The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Pokorná (* 1924  †︎ 2020)

• narozena 28. července 1924 ve Velkých Karlovicích, okres Vsetín

• v roce 1931 se rodina přestěhovala za prací k Valašskému Meziříčí

• od 7. června 1943 internována v pracovním táboře v Glashütte u Drážďan

• 14. února 1945 při bombarování Drážďan utekla domů do Valašského Meziříčí

• 1945 - stěhuje se do Oder v pohraničí

• 1946 - svatba s Josefem Linartem

• 1948-51 - porodila tři děti

• 1946 - vstup do Komunistické strany Československa

• 1945–51 - vystřídala mnoho politických a jiných funkcí

• 1951 - nakažena infekční žloutenkou – konec kariéry

• 1961 - svatba s Pavlem Pokorným

• 1963 - narodila se dcera Pavla, stěhování do Hořic

• zemřela 2. července 2020

Dětství ve sklářské rodině

Anna Pokorná se narodila 28. července 1924 ve Velkých Karlovicích v Beskydech. Horský ráz kraje, kde museli obyvatelé k zajištění obživy vynakládat mnoho úsilí, což ovlivnilo i jejich tradiční způsob života, zformoval Anniny základní charakterové rysy „cílevědomého buřiče“. Vyrůstala v hluboké úctě k dospělým, v samostatnosti při každodenní práci a samotě, protože neměla sourozence. Jejím nejbližším přítelem se stala koza.

Rytmus života vesnice již po několik generací udávala Reichova rodina. Továrník Reich pronajímal Anninu otci Josefu Vašutovi a jeho o 16 let mladší manželce Anastasii Vašutové malý domek o jedné místnosti na kraji lesa za protislužbu – péči o zvěř v zimě.

„Můj tatínek byl nevěřící a moje maminka byla hluboce věřící. To byl veliký konflikt. A tak se domluvili, že když budou mít kluka, bude ho vychovávat tatínek a bude bez vyznání; když bude holka, bude ji vychovávat maminka a bude věřící. O mém zaměření bylo rozhodnuto dřív, než jsem se narodila.“

Když Anna dokončovala první třídu, továrník Reich zrušil sklárnu ve Velkých Karlovicích, ve které byli zaměstnáni oba její rodiče. Annin otec jako odborný pracovník dostal a přijal Reichovu nabídku práce v nově otevřené sklárně v Krásně nad Bečvou. S celou rodinou (včetně strýců) opustili hory a přestěhovali se do Krhové (příměstské části Valašského Meziříčí).

Nové prostředí přineslo Anně řadu problémů. Nedařilo se jí sžít s místními – cítila opovržení za svůj původ, stýskalo se jí po horách, a dokonce byly otřeseny základy jejího vyznání. Krhovský katecheta svým světským chováním, proti kterému musel Annin otec zasahovat, naboural sepjetí rodiny s církevním společenstvím. Matka přestala chodit do kostela, vykonávala pobožnost pouze v soukromí a Anna přestala praktikovat víru úplně.

Ve čtrnácti letech, kdy ukončila školní docházku, byla její matka již na odpočinku, protože měla plíce zasažené skelným prachem. Anna byla nucená přijmout jakoukoli pracovní nabídku – náročné opatrovnictví dítěte, všemožné manuální práce v továrně na klobouky Janyška a spol. Nakonec se stala dělnicí v podniku Mikrofona (později zestátněno – Tesla; dnes TVM Acoustics).

Počátek války ve Valašském Meziříčí

Se začátkem války se pro Annu vše rychle měnilo. Její první láska Mirek byl nuceně nasazen do Plavna, kde navázal vztah s dívkou ruského původu. Do Mikrofony přibylo mnoho nových dělníků – lidí perzekvovaných za svůj status, především učitelů ze zavřených škol. Kugler, ředitel Mikrofony, který kolaboroval s Němci, obtěžoval ženy v továrně. Anna se mu postavila a četník jí vzápětí přinesl povolávací rozkaz do trestného transportu k nucenému nasazení.

Pracovní tábor v Glashütte

Na nádraží se rozloučila se smutnými rodiči a mamince Máni, dívky zařazené do stejného transportu, slíbila, že se o ni postará. Úředníci předali dívky v Ostravě Němcům, kteří je přepravili vlakem do Drážďan. Cesta trvala tři dny. Díky štěstí a dobrotě některých vojáků se jim podařilo zůstat pospolu.

Celý transport byl provizorně ubytován v hostinci Gasthof Sonne. „Vešli jsme dovnitř a tam voněly bramborové placky, což mě hrozně uklidnilo. Říkala jsem si: ‚Bramborové placky, to není špatná věc.‘ Byla tam silná Němka, taková dobrá babka, každému nám plácla jednu velkou placku a trochu čaje do hrnku a měli jsme jídlo za sebou. Pak nás odvedli do velké místnosti, kde nás bylo padesát. Měli jsme palandové postele. Najednou jsem zaslechla takový hrubší hlas: ‚Panny nahoru, kurvy dolů, doprostřed fajnovky.‘ To bylo přivítání. ‚Holky, nedivte se, my vás musíme zajistit, protože nevíme, co bude.‘ Všecky jsme se začaly škrábat nahoru.“

Následně dívky umístili do tábora civilních pracovních sil v Glashütte. Annu zařadili do divize Urofa 1, ve které se vyráběly hodiny (Glashütte Original jsou dodnes vyhlášené hodinky). Divize Urofa 2 produkovala spouštěcí mechanismy do bomb. Máňa se ocitla v továrně na spouštěcí mechanismy do ponorek v divizi Urofa 3.

Pracovalo se od 6 do 18 hodin. Dělníci byli rozsazení u strojů tak, aby si nerozuměli. Dívky se nesměly stýkat s Čechy. Před Annou seděl v dílně Němec, za ní Ital, po stranách měla Francouze a Belgičana. Všichni se navzájem učili jazyky ostatních, aby si porozuměli. I kuchyně byla mezinárodní, leč často se vařilo ze zkažených surovin. Eintopf, makarony a na jaře šneci, což kvitovali jen Francouzi.

„Byla tam celá Evropa. Pomaličku jsem se seznamovala a najednou přišla další dávka. O dvě místa dál posadili pěknou holčičku. Říkala jsem si, že vypadá jako Česka. A ona opravdu Češka byla. Jarča. Řekla nahlas: ‚Jestlipak je tu někdo Čech?‘ Tak jsme se ohlásili – já i kluk za mnou. Sláva, jsme tu tři. Jarča byla krásná holka a náš mistr z ní byl celý pryč. To bylo samé: ‚Jarčo, Jarčo!‘ Ona na něj: ‚Jejejej, ty telátko jedno. Ty telátko, copak po mně chceš?‘ On si myslel, jak pěkně mu neříká. Říkal: ‚Was ist das telátko?‘ Jarča: ‚Miláček.‘ On z toho byl celý pryč. Čech za mnou řekl: ‚Až přijde na to, co to je, běda tobě, člověče.‘ Jarča: ‚Tak já mu přestanu říkat telátko.‘ Smála se. On na ni trpěl jak na větry. Najednou, když bylo ticho, se ozvalo česky: ‚Dejte si pozor, protože bude zle. Tady rozumí česky všichni.‘“

V továrně pracovaly různé ženy - od kurev přes zpěvačky až po učitelky. Českým děvčatům byla nejblíže jugoslávská. Ze solidarity s Ruskami a Polkami, které byly na hrudi označené odznakem ‚Ost’, si Češky nechaly vyšít lvíčky a nosily je na pracovní uniformě.

Pro chystanou kontrolní návštěvu Červeného kříže museli nuceně nasazení připravit kabaret – kulisu skutečných poměrů v táboře. Sestavili kapelu a připravili divadelní, taneční a stepařské vystoupení. Celý program protkali symboly vlasti. I anonymní město na kulisách nenápadně připomínalo Prahu. Teprve díky této události se dozvěděli, že jim Emanuel Moravec poslal rádio a že by velký sál měl sloužit jako kulturní zařízení pro převýchovu. Když delegace Červeného kříže odjela, opět neměli nic.

Z domova Anně přišel telegram s informací, že její otec je vážně nemocen. Němci ji pustili na rychlou návštěvu, ale deset dívek se za ni muselo zaručit svým životem.

Drážďany a poměry v Německu na sklonku války

Chlapci z prvního – dobrovolného – náboru bydleli v soukromí a měli jiná práva. Pouze v jejich doprovodu směla děvčata opustit tábor, vždy v neděli od 10 do 19 hodin. Annu na nedělních vycházkách po Drážďanech doprovázel František, s nímž měla krásný platonický vztah.

Pamětnice byla velmi rozčarovaná i překvapená chováním běžných občanů Říše. Na jednu stranu zažila fanatické jednání Němců (např. způsob, jakým příslušníci Hitlerjugend potrestali Němku za udržování milostného poměru s Čechem). Na druhou stranu se setkala i s Němci, kteří nesouhlasili s válkou, byli solidární a ochotní pomoci člověku jakékoli národnosti (např. zdravotní sestra Mariana odmítala vyměnit svůj odznak červeného kříže za hákový).

V posledních měsících války vládlo v Drážďanech veliké napětí. Město dostalo ultimátum, aby se vzdalo. „Tři dny z nebe pršely letáky.“ Do Drážďan se sjížděli uprchlíci ze všech stran.

Bombardování Drážďan a útěk

Dne 13. února 1945 kolem 22. hodiny spatřila Anna skrz chatrné stěny dřevěného domu podivnou záři.

„Celá obrovská řada, jedno letadlo vedle druhého. Přiletěly doprostřed (nebe) a začaly padat (bomby). Slyšeli jsme jenom obrovské dunění. Najednou vytryskly ze všech stran ohromné ohně, tak si říkáme: ‚Ježíšmarjá, to je bombardování.‘ Sirény nestačily ani zavýt. Jedna řada odtekla, obrátila se a už jela druhá. To bylo kobercové bombardování, z něj nešlo utéct. Chtěli jsme utéct, ale byla tam stěna, hluboká rokle a pak plot. Když začaly padat (pumy), dodnes nevím, jak jsem přelezla stěnu, jak jsem spadla, jak na mě padali další. To už je úplně mimo paměť. Jenom jsme se chtěly z toho pekla dostat ven – Jana, Máňa, Věra a já. Nakonec jsme se dostaly do lesa a pak do Drážďan. Lidé vběhli do kostela a já šla ven na druhou stranu. Vtom kostel dostal zásah. To byla hrůza. Pak jsem se vzpamatovala. S Máňou jsme se pořád držely za ruce. Chodila s takovým šikovným chlapcem a ten nás odvedl na hřbitov básníků nad Drážďany, jedině tam jsme měli klid. Potom jsme se dostali dál, ale to už jsem nevnímala, to už jsem se nechala tupě vést jako dobytek.“

Přes Altenberg prošli uprchlíci na hranice. Náročným pochodem, za střelby v zádech a v namrzajících promoklých kabátech překonali hřebeny Krušných hor, došli do Ústí nad Labem a pokračovali na jih.

„V Lounech jsme vlezli do prvního baráku. Tam byla Němka jak poleno, ale vzala nás dovnitř. Upekla nám na cestu buchty a řekla: ‚Prosím vás pěkně, honem pryč! Já mám syna u SS, a jestli vás tu uvidí, tak zabije vás i mě.‘ Když jsme chtěli vyjít ven, on už dveřmi přicházel za mámou: ‚Ty tu někoho máš! Koho tu máš?‘ ‚Ne, nikoho, nikoho.‘ Své mámě tloukl hlavou o dveře. Zahlídla jsem to, když jsem skákala ven oknem. Utíkali jsme. (Esesáci) potom jezdili městem a hledali nás. Naštěstí jsme byli schovaní v kanále, takže nás neviděli. Pak jsme došli na malou stanici. Výpravčí nám koupil lístky a říkal, že je to jenom kousek, že budeme muset jet jakýmkoli možným vlakem. Nákladní, osobní, všelijaké vlaky jsme vystřídali. Dokonce jsme jeli i vlakem, který vezl vojáky na frontu. Stál tam, tak jsme do něj vlezli a jeli.“

Zbytek cesty na Moravu urazila skupinka většinou vlakem. Jeden z Anniných kamarádů se při kontrole schovával na toaletě, hlídka se k němu začala dobývat, proto vyskočil z jedoucího vlaku. Anna se o něm už nikdy nic nedozvěděla. Ostatním se za pomoci mnoha lidí podařilo projít přes řadu kontrol. Jeden z vojáků, který jel na frontu, Anně koupil jízdenku a při prohlídce vlaku tvrdil, že je to jeho snoubenka. Cestující je schovávali pod lavici nebo pod šatstvo, mnohdy jim i věnovali svou svačinu.

V Praze se Anně při další kontrole ztratila Marie i její přítel. Zůstala sama, ale během několika dní se jí podařilo dostat do Valašského Meziříčí. Cesta z lágru domů jí trvala déle než dva týdny.

Zpátky doma a u Janyšky

Když ve Valašském Meziříčí otevřela dveře vagónu, první, koho spatřila, byl Hellerek. Kolaborant, který dělal zapisovatele u německého advokáta a udával lidi ve městě. Řekl pouze: „No jo, to jste utekla, že jo.“ Ani mu neodpověděla a obrátila kroky k domovu. Na prahu se sesypala. Šťastní rodiče se o ni starali, ale několik dní proležela a nebyla schopná pozřít sousto. Po třech dnech přišel obecní policista a oznámil jí, že se musí přihlásit do práce.

Nastoupila zpět do fabriky k Janyškovi. Její mistrovou byla Němka vdaná za Čecha a sympatizující s Čechy. Bydleli v hotelu Modrá hvězda, v němž měla sídlo tajná státní policie (Geheime Staatspolizei - gestapo). Slýchávala v domě úděsné steny a rány. Jednoho dne přišlo předvolání i jí a surově ji vyslýchali.

Anna během války potkala mnoho lidí, kteří jí i komukoli jinému byli ochotní pomoct, kdykoli to bylo třeba. Poznala, že když má někdo potřebu pomáhat, nezáleží na tom, jaké je národnosti, nebo ke kterému táboru patří ten, kdo pomoc potřebuje. Takový člověk vždy pomůže. S potřebou ubližovat je to stejné. Poznala, že lidská dobrota i nedobrota protíná národy.

Konec války – vyostřování vztahů mezi Čechy a Němci – potřeba odplaty

S blížícím se koncem války začali lidé měnit názory, atmosféra ve společnosti se přiostřovala. Vojáci dezertovali, svlékali lidi a kradli jim civilní šatstvo. Němci zavedli všeobecnou pracovní povinnost, všichni museli jít kopat protitankové příkopy. Češi se snažili kopat příkop užší, aby přes něj tank přeci jen přejel. Od Ostravy se už ozýval velký hukot, bylo slyšet blížící se frontu. Rusové přišli od severu, od Jehličné, a po přejezdu tanků se vše ihned zasypávalo.

Partyzáni se z hor stáhli zpět dolů a lidi mohli jít domů. Každý byl šťastný, že už okupace a válka skončily.

Na náměstí se sešli obyvatelé Valašského Meziříčí a společně děkovali Rusům za osvobození. Anna za sebou zaslechla hluboký hlas ředitele Kuglera: „Ať žije Sovětský svaz!“ Měl na klopě trikoloru. Strhla mu ji, sebrala nějakému vojákovi pušku a vyhrožovala Kuglerovi, že ho zastřelí. Situace byla zažehnána a bylo rozhodnuto, že Anna musí Kuglerovu vinu dokázat. Z celého transportu přežilo jen 42 lidí. Bylo tedy potřeba Mánino svědectví, ale Kugler jí vyhrožoval, takže ho nepodala. Kugler se na kauci vyplatil, zmizel a nikdy nebyl potrestán za to, jaký osud připravil mnoha lidem, kteří kvůli němu skončili v Německu. Mnozí z nich se už nevrátili zpět.

Všichni Němci se chtěli nechat zajmout Američany, protože z východu takticky ustoupili se spálenou zemí v zádech a nyní měli strach z odplaty. „Někdy k odplatě i došlo. To je pochopitelné. Zoufalý čin za zoufalý čin. Každý systém si střeží svoje hranice, a když někdo proti němu brojí, musí počítat s tím, že systém ho bude chtít zlikvidovat. Když dneska někdo obviňuje někoho z toho, že chránil svou zemi, že chránil své hranice, tak to není správně. Každý si chrání to své.”

“Válka je strašně špinavá věc. Neodpustitelné je ji vyvolat. Z lidí se stanou zvířata. Ba co víc, jsou horší než zvířata. Zvíře žere, když má hlad. Ti, kteří rozpoutali válku, jsou nenasytní a žrali by furt.“

Důsledky války

Annu ze všech událostí konce války nejvíc dojalo děkování Rusům za osvobození na náměstí ve Valašském Meziříčí. Všude vlály vlajky a náměstí bylo přeplněné lidmi ve všemožných uniformách. „Všichni mávali a projevovali úctu i dalším projíždějícím liniím a vojáci volali: ‚Na díky je čas, ještě volá Praha!‘ A všichni opravdu utíkali Praze pomoct. Taky jí pomohli a já jsem za to vděčná.“

V zemi nebyly žádné suroviny, válka všechno spálila. Každý začínal od nuly. „S obrovským nadšením jsme začali budovat republiku, o které jsme snili, že bude pro všechny. Budovali jsme ji s vědomím toho, že musíme udělat i nemožné, aby se naše děti měly lépe než my. Mysleli jsme to upřímně. Budoucnost je našich dětí. Já neznám nikoho, kdo by chtěl, aby se jeho děti měly špatně. Dělalo se obrovské množství bezplatných brigád a naši zaměstnanci z továren pomáhali i v zemědělství. S chutí jsem se pustila do toho, co bylo potřeba udělat. A dařilo se to.“

Pamětnice vzpomíná, že republiku chránili proti komukoli – proti henleinovcům (Sudetoněmecká strana), banderovcům a „negativním typům lidí“. Komunisté zřídili lidové milice. Milicionáři byli zprvu ozbrojení obušky, později revolverem. Učili se střílet, vykonávali prohlídky a terénní průzkumy.

Už na sklonku války se Anna plně oddala myšlenkám socialismu, protože se přesvědčila o tom, že „každý člověk má mít slušné žití. Není potřeba hrabat, ale zajistit živobytí všem. Komunismus (každý podle svých schopností a každému podle jeho potřeb) je vzdálená budoucnost. Je třeba prvně vychovat lidi, nejprve musíme projít fází socialismu (každý podle svých schopností a každému podle jeho práce) a počkat, až budou lidé natolik soudní, aby nevstupovali do potřeb druhého. Nebyly by války. Proto jsem šla za tou myšlenkou.“

Po válce budování

V roce 1945 podle svých slov „vyslyšela volání vlády“ a přestěhovala se do Oder, aby tam pomohla zajistit sklizeň a výrobu. Ve městě poznala svého nastávajícího - Josefa Linarta. Nastěhovali se do obecního bytu o jedné místnosti (v rohu byla vana se závěsem) a v rychlém sledu se jim narodily tři děti.

Osídlenci obnovili fabriku na pryž zdevastovanou válkou. Země byla pustou planinou. Zprvu fungoval směnný obchod, postupně se dopracovali k lístkovému systému a následně k opětovnému používání peněz.

„Všichni jsme přiložili ruku ke společnému dílu. Hodiny a hodiny práce zadarmo. Ale byli i takoví, kteří přijeli autem a ukradli, co tam bylo, odjeli a nepracovali. Některé z nich jsme našli a potrestali – finančním nebo pracovním trestem.“

Vstup do Komunistické strany Československa a výkon funkcí

„Komunista musí být vzorem vždy a všude. Nesmí koukat na své osobní požitky. Musí počkat, až to, co hlásá, budou mít všichni. Pak si může vzít i on. Být skromný a pravdivý. Tahle idea je správná. Tomu věřím dodnes.“

Po vstupu do Komunistické strany Československa (KSČ) začala Anna vykonávat řadu funkcí. Stala se členkou okresního výboru KSČ ve Vítkově, členkou Moravskoslezského krajského výboru KSČ. Byla činná ve Svazu socialistické mládeže (SSM), zasedala u maturitních komisí a účastnila se ustavující valné hromady Československého svazu žen. Osobně se setkala s komunistickou poslankyní Anežkou Hodinovou-Spurnou a prezidentem Klementem Gottwaldem.

V roce 1946 prošla školením v Krajské politické škole ve Zlíně. Zastávala politické i hospodářské funkce: Nejprve působila jako referentka odboru vnitřního obchodu okresního národního výboru. Na této pozici měla na starosti lístkový systém. Lidem, kterým se nepovedlo odevzdat povinné dodávky, vyřizovala náhradní plnění.

Poté pracovala na státních statcích (STS), kde pečovala o mládež. Měla na starosti přes 600 mládežníků na sedmi farmách. Na jedné z nich se chovali výhradně koně. „Všichni se měli rádi a byli spokojení. Už od nádraží jsem slyšela, jak si zpívají. Někteří tam zůstali a vzali se. Ze státních peněz se opravily staré domy a dávaly se lidem zadarmo. Stačilo, když (příjemce) zůstane v zemědělství 15 let. Mnohým z nich jsem dávala klíče od domu a byla jsem jim i za svědka.“

Anna chodila zakládat jednotná zemědělská družstva (JZD) a přesvědčovat rolníky ke vstupu. „Do pohraničí přišli lidé, kteří mnohdy neuměli, co bylo třeba. Někdo osevní postupy neznal, někdo znal, ale ten zas třeba neměl dobytek nebo něco jiného, potřeboval pomoct. Nakonec řekl: ‚Já se na to vykašlu. Já to tam dám a budu mít pokoj.‘ Když uměl opatrovat krávy, šel ke kravám. Když teleta, k telatům. Takže pro ně to bylo dobré.

My jsme tam měli jednu celou vesnici takzvaných kulaků, jmenovala se Svatoňovice. To byli lidé, kteří doma dělali nějaké neplechy. Tak je přestěhovali do Svatoňovic. Přišel za mnou farmář a říká: ‚Ježíšmarjá, co mám dělat? Chlap mi tam chová holuby. Má jich plno a nechce mi chodit do práce.‘ Tak jsem za ním šla. Nechtěl mě vůbec pustit dovnitř. Řekla jsem mu: ‚Nebudu překračovat váš práh, jen se vás chci zeptat, jak to máte s těmi holuby? Na co je chováte?‘ ‚Po tom nikomu nic není. Já jsem choval holuby doma a chovám je i tady. Nic jiného dělat nebudu.‘ ‚Dobře, ale mohl byste nám alespoň pomoct. Holubům musíte taky dát něco žrát, ne? Tak nám pomozte alespoň za to.‘ ‚No jo, to víte, celý nakřivo.‘ Ale když přijeli mladí a pracovali u holubů, řekl: ‚Já se na to nemůžu dívat, jak je to všechno levé!‘ Sebral se, mladým vynadal a ukázal jim, jak to mají dělat. Nakonec jsme ho z toho dostali.

Ke vstupu do družstva se nenutilo. Kdo nechtěl, tak nemusel. Ale po prvním roce - on stejně nakonec přišel.

Zakládali jsme státní traktorové stanice, které půjčovaly družstvům stroje i traktory. Díky tomu se podařilo v celém okrese všechno zorat, sklidit a odevzdat slušné dávky. Zřídily se vývařovny a založily prádelny, které byly svěřeny do správy čekajících matek. Všem ženám se ulevilo.“

Poté dostala Anna úkol zbudovat Okresní svaz spotřebních družstev ve Vítkově. Stala se jeho předsedkyní. Vybudovali sedm středisek.

Infekční žloutenka – „A to byl konec“

Na jednom ze sjezdů KSČ v roce 1951 se Anna nakazila infekční žloutenkou, která znamenala konec její kariéry. Odjela na nutný léčebný pobyt v Karlových Varech a následně do ozdravovny v Tatrách, kde jí přezdívali „Anna Proletářka“. Její děti pobývaly v dětském domově.

Po návratu se vzdala všech funkcí, protože měla postižený paměťový nerv a „nechtěla poškodit stranu a vládu“. Stala se obyčejným členem společnosti a pracovala na vrátnici podniku, který kdysi stavěla. Zde se seznámila se svým o 13 let mladším nadcházejícím manželem Pavlem Pokorným.

Vzali se v roce 1961, o dva roky později se jim narodila dcera Pavla. Po dalších třech letech se přestěhovali za Pavlovou rodinou do Hořic. Anna nastoupila do bavlnářských závodů Mileta, kde až do důchodu vázala mašličky. I nadále se snažila být aktivní, zapojila se např. do Společnosti přátel žehu:

Svůj život dáváme po kouskách

„Svůj život dáváme po kouskách,

nevíme, kolik nám ještě ho zbývá,

jen někdy čas připomíná, že se už připozdívá,

že i kruh života se pomalu a tiše uzavírá.

Než přijde soumrak, třeba se rozhlédnout,

zda uklizen je každý kout.

Bude se účtovat, má dáti, dal. Nechť silnou čarou

je podtrženo slovo: přesně se vyrovnal.

Jedinou prosbu k vám ostatním máme,

ochraňte vše, co vám dáváme,

přidejte ze svého něco též navíc,

ať mají potomci zas větší krajíc,

učte je skromnosti, lásce a svornosti,

oběti pro druhé, práci pro kraj

a bude na zemi skutečný ráj.”