The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. MUDr., CSc. Jiří Pokorný (* 1924  †︎ 2012)

• narodil se 21. dubna 1924 v Londýně do rodiny Marie Turzikové a Františka Pokorného

• v roce 1943 absolvoval gymnázium

• po válce se přihlásil na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze

• v roce 1948 získal vojenské prospěchové stipendium

• v roce 1950 nastoupil jako lékař do vojenské nemocnice ve Střešovicích

• stál u zrodu české anesteziologie a resuscitace

• zasloužil se o vznik a rozvoj oboru urgentní medicíny a medicíny katastrof

• v letech 1956–1972 vedl anesteziologické oddělení ÚVN

• v letech 1973–1990 vedl Kliniku anesteziologie a resuscitace FN Motol

• od roku 1969 do roku 1990 vedl výuková pracoviště v Motole

• v roce 1996 byl jmenován vedoucím subkatedry přednemocniční neodkladné péče a medicíny katastrof IPVZ

• od roku 2000 se pracoviště změnilo na katedru urgentní medicíny a medicíny katastrof, které vedl do roku 2003

Otec se vypracoval z chudých poměrů

Prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc., se narodil 21. dubna 1924 v Londýně do rodiny Marie Turzikové a Františka Pokorného, který tehdy pracoval na velvyslanectví ve Velké Británii. Jiří měl starší sestru Milenu a dva o deset let mladší bratry.

Otec František se vypracoval z chudých poměrů. Pocházel ze Švábenic a narodil se svobodné matce Rozálii, což byl tehdy úděl společensky i existenčně velice nepříznivý. František se vyučil v obchodě a nadále se snažil sám vzdělávat, jak jen to šlo. Učil se také jazyky. Do konce první světové války pracoval ve firmě Osvald v Brně, do války ze zdravotních důvodů nenarukoval. Po ní si udělal kurz angličtiny a směle se přihlásil o práci na velvyslanectví v Londýně, kam se vypravil dříve, než dostal odpověď, a aby se v cizím prostředí „otrkal“, našel si práci u soukromé firmy. Poté obdržel vyrozumění z velvyslanectví, že může nastoupit jako pracovník tiskového oddělení. Tehdy už měl známost s Marií z Brna, která za ním do Londýna přijela, a v roce 1921 se tam vzali. Po návratu do Čech v roce 1925 při práci vystudoval práva a v roce 1929 dosáhl titulu JUDr.

Pokorní se v roce 1930 přestěhovali z Brna do Prahy, kde bydleli u Vítězného náměstí, kde pamětník prožil celé mládí až do roku 1949, kdy se oženil. Otec pracoval u báňské a hutní společnosti, od níž měli zdarma energie. Žili si dobře. Doma byly čtyři děti a Pokorní si mohli dovolit i dvě pomocnice do domácnosti. Ve třicátých letech otec pořídil auto a v roce 1937 dostavěli letní dům v Chrástu, kde měli velkou zahradu. František Pokorný se začal intenzivně věnovat ovocnářství, které pečlivě studoval z knih. Syn Jiří to ale příliš neoceňoval. „Musel jsem na zahradě pomáhat a díky tomu jsem získal k zahradničení odpor. Ale za války se nám zahrada hodila. Měli jsme vlastní brambory, zeleninu a ovoce,“ vzpomíná Jiří.

Tábor, na kterém jsem našel své životní poslání

Rodiče vychovávali své děti ke vzdělání a kultuře. „Otec byl knihomol, zbylo po něm přes 5000 svazků. Hrál na housle a k tomu vedl i mě. Záviděl jsem sestře Mileně, že ji dali na klavír. Mně hraní na housle nešlo a po šesti letech jsem toho nechal a přešel na klavír, který mě bavil. Chodili jsme do divadla a na koncerty,“ vypráví pamětník. Kromě toho, že se dobře učil a hrál na hudební nástroje, byl také skautem. V roce 1938 se zúčastnil posledního skautského tábora na Orlíku, než mládežnickou organizaci Junák nacističtí okupanti zakázali. Tento tábor byl pro Jiřího velmi důležitý a zásadně ovlivnil i jeho další životní směřování. „Tehdy tam byl jako lékař štábní kapitán Jaroslav Lichtenberg, pozdější profesor kardiochirurg a cévní chirurg. Pomáhal jsem mu jako ošetřovatel a ta práce mě nadchla. Od té doby jsem si přál být lékařem, což mi po válce tatínek dopřál,“ vypráví pamětník.

Nejhorší to bylo po atentátu na Heydricha

V roce 1939, v době nacistické okupace Československa, chodil Jiří na Masarykovo reálné gymnázium v Praze 2. „Viděli jsme příjezd německých kolon za velice špatného počasí 15. března 1939. Násilí, které na nás přišlo, jsme všichni snášeli velice zle. Pak vznikl určitý pořádek. Nacisté povolili řízení města a protektorátu víceméně samosprávou, a do atentátu na Heydricha to tedy až tak strašné nebylo. Po atentátu na Heydricha velice přitvrdili, začalo hromadné zatýkání a denně se objevovaly vyhlášky, koho popravili. To bylo velice tísnivé. Byly zavřeny všechny závadné podniky, byly zavřeny vysoké školy,“ vzpomíná Jiří. Maturoval rok po atentátu na Reinharda Heydricha, v květnu 1943. Poté měl nastoupit na nucené práce do Říše, ale díky známému, který ho zaměstnal v chemické laboratoři, zůstal v Praze až do konce války.

Doma se po večerech samozřejmě vedly diskuse o politice a válečné situaci. Otec si velmi vážil T. G. Masaryka a E. Beneše, kritizoval levicový vývoj v Sovětském svazu, Stalina, násilnou kolektivizaci, tvrdé represe a pracovní tábory. „Koncentráky vynalezl Stalin a velké budování v Rusku proběhlo díky pracovním táborům, kam posílali politicky nepohodlné. Využívali muže z chudých oblastí pro vojenský výcvik. Otec výborně rozuměl německy, a tak jsme měli Hitlerovy rozhlasové projevy z první ruky. Za války prosperoval,“ říká pamětník.

Revoluční gardy byly omyl

Na konci války se přihlásil do Revolučních gard a hlídal lazaret s raněnými. Brzy však pochopil, že gardisté nejsou jeho krevní skupina. „Jakmile jsem potom viděl ty ukrutnosti Čechů, kteří se mstili německým obyvatelům, a když jsem viděl ty tendence lidí z Revoluční gardy, kdy mě lákali, že půjdeme do internátu, ve kterém byly německé holky, snad vojandy, a že se tam za nimi půjdeme pobavit, tak jsem toho hodně rychle nechal. Prostě jsem byl tři týdny v Revolučních gardách a sundal jsem pásku, protože to nebylo jednání, kterého bych se chtěl účastnit. To ze sebe nedělám svatouška, ale ta doba byla takto drsná. Pak při procházce Prahou jsem na Příkopech viděl uvázanou ohořelou lidskou  mrtvolu. Byl tam někdo upálen a přivázán ke sloupku. Pak jsem na vlastní oči viděl, jak nějakou ženu táhli za nohy po zemi. Násilnosti, které dělali někteří Češi v tom obratu války bezvýběrově proti německému obyvatelstvu, byly nešťastné,“ vzpomíná Jiří.

„Lucernový“ ročník

V listopadu 1945 nastoupil na Lékařskou fakultu na Karlově univerzitě v Praze a byl tzv. „Lucernový“ ročník. Šest let byly vysoké školy zavřené. Školu chtěli dokončit ti, kteří museli studium přerušit v roce 1939, a dalších pět maturitních ročníků na vysoké škole pokračovat nemohlo. Jakmile se tedy brány fakult otevřely, studenti se do učeben nevešli. První dva roky se tedy učilo i v Paláci Lucerna. Jiří zkoušel v průběhu studií různá stipendia, ale protože sociálně na tom byla jeho rodina dobře, mohl dostat jen vojenské stipendium. Zavázal se tedy po skončení studií sloužit tři roky jako lékař v armádě. Stipendium dostal v roce 1948.

Do té doby mohli dělat anestezii i sáloví zřízenci

Pamětníkův otec se vždy od komunistické strany distancoval, protože měl jasno v tom, jak se situace pod vedením komunistů vyvíjela v Sovětském svazu. Poválečný politický vývoj, který vyvrcholil převzetím moci do rukou jediné, komunistické strany, ho tedy příliš nepřekvapil. Poprava Milady Horákové, ženy, demokratky, která navíc tolik vytrpěla v nacistických vězeních, ale šokovala i ty nejotrlejší. Byl to jasný důkaz, že komunistická totalita pouze vystřídala tu nacistickou. „Tak jako se náš táta snažil rodinu protáhnout nacismem, tak musel i komunismem. Musel se přizpůsobit,“ říká pamětník.

Jiří v roce 1950 dokončil 1. lékařskou fakultu se specializací na gynekologii a porodnictví a 1. června 1950 nastoupil do vojenské nemocnice ve Střešovicích, kde bylo malé porodní oddělení. „Když bylo potřeba, prováděly se také císařské řezy či jiné operační zákroky. Jako anesteziolog tam přijížděl primář Lev Spinadel. Pocházel z Moldávie, byl židovského původu a narodil se ve stejném roce jako můj tatínek, v roce 1897. Měl za sebou neuvěřitelný osud a odbornost anesteziologa získal během války ve Velké Británii. Anesteziologie u nás tehdy ještě vůbec nebyla lékařským oborem,“ vypráví pamětník.

V roce 1952 hledal plk. MUDr. Lev Spinadel k sobě lékaře, který by měl o anesteziologii zájem. „Přiznám se, že mým zájmem bylo především zůstat v Praze, protože už jsem měl rodinu, roční dceru, a v Praze jsme chtěli zůstat. Bylo mi jedno, na jakém oboru to bude, a tak jsem neváhal a místo jsem hned dostal. Tak jsem se stal kmenovým lékařem střešovické vojenské nemocnice,“ vypráví Jiří.

Samostatný lékařský obor anesteziologie vznikl nedlouho poté a MUDr. Spinadel byl jedním z jeho zakladatelů. Celkovou anestezii od té doby mohl dělat jen lékař, a nikoli jen zaškolené zdravotní sestry, či dokonce sáloví zřízenci. Pamětník složil atestaci v prvním specializačním kurzu anesteziologie a stal se odborným anesteziologem. V roce 1956 převzal po Lvu Spinadelovi oddělení jako přednosta. Vedl také výzkum anesteziologie a resuscitace za mimořádných podmínek ve vojenské medicíně. Byl znám v každé nemocnici v ČSSR.

První klinika anesteziologie a resuscitace

V roce 1972 se ocitl na profesním rozcestí. Dostal možnost pracovat ve vedení v nově vystavěné nemocnici v Motole. Odešel proto z armády a ve výběrovém řízení uspěl.

Stal se primářem ARO a přednostou AR kliniky. „Mohli jsme tam provádět klinické vzdělávání, což mě lákalo, a rozhodl jsem se proto z armády odejít. Tříletou vojenskou povinnost jsem měl už dávno odslouženou, byl jsem tam dvaadvacet let. Ve výběrovém řízení mě vybrali. Byl jsem tenkrát jediný docent v oboru a kandidát věd, takže pro fakultní pracoviště se jim to hodilo. Rozhodnutím ministerstva zdravotnictví tam do čtrnácti dní od mého nástupu vznikla klinika, a tak jsme byli první klinikou tohoto oboru v Čechách a na Moravě. Můj život byl tedy sled různých příležitostí, které jsem přijímal. Z nevýřečného kluka jsem se dostal do vrstev, kde bylo třeba, aby měl obor zastoupení i v pedagogických hodnostech. Musel jsem se naučit přednášet a obor prezentovat,“ říká pamětník.

Profesorem nadvakrát

S profesorskou hodností to ale neměl jednoduché. V roce 1959 získal hodnost kandidáta věd a v roce 1965 dosáhl docentury. „V roce 1985 jsem díky výzkumu a řadě dílčích úkolů mohl předložit vědeckou práci k obhajobě. Prošla jednomyslným hlasováním. V té době jsme ještě neměli profesora v našem oboru a už na to dozrála doba. Protože jsem nikdy nebyl v KSČ a bratr byl od roku 1962 v kapitalistické cizině, měl jsem dvě kádrové šmouhy. Dlouho se tedy zkoumalo, zda by kolegové mé generace, kteří měli také docentské hodnosti a byli členy strany, nemohli být profesory. To se ale nedařilo, protože jejich vědeckovýzkumná činnost byla prakticky nulová a málo publikovali. Dozrálo to tedy tak daleko, že mi tu profesorskou hodnost navrhli. Byl jsem tedy jmenován profesorem po dohodě ministerstva školství a zdravotnictví,“ vypráví Jiří.

Rok 1989 a pád režimu změnily pravidla hry. V roce 1990 vyšel nový vysokoškolský zákon, který stanovil, že všechny profesorské hodnosti získané v osmdesátých letech jmenováním se ruší. „Dostal jsem dopis, že už nejsem pan profesor, ale už zase jen pan docent. Zkrátka jsem do toho spadl taky. Ministrem zdravotnictví byl tehdy dr. Lom, se kterým jsme se osobně znali – jeho manželka byla anestezioložka. Dovolil jsem si mu dokonce napsat dopis, že já jsem v žádném případě nedostal hodnost z nějaké laskavosti pro červenou knížku. Napsal mi, že když je to zákon, on to změnit nemůže, a že to jistě obhájím,“ říká pamětník. Titul obhájil, ale to už byl v důchodovém věku.

Zakladatel urgentní medicíny a medicíny katastrof

Když mělo být v roce 1992 znovu vypsáno výběrové řízení na vedoucí posty v motolské klinice, byl už v důchodovém věku a rozhodl se skončit a dát příležitost mladším.

Ještě sedm let poté Jiří Pokorný vedl pracoviště Přednemocniční neodkladné péče a medicíny katastrof. Od roku 2000 bylo toto pracoviště přeměněno na katedru urgentní medicíny a medicíny katastrof, kterou vedl do roku 2003. Je autorem 257 odborných publikací, z toho 11 monografií a kolektivních učebnic oboru anesteziologie a resuscitace i oboru urgentní medicína. V zahraničí publikoval 36 odborných textů.

Celý život jsem se potýkal s třídním původem

„Byl to přesně ten rozpor. Tatínek se z nejchudších poměrů vypracoval – a já jsem najednou byl buržoazní nebo nevím jaký element. Po celou dobu jsem hlásil, z jaké rodiny jsem vyšel, a když už jsem měl profesuru, tak personalistce na ministerstvu školství radili, proč prý neuvádím pomocného laboranta jako výchozí třídní původ – že bych tak měl třídní původ dělnický. Celý život jsem se protloukal třídním původem. Tak to byly takové záležitosti, bylo to složité,“ vysvětluje pamětník.

Jiří Pokorný zemřel 10. července 2012 ve věku 88 let. 

 

Pozn.: Z materiálů uložených v Archivu bezpečnostních složek vyplývá, že Jiří Pokorný byl v roce 1962 získán ke spolupráci vojenskou kontrarozvědkou v Ústřední vojenské nemocnici Praha a v roce 1979 byl převerbován jako agent (veden pod krycím jménem Špička) pro spolupráci s StB.