The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Pokorný (* 1933)

• narozen 30. prosince 1933 v Jičíně

• dědeček Václav Drahoňovský byl za války zatčen a zemřel v nacistickém vězení

• roku 1948 se pamětník zúčastnil XI. všesokolského sletu v Praze

• v červnu 1948 byl vyloučen z gymnázia

• stal se fotografem

• v srpnu 1968 fotograficky i kamerou zachytil dění okupace

• je autorem několika dokumentárních filmů

• dodnes je činný ve skautském hnutí

Karel Pokorný téměř celý svůj život pozoroval svět skrze objektiv kamery a fotoaparátu. S neustále novým nutkáním zachycoval politické dění i život lidí kolem sebe. Vzniklo tak mnoho  fotografií i oceňovaných amatérských dokumentárních filmů zachycujících významné dějinné okamžiky a obyčejné lidské příběhy v nich.

Po stopách vlastence

Karel Pokorný se narodil 30. prosince 1933 v Jičíně. Z členů své rodiny nejvíce vzpomíná na svého dědečka, Václava Drahoňovského. Ten byl v roce 1941 zatčen a odsouzen k téměř tříletému vězení. Důvodem bylo kolportování protiněmeckých letáků a aktivní činnost v Sokolu. Prošel třemi káznicemi. Ačkoli měl být 7. prosince 1943 propuštěn, ve vězení zůstal a za další tři měsíce zemřel. Kde je pohřben a co jeho smrt přivodilo se rodina nikdy nedozvěděla. Později se dočkal alespoň pamětní desky na jičínské Sokolovně. O svém dědečkovi natočil Karel Pokorný film s názvem „Po stopách vlastence“. V jeho šlépějích se také rozhodl vstoupit do Sokola.

Na konci války Karel spolu s dalšími chlapci pomáhal válečným zajatcům procházejícím kolem jeho bydliště. Chlapci přinášeli hlavně chleba, či vařené brambory. Tato činnost přinesla nečekanou dohru. 16. května 1945 měl Karel doma návštěvu. Přišel naprosto neznámý člověk a zeptal se ho, zda je také jedním z těch, kteří dávali potraviny zajatcům.  Když Karel souhlasil, neznámý muž mu řekl: „A nechtěl bys vstoupit do skautu?“ „A to budeme dávat zajatcům potraviny, když je po válce?“ zeptal se naivně jedenáctiletý Karel? „To ne, ale zachoval jsi se jako skaut, “ odpověděl muž. Karel Pokorný do mládežnické organizace vstoupil a skautskou lilii nosí dodnes.

Byla to bouřlivá doba

V poválečném období tedy Karel Pokorný navštěvoval jak skautská setkání, tak sokolská cvičení. Sokol pro něj vždy znamenal jisté pokračování v rodinné tradici. V roce 1948 se zúčastnil XI. Všesokolského sletu. Jak vzpomíná, cvičil na Strahově „symbolicky se vzpomínkou na svého dědu“. Byl tehdy mezi dorostenci a zúčastnil se také studentského pochodu.

„Šli jsme přes Karlův most na Hradčany. Ještě tam tehdy působil doktor Edvard Beneš a to pamatuji, jak jsme ta jičínská dorostenecká skupina skandovali. Skandovali tam i jiní, byla to bouřlivá doba.“ Pochodem chtěli členové Sokola vyjádřit odstoupivšímu prezidentu republiky svou podporu ve vzdoru proti nastupující komunistické moci. Na Hrad tenkrát nedošli, byli odkloněni jiným směrem.

Jak Karel Pokorný vzpomíná, to, proti čemu sokolové v červnu 1948 protestovali, pocítila jeho rodina od samého začátku. V únoru 1948 dostal Karlův otec nabídku, že by mohl dělat vedoucího obuvníkům, které chtěli sloučit do jedné dílny. Musel by ovšem vstoupit do KSČ. Otec tuto možnost nepřijal. Proto mu byla odebrána licence, aby nadále nemohl řemeslo vykonávat. 

V červnu Karla v důsledku otcova rozhodnutí vyloučili z gymnázia. Za pět měsíců na to nastoupil do závodní školy práce v Semilech. Řemeslo ho bavilo a postupně se dostal na místo seřizovače. Následně pracoval v různých zaměstnáních v průmyslu. V říjnu 1953 nastoupil na vojnu. Byl umístěn v Litoměřicích a poté v pohraničí v Plané u Mariánských lázní. Po návratu z vojny začal pracovat ve tkalcovně v Nové Pace jako rezervní seřizovač. Protože odmítl vstoupit do KSČ nemohl nijak profesně ani platově stoupat. V roce 1960 se mu narodil první syn. V této době také začal psát a fotografovat pro sportovní rubriku místních novin.

Ještě dnes se mi klepou nohy

Stejně jako pro většinu Čechoslováků představovala zlom v životě Karla Pokorného srpnová okupace roku 1968. Večer před osudným dnem 20. srpna 1968 v noci vyvolával doma fotografie, když uslyšel zprávu o invazi. Věnoval se práci pro sportovní rubriku novin a vyvolával fotografie, aby je mohl poslat do okresních novin a do Prahy. Když najednou z rádia uslyšel: „Dnes, kolem 23. hodiny překročila vojska Sovětského svazu hranice Československé republiky… “ Vyběhl na ulici a křičel: „Lidi vstávejte! Rusáci nás obsazují!“ Následující dny a týdny vyvrcholila jeho touha vše, co se kolem děje, zdokumentovat.

Začal fotografovat obsazování republiky v širokém okolí svého rodiště i v hlavním městě republiky. Ne vždy byl ovšem pohyb mezi okupačními vojsky bezpečný. Jednou se Karel ocitl před hlavní pušky jednoho z vojáků. „22. srpna 1968 pamatuji si to jako dneska. Seknul jsem s sebou na zem. Vystřelí nebo nevystřelí? Měl jsem osmiletého syna. Naštěstí nevystřelil. Ještě dneska se mi z toho klepou nohy.“ Srpnové události dokumentoval i nadále. Pokud tato činnost nešla skloubit s prací, vybíral si dovolenou. Například když fotil pohřeb Jaroslava Veselého a Zdeňky Klimešové, dvou obětí noční střelby příslušníka polské okupační armády Stefana Dorny v Jičíně.

Fotil i místo tragédie a později o celém incidentu natočil film „Přetrhané okovy“, který dostal mnoho ocenění. Později odjel také do Prahy, kde vyfotografoval mimo jiné rozstřílené muzeum, či vyhořelé domy u budovy  Československého rozhlasu. Všechny snímky, které pořídil, ale po celou dobu následujícího komunistického režimu pečlivě schovával. Bál se.

Muž jménem Jan 

V následujícím roce byl Karel Pokorný neskutečně pohnut činem Jana Palacha. Cítil v něm nový impuls pro boj s prohlubující se nesvobodou. Aby motivoval i druhé, vytvořil okamžitě spolu s kolegyní reportáž do závodního rozhlasu začínající slovy: „Vážení přátelé, včera 16. ledna zemřel v Praze mučedník československých dějin Jan Palach.“ Kromě snahy posílit odhodlání lidí v boji, ovšem nikoli cestou sebezničení, chtěl také uvést na pravou míru zprávy vydávané oficiální propagandou.

I o Palachově příběhu se Karel Pokorný rozhodl natočit dokumentární film. Začal shromažďovat materiály v tisku a navštívil Palachův hrob na Olšanech. Snímek zde ale udělat nemohl, jelikož hrob byl hlídán příslušníky StB. Celý film s názvem „Muž jménem Jan“ dokončil až po sametové revoluci. Postupně měl možnost navštívit Janova bratra Jiřího, předsedu společnosti Jana Palacha a další pamětníky, stejně jako velké množství s Palachem spojených míst.

Jednání Karla Pokorného mělo za následek nejprve tvrdší cenzuru pro jeho články do sportovních rubrik a nakonec degradování na pracovní pozici. Karel Pokorný měl v této době již rodinu, pro kterou bylo těžké finančně překlenout výrazné snížení otcova platu. Dostalo se mu sice nabídky práce za vyšší mzdu, musel by ji ale vykonávat na druhé straně republiky, což pochopil jako snahu o rozvrácení rodiny a nabídku odmítl. Vzpomíná, že ve své práci mohl později pozorovat, jak se jeho kolegové a společníci, kteří jej dříve podporovali a obdivovali za jeho nebojácnost, najednou otáčí zády a straní se jej. Karel Pokorný i jeho rodina pochopili, že v této době přinášejí aktivní činy velmi těžké důsledky. Jak sankce postupovaly, začal se on i jeho manželka bát.

Až Havlova volba nás přesvědčila, že změna je trvalá

V roce 1989 se proto již neangažoval, ani nic nefotil. Teprve až den, kdy nový prezident Václav Havel skládal svou přísahu, pamětníka i jeho manželku přesvědčil, že změna společnosti je trvalá. Po roce 1989 odešel při rušení novopackého podniku Velveta do předčasného důchodu a mohl se plně věnovat svým koníčkům a obnovenému skautingu. Od té doby už zase fotil a natáčel filmy, ve kterých zpracoval i své dřívější fotografie a záznamy, které konečně mohly vyjít na veřejnost. Filmů, které natočil, jsou více než tři desítky, získal za ně české i zahraniční ceny a začalo se o něm psát jako o filmaři s vysokým morálním kreditem.

Jeho životní nasazení a věrnost zásadám ocenila i skautská organizace, do které se po roce 1989 vrátil. Je tam aktivní, stará se o propagaci skautingu. Všechny své aktivity, jak řekl, dělal především proto, jelikož se nechtěl podřídit heslu, že strana je ve státě vůdčí silou, která má právo rozhodovat i o jeho životě.