztah. Úloze velvyslance předcházelo jeho ředitelování v Člověku v tísni a funkce prvního náměstka ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. V současné době (2024) je poradcem vlády pro národní bezpečnost. 

Dcera Zuzana se kromě výuky angličtiny úspěšně věnuje také profesi duly, dosud asistovala při 150 porodech a angažuje se v Mateřském centru svého bydliště. M

PhDr. Miloš Pojar zemřel náhle v roce 2012. Ještě stačil dopsat a připravit k vydání svoje stěžejní dílo, knihu T. G. Masaryk a židovství, která vyšla čtyři roky po jeho odchodu. 

Helena Pojarová je aktivní i v důchodovém věku – pracuje jako dobrovolnice v domácím hospicu Cesta domů, chodí na přednášky do Centra celoživotního vzdělávání, do divadla, na koncerty a výstavy a věnuje se svým šesti vnoučatům.