Dagmar Pokorná

„No a protože ten Martin Roubík tam měl kamarády všelijaký, hlavně toho Standu Makarova. A Standa Makarov nám, tenkrát se nosily takový silonový tašky, a on nám celou tu tašku prostě nabalil knížkami, který měl doma, který vycházely u Škvoreckého nebo já nevím, kde všude v zahraničí vycházely. A hlavně jsme tam měli, hlavně jsme tam měli toho Václava Černého. No a sedli jsme do vlaku, tak jsme jeli tím trajektem, dojeli jsme, někde v Berlíně jsme potom přesedali a sedli jsme do vlaku. A byli jsme s kamarádem domluvený, že on přijede do Drážďan, protože má chalupu kousek od Děčína, že přijede do Drážďan a že my mu tam ty knížky dáme, kdyby přišla celní kontrola, abychom je neměli v tom vlaku. No ale kamarád do Drážďan nepřijel, takže my jsme v Drážďanech prostě tuhle tašku, my jsme asi ty knížky měli různě po těch ruksacích nebo nějak jsme to měli, tak jsme to dali do téhle tašky, já jsem to přikryla nějakou mikinou a dali jsme to nahoru na ty držáky, a dětem, který tenkrát byly, Mařence bylo pět, Ondřejovi devět, tak jsme jim řekli, kdyby někdo přišel, že budeme zapírat, že ta taška není naše, že se k ní nebudeme znát. Naštěstí kontrola žádná nepřišla, takže jsme přivezli plnou tašku knížek.“

„Já jsem přece jenom byla v té době taková trošku naivní, že jo, trošku jsem ty věci sice sledovala, ale třeba jsem jim nerozuměla. A v té Příbrami ještě na té střední škole jsem se zajímala, jak jsem říkala, maminka odebírala ty Literární noviny, a pak jsem přišla k takovým časopisům jako byl Plamen a Host do domu. A přestěhovala jsem se do Prahy a šla jsem si do Československého spisovatele koupit Hosta do domu někdy na podzim a oni na mě koukali, jakože jsem spadla z nebe, protože to už dávno prostě nevycházelo. Takže mně některý věci jako praktický nedocházely. To bylo takový jako postupně.“