The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Pojer (* 1924)

• narozen roku 1924 v Přísece u Jihlavy

• otec byl příseckým starostou; původním povoláním zemědělec

• nuceně nasazen od února 1944, původně na 10 měsíců

• s kamarády se rozhodli utéct na příseckou pouť

• rozdělili se na dvě skupiny, Pojer utíkal směrem na Freising

• byli chyceni

• kárný tábor letecky zničen

• převezen do tábora Dachau

• po odsloužených 10 měsících propuštěn

• návrat do Jihlavy, práce v továrně Motorpal

„Chtěl jsem být automechanikem jako můj bratr, ale dostihl mě německý pořádek.“

Vyrůstal v Přísece u Jihlavy, měl celkem šest sourozenců. Rodiče vlastnili hospodářský statek. Jeho otec pracoval jako rolník celoláník, působil také jako starosta Příseky a vedl hasičský sbor. Rodina žila v této lokalitě velmi dlouho, některé historické prameny prý uvádí, že již od 18. století. Do Čech přišla s italským rodem z Collalto et San Salvatore, který vlastnil brtnické panství od doby pobělohorské.

Jak je známo, v této oblasti se nacházel tzv. jihlavský jazykový ostrov, což byl souvislý pás převážně německého osídlení na českomoravském pomezí. Příseka patřila mezi ryze české vesnice. To neplatilo o okolních vesnicích. Jazykový ostrov o rozloze asi 380 km² dělila již zmíněná zemská hranice na tzv. jižní – moravskou a severní – českou část. Na jihu dosahoval ke Stonařovu a Otínu, západní hranici tvořila linie obcí Slavice, Dvorce, Jiřín a Studénka, východní pak Nové Dvory, Ždírec a Těšín. Nejseverněji ležel Otín. Ostrov se skládal ze 78 obcí, přirozeným centrem regionu byla Jihlava, sekundárními pak pouze Stonařov a Štoky. Celkově šlo o region charakterizovaný pouze jednou městskou aglomerací, dále několika městysy a množstvím menších vesnic.

Důležitou událostí pro jihlavský jazykový ostrov bylo odkrytí vydatných ložisek stříbrných rud, ke kterému došlo roku 1240 a které vedlo k následnému osidlování jihlavského jazykového ostrova německy mluvícími obyvateli. Převaha německého národa zde trvala až do roku 1918. 1. světová válka a vznik samostatného Československa přinesl změnu, která měla vliv na zhoršení vzájemných vztahů. Český národ se vymanil z podřízeného stavu, zatímco Němci svou pozici ztratili, aniž by se dostali do nedávného postavení Čechů. Od roku 1937 se politika Sudetoněmecké strany stávala stále agresivnější. Vrcholem politiky SdP se stala návštěva Konrada Henleina v Jihlavě v roce 1937.

Následující události ovlivnily tuto oblast a zanechaly stopy také ve vyprávění našeho pamětníka. Svůj životní příběh Josef Pojer začíná rokem 1937, kdy zemřel první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. V té dobu Josef Pojer navštěvoval měšťanku v Brtnici. Později, aby nemusel každé ráno chodit několik kilometrů pěšky, bydlel u tety.

O rok později získaly politické události jasnější ráz. Prvním byla tzv. mnichovská zrada, kterou Češi v oblasti jihlavského jazykového ostrova vnímali. Předcházela jí mobilizace. Nejdřív ta květnová, poté zářijová. „To bylo v květnu, když táta byl starosta a já jako kluk jsem roznášel povolávací lístky na vojnu.“ Povoláni byli i jeho dva bratři Karel a Václav.

Na podzim roku 1938 byly zabrány Sudety. „A oni prvně se zabrali Sudety a ti lidé si mysleli, že to tak zůstane, že tu republiku máme. Ale ta Jihlava nebyla zabraná, když se zabíraly Sudety, ta byla ještě česká.“ Na jaře roku 1939 vznikl Protektorát Čechy a Morava. Němečtí obyvatelé stále toužili po připojení k Říši a posloužit jim k tomu mělo i postavení dominantní stavby na návrší Velkého Heulosu postavené v letech 1940–1941 jako Hitlerjungendheim. Budova je pojata ve starogermánském stylu. V roce 1944 zde sídlilo elitní nacistické učiliště „Adolf Hitler Schule“. „Zámeček Heulos postavili Němci, tam měla být ta mládež německá, tam se nesmělo. I tady v Čížově také měli vychovávat německou mládež. My jsme tomu říkali čistá rasa.“

Josef Pojer se chtěl po vzoru bratra Václava vyučit automechanikem. Často mu pomáhal při opravě automobilu nebo motorky. Bratr mu také domluvil, že v roce 1944 může nastoupit do Vektry. Následně se ale od bratra dozvěděl, že ho do firmy nemohou přijmout, jelikož celý ročník 1924 má být nasazen do práce v Reichu. Začátkem roku 1944 mu skutečně přišlo německo-české pozvání k nucenému nasazení a v únoru 1944 odjel do Mnichova, kde pracoval v továrně na součástky pro letadla, jmenovala se BMW München.

Z Příseky odjížděli tři, Pavel Hos, Milada Šarounová a František Hos. Z Komárovic Vlček, také lidi z Brtnice, až na výjimky odjel do Německa z okresu celý ročník 1924. „Byl to veškerý ročník 1924 tady na okrese, Jihlava, akorát z toho byli třeba vyjmuti ti, co hospodařili nebo rodiče jim zemřeli, starali se o menší děti nebo bylo hospodářství větší a sedlák zemřel nebo se mu něco stalo, například byl nemocný. Tak ti si museli podat žádost po převzetí předvolání a zůstali doma. Ale do Reichu odjel celý ročník 1924.“

Jídlo tam nebylo dobré a bylo ho i málo. Většina pamětníků tak vzpomíná na zásilky z domova. „My jsme měli tu výhodu, že nám mohli posílat balíky, takže nám z domova chodily balíky, to se pekl chleba doma a zabíjelo se, a když se doma zabíjelo, tak sebrali ty lístky na tu váhu, ale doma v zemědělství měli to maso, sádlo, něco se zabíjelo načerno a to se posílalo nám do Reichu.“

Pracovali v továrně na součástky pro letadla BMW München denně, a když přišlo léto a blížila se přísecká pouť, rozhodli se s kamarádem z Kněžic a ještě dvěma chlapci od Tábora utéct. Stalo se to v červenci 1944. Protože útěk ve čtyřech vypadl příliš nápadně, rozhodli se, že se rozejdou. „Tak jsme se čtyři domluvili, ti, co jsme dělali na jedné dílně. Tak jsme se dohadovali, čtyři bylo moc podezřelé, tak jsme se rozdělili dva z jihlavského okresu a dva z okresu Tábor. A že nastoupíme ve Freisingu směr hranice. Ti dva, co nastoupili ve Freisingu, se dostali domů. My zbylí dva jsme se báli ve Freisingu nastoupit, tak jsme se dohodli, že dojdeme až do Landshutu. A chytl nás chlap s autem na cestě ve čtyři hodiny ráno, s pistolí proti nám. Dovedl nás do toho Landshutu na policejní ředitelství. Ti nás vrátili do toho Mnichova na policejní ředitelství a tam nás samozřejmě zavřeli.“

Poté je převezli do kárného tábora, ten byl ovšem záhy zničen spojeneckými letadly, a tak je přeložili do koncentračního tábora v Dachau. „Tam jsme byli, když jsme přišli, ohromně překvapení, protože když jsme poslouchali Svobodnou Evropu a slyšeli, co je to za těžký tábor, tak to už nebylo. Oni na to útočili spojenci i z Ameriky atd. a oni z toho udělali takový državní tábor. Byli tam hlavně političtí vězni. Bylo to tam čisté. Když jsme tam přišli, tak nás odvšivili, museli jsme se svléknout, hadry nám dali odvšivit, namazali nás desinfekčními prostředky, vykoupali a dali nás na takovou karanténu. Tam jsme byli do rána. A ráno nás prohlídli znova, a když našli veš, třeba i mrtvou, tak jsme museli znovu do odvšivovárny. A tam jsme nedělali nic, tam byly takové baráky, dvorek a tam nás vyhnali na ten dvorek a tam jsme byli, když bylo hezky. Jenom jednou jsme jeli sbírat brambory pro tábor. Vězni chodili do práce, museli nastoupit jako armáda, ale to byli ti, co tam byli déle, co nebyli v těch karanténách, měli sandále – dřeváky, klapali jako vojáci a ti šupáci se psama šli vedle nich a šli z toho tábora ven nebo do těch továren, tam jsme se nedostali a tam pracovali pod jejich dozorem.“

Jídla bylo málo. „Jedli jsme tam hlavně eintopf, jak se říká, brambory, červená řepa, občas v tom byl kousek masa, potom jsme mívali chleba komisárek, deset deka, patnáct na den. Moc ne, když jsme ho dostali, tak jsme ho hned snědli a potom jsme už neměli nic. Byli jsme na to zvyklí, takže nám to stačilo. Ale hlad jsme měli, proti tomu, jak jsme žili v té továrně, protože tam jsme žili z těch balíků, které nám posílali z domova. Vydrželi jsme to.“

Druhým dvěma chlapcům od Tábora se útěk podařil. Do koncentračního tábora Josefa Pojera přijímal jihlavský lékař František Bláha, který po válce svědčil proti nacistickým zločinům před Mezinárodním soudním tribunálem v Norimberku.

I přesto, že se již říkalo, že se z Dachau nikdo živý nedostane, byl po dosloužených zbývajících šesti nedělích poslán domů. V Jihlavě poté pracoval v továrně Motorpal.

Po válce vystudoval lihovarnicko školu a stal se lihovarníkem. Lihovarnictví se věnoval až do odchodu do důchodu.

Výpověď Josefa Pojera je zajímavá také z hlediska regionálního. Odpověděl na několik regionálně zaměřených otázek, například zavzpomínal na poválečnou událost, o které se na Jihlavsku dodnes vypráví, o Němci Bardasovi. Zmínil i všeobecné poválečné rabování i to, jak se lidé stěhovali do bytů domů, kde na stole stála nedojedená polévka. Mnozí prý v německém majetku dodnes bydlí. Neopomněl ani další tradovanou historku o ruském a německém tanku.