The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Jiří Poláček (* 1938)

• narozen 8. června 1938 v Praze

• pochází ze smíšené česko-židovské rodiny

• v červnu 1942 část rodiny odvlečena do Terezína a později do koncentračního tábora Trawniki

• v lednu 1944 matka Anna Poláčková deportována do Terezína

• od roku 1946 skautem v oddíle Zdeňka „Kádi“ Zeleného

• po roce 1948 znárodněn rodinný obchod

• od roku 1953 studoval na Střední chemické průmyslové škole v Křemencově ulici

• v roce 1957 kvůli živnostenskému původu nebyl přijat ke studiu na VŠCHT

• roku 1959 přijat na Přírodovědeckou fakultu UK

• 20. srpna 1969 vycestoval do Švédska

• v roce 1972 odsouzen i s manželkou v nepřítomnosti k trestu odnětí svobody za nedovolené opuštění republiky

• roku 1990 soudně rehabilitováni

• v roce 1996 založil cestovní kancelář TjeckienExperten

Rodinu, do které se Jiří Poláček 8. června 1938 narodil, sám označuje jako střední třídu. Rodiče Rudolf a Anna Poláčkovi měli obchod s koloniálním zbožím na atraktivní adrese, na pražském Tylově náměstí. Zákazníky lákala především první elektrická pražírna kávy v hlavním městě.

Maminka musí jet uklízet

Matka, za svobodna Steinerová, pocházela z židovské rodiny, ze které téměř nikdo nepřežil holokaust. Babička Jana Steinerová, teta Marie Schwarzová a sestřenice Dagmar Schwarzová byly po heydrichiádě v červnu 1942 odvlečeny nejprve do Terezína a následně do koncentračního tábora Trawniki, kde zahynuly. Matka Jiřího Poláčka žila ve smíšeném manželství, což její nástup do transportu oddálilo. Aby ochránila své dva syny, formálně se s manželem rozvedli a odstěhovala se ke známým. „Přihlásila se k trvalému pobytu u nich, ale chodila tam prakticky jen na noc. Mně byly tehdy čtyři roky, bratrovi šest, a tak se o nás přes den normálně starala nebo pomáhala v obchodě. Jen přespávat chodila tam, kde byla hlášená. Bylo to asi pět minut od našeho domu a otec ji vždy doprovázel. Takhle to bylo až do chvíle, kdy ji jistá kořenářka udala, že šla bez označení židovskou hvězdou,“ popisuje okolnosti matčina nástupu do transportu Jiří Poláček.

Přestože mu v lednu 1944 ještě nebylo ani šest let, na okamžik loučení s maminkou si Jiří Poláček velmi dobře pamatuje. „Shromaždiště bylo v Truhlářské ulici, kam jsme šli maminku vyprovodit. Ptal jsem se jí, kam jede, a vysvětlila mi to tak, že musí jet uklízet. Namítal jsem, že uklízet může doma, ale nebylo to nic platné. Spolu s ostatními nastupovali na nákladní auta, která je pak odvezla do Terezína.“ S maminkou mohla rodina udržovat písemný kontakt. Každý člen rodiny směl napsat korespondenční lístek v rozsahu třiceti slov v němčině jednou měsíčně. Otec a synové se tak střídali téměř každý týden.

Po bombardování Prahy 14. února 1945 odvezl otec své dva syny ke známému do Jiren u Prahy, kde oba chlapci žili až do osvobození. Jednou byli cestou ze školy svědky leteckého souboje a šli se pak podívat na sestřelené německé letadlo, které dopadlo v Horoušánkách. V Jirnech zažil pamětník i příchod Rudé armády v květnu 1945 a upřímné vítání vojáků-osvoboditelů. Tehdy netušil, že na jednom ze sovětských tanků se vrací do Prahy i jeho matka. Spolu se dvěma spoluvězeňkyněmi uprchla před epidemií tyfu, která se v terezínském ghettu rozšířila. Po více než ročním odloučení malý Jiří svoji maminku v první chvíli nepoznal. „Hráli jsme si s bratrem na zahradě a v jednu chvíli se otevřela vrátka, ve kterých stáli dva slavnostně oblečení lidé. Otec, kterého jsme dobře znali, a vedle něj krásná štíhlá paní v květovaných šatech. A to byla naše maminka.“

Výměna skautského šátku za pionýrský

Poválečné období vnímal Jiří Poláček stále dětskýma očima. Vzpomíná si například na předvolební kampaň v roce 1946, kdy s bratrem roznášeli agitační lístky modré barvy se symbolem lipového listu, které patřily Československé straně lidové. Při znárodňování po roce 1948 musel jeho otec svůj obchod odevzdat státu, ale směl v něm dál pracovat jako vedoucí. Nedaleká nově otevřená a státem podporovaná prodejna Bratrství byla ale natolik silnou konkurencí, že obchod musel po čase zavřít. Otec pak přešel jako vedoucí do prodejny potravin v ulici V Tůních, 150 metrů od svého bydliště. Tlak na původ ale stále sílil, a protože měl ve svém dřívějším obchodě jednoho zaměstnance, byl označen za živnostníka-vykořisťovatele, a nesměl tudíž působit jako vedoucí pracovník. Dostal pouze místo skladníka, čímž se živil až do svého odchodu do penze. „Byl to samozřejmě velký propad, ale nikdo tenkrát nedbal na to, z jaké rodiny otec byl, jak se vlastní vůlí vypracoval, zkrátka byl živnostník.“

V dětství se Jiří Poláček hodně věnoval sportu. S nadsázkou říká, že v rodině byly dva směry: otec byl skaut a matka sokolka. Pamětník byl jako chlapec členem obou organizací. V létě 1948 se názorně ukázalo, ke které má blíž. Zúčastnil se sice všech předsletových nácviků, ale protože v termínu XI. všesokolského sletu se konal i skautský tábor, musel se rozhodnout, které z akcí dá přednost. Zvítězil Skaut a Jiří odjel na tábor. Imponovaly mu více myšlenky čestnosti, lásky k přírodě a k lidem, které našel právě ve skautingu. Žil blízko Karlova náměstí, a tak se stal členem tamního oddílu, který vedl Zdeněk „Káďa“ Zelený, výrazná osobnost československého skautingu a pozdější politický vězeň. 

Snad si nemyslíte, že by takové dítě mohlo studovat...

Jiří Poláček zažil postupnou likvidaci skautské organizace. Po zrušení oddílu na Karlově náměstí přešli s bratrem do oddílu v Riegrových sadech. „V roce 1949 zrušili i tento oddíl, ale my jsme se dál scházeli na různých výletech. Udělala se také takzvaná lesní brigáda. Odjeli jsme v naší původní sestavě do lesa sázet stromky, ale pořád jsme si udržovali toho ducha skautských táborů, bydleli jsme ve stanech a zpívali večer u ohně oblíbené písničky.“

Následný vstup do Pionýra vnímal Jiří Poláček jako povinnost. „Skautský šátek jsem musel vyměnit za pionýrský, a to byla ostuda. Řešil jsem to po svém. Při cestě do školy, která trvala asi deset minut, jsem měl šátek v kapse a uvázal jsem si ho až kousek od školy. Někdo pilný si toho ale samozřejmě všimnul a já byl pak pokárán před celou třídou, že se stydím za pionýrský symbol, na který bych měl být hrdý. Od té doby jsem ho musel nosit, a tak jsem si alespoň brával třeba šálu.“

V roce 1953 skončil pamětník základní školu. Za běžných okolností by zřejmě pokračoval na gymnázium, ale jako syn živnostníka o to ani neusiloval a dostal se díky protekci na chemickou průmyslovku v Křemencově ulici. Ze stejného roku má však i úsměvnou vzpomínku na měnovou reformu. V domnění, že staré peníze pozbyly platnosti, chodili s kamarády po Václavském náměstí a z furiantství rozhazovali našetřené mince. Teprve pak se dozvěděl, že bankovky se měnily v příslušných kurzech (5:1 až 50:1), ale mince zůstaly dál v platnosti.

Střední školu končil Jiří Poláček v roce 1957 a chtěl pokračovat na Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT). Doporučení ovšem nedostal, zjevně z toho důvodu, že pocházel z rodiny živnostníka. Rodiče proto navštívili ředitele školy Josefa Pletku. „Ten tehdy řekl do očí mému otci: ‚Snad si nemyslíte, že dítě z takové rodiny, jako je vaše, by mohlo studovat na vysoké škole...‘ A tím to skončilo.“

Vojenská vstupenka na vysokou školu

Když nevyšla vysoká škola, musel Jiří Poláček na vojnu. U odvodu byl pohotový, a když ho chtěli coby absolventa chemické průmyslovky zařadit k chemické jednotce, zdůraznil, že jeho specializací je farmacie. Chtěl se tak vyhnout běhání po cvičišti s plynovou maskou. Byl tedy zařazen k jednotce HEO, což byl hygienicko-epidemiologický oddíl. Službu nastoupil ve vojenské nemocnici v Plzni. „Samopaly nám sice dali, ale hned nám je zamkli a fasovali jsme je asi jen jednou za měsíc na střelby, protože jsme tam byli samí vyděděnci. Já, syn živnostníka, pak syn nápovědy z Národního divadla nebo evangelický farář. Zkrátka všichni nezpůsobilí nosit zbraň. Tak trochu mi to připomínalo později známé pétépáky.“

Na rozdíl od Pomocných technických praporů měli příslušníci HEO svým způsobem výsadní postavení, protože dohlíželi na hygienu v ostatních posádkách. Výjezdový černý sedan vyvolával u velitelů posádek zděšení z obávané kontroly a v kuchyních už dobře věděli, že mají sáhnout po kvalitním proviantu. Příslušnost k HEO znamenala také volnější vycházkový režim. Podobnost se známými pétépáky byla také v tom, že Jiří Poláček spolu s dalšími členy oddílu založili uměleckou skupinu. Hráli ve složení klarinet, kytara, bicí a později začali připravovat i divadelní vystoupení. Tyto aktivity, které velitelé podporovali, vyústily až v založení buňky Československého svazu mládeže (ČSM), což se ukázalo jako strategicky velmi výhodný krok. Před koncem dvouleté základní vojenské služby se pamětník spolu s dalšími členy oddílu rozhodli podat znovu přihlášku na vysokou školu. K ní přiložili i oficiální posudky od ČSM, které si napsali v rámci své buňky navzájem. „A díky tomu jsem se dostal na vysokou školu.“

Jiří Poláček začal studovat biologii a chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Tam poznal i svoji pozdější manželku Janu. Společně pak v polovině studia přešli na chemickou specializaci, protože studenti oboru biologie a chemie byli připravováni na pedagogickou profesní dráhu, která však pamětníka nelákala. Po získání tehdejšího titulu promovaný chemik (obdoba titulu Mgr.) nastoupil na postgraduální studium do Výzkumného ústavu farmacie a biochemie.

Pravda napsala, že je tu kontrarevoluce

Nástup Alexandra Dubčeka do vedení KSČ v lednu 1968 vnímal Jiří Poláček zprvu jen jako obvyklou obměnu křesel ve stylu: „kluci se tam zase pohádali, jednomu padla hlava a jiný ho nahradil“. Změny ve společnosti si pamětník začal uvědomovat ve chvíli, kdy se v novinách objevovaly texty, které by dříve vycházet nemohly. Pozvolna přicházel pocit svobody, která pro něj byla do té doby jen prázdným pojmem. Naději na změnu režimu však zhatily tanky Varšavské smlouvy.

Jiřímu Poláčkovi projížděly brzy ráno 21. srpna 1968 přímo pod okny bytu v Dejvické ulici. Spolu s manželkou Janou a švagrem se pak vydali na Hradčanské náměstí, které už bylo obsazené a uzavřené. Mířili k Československému rozhlasu, ale pak ve vysílání slyšeli výzvu, že se hledají dárci krve pro raněné, a proto se vydali do polikliniky v Klimentské ulici. „Došli jsme tam před polednem, ale ke klinice jsme se vůbec nedostali, protože tam byl obrovský zástup lidí, kteří stejně jako my přišli na tu výzvu.“ V dalších dnech pamětník postupoval podle instrukcí svobodného vysílání. Jeden den zazněla výzva, aby lidé okupanty ignorovali, druhý den naopak, aby s nimi mluvili a vysvětlovali jim situaci. „Argumentace jednoho z vojáků mě odzbrojila. Řekl: ‚Kdo byl první ve vesmíru?‘ Odpověděl jsem, že Jurij Gagarin. ‚Tak. A napsal to deník Pravda,‘ dodal. ‚Pravda napsala, že je tady kontrarevoluce, tak to musí být pravda.‘ Na takovou demagogii se nedalo už nic říct.“ Jiří Poláček také vzpomíná, že okupační vojáci byli velmi vyděšení, když jeden den začaly na protest houkat sirény a vyzvánět zvony.

Bezprostředně po okupaci pamětník situaci rychle vyhodnotil. „Měli jsme za sebou dvacet let útisku a nespravedlnosti, což pocítila přímo i moje rodina. Mně bylo tehdy třicet let a spočítal jsem si, že teď začíná dalších dvacet let nesvobody. V ten moment jsem jasně věděl, že v takovém ‚Blbákově‘ nechci zůstat,“ popisuje svoji motivaci k emigraci Jiří Poláček.

S tréninkovou taškou do Švédska

K odchodu do zahraničí využil Jiří Poláček i jeho žena Jana legální možnosti. Jana Poláčková odjela na jaře 1969 na studijní stáž na univerzitě ve švédském Lundu. Pamětník zůstával v Praze, protože teprve dokončoval postgraduální studium a chtěl mít všechny úřední dokumenty v rukou. Sám ale přiznává, že chtěl v Československu zůstat co nejdéle, protože byl zvědavý na politický i společenský vývoj. Rozhodujícím okamžikem byl pro něho 20. srpen 1969, kdy se na Václavském náměstí uskutečnila spontánní demonstrace proti okupaci.

„Tehdy poprvé šly československé ozbrojené síly proti vlastním lidem. Z bočních ulic vyjela obrněná vozidla, která postupně rozdělila jednolitý dav protestujících. Já jsem zůstal v horním segmentu, a těsně než přirazil jeden z obrněnců ke zdi, jsem proklouzl do Opletalovy ulice. Zamířil jsem přímo na dnešní Masarykovo nádraží a koupil jsem si jízdenku do Švédska. Pak jsem se otočil doma, kde jsem si sbalil jen příruční tašku, kterou jsem nosil na trénink, a kytaru, a vpodvečer už jsem seděl ve vlaku,“ popisuje své okamžité rozhodnutí Jiří Poláček. Rodiče ho doprovodili do Děčína, nočním rychlíkem pak sám pokračoval na Berlín a 21. srpna 1969 ráno už se probudil ve Švédsku.

Manželé Poláčkovi brali původně Švédsko jako přestupní stanici, mířili za Jiřího bratrem do Kanady, kde působil od léta 1968 na stáži. Jeho projekt ale skončil, sám řešil, kde v Evropě se usídlí, a nemohl jim proto nabídnout potřebné zázemí. Rozhodli se z toho důvodu zůstat ve Švédsku. Díky přátelům dostal pamětník velmi brzy možnost pracovat na univerzitě v Lundu. V té chvíli chtěli se ženou svůj pobyt za hranicemi legalizovat. Jiří Poláček proto podle pravdy napsal svému zaměstnavateli, že ve Švédsku získal práci a žádá o roční přerušení zaměstnání. Odpověď byla striktní. „Poslali mi výzvu, abych se okamžitě vrátil, jinak budu propuštěn a považován za emigranta se vším, co to obnáší. Janu také vyzvali k návratu, a když odpověděla, že začala projekt, který nemůže přerušit, dostala výpověď.“ Jiří i Jana Poláčkovi byli následně v nepřítomnosti odsouzeni za nedovolené opuštění republiky. „Jana, která jela první a podle výkladu soudu mě zlákala, dostala vyšší trest, 18 měsíců, a já jsem dostal 14 měsíců vězení.“

Svůj nový život ve Švédsku začínali na studentské koleji. Nikdy se nepovažovali za politické emigranty, a tak ani nepožádali o politický azyl. Dobrovolně se tak vzdali výhod, které byly s politickým azylem spojeny, například kurzů švédštiny nebo pomoci s hledáním zaměstnání. Na živobytí si vydělávali například sběrem ovoce nebo úklidem a velmi rychle získali trvalou práci na univerzitě v Lundu. Pro jejich zaměstnavatele nebylo podstatné, jaké mají doklady o studiu a tituly, ale co reálně dovedou.

Seniorů se chtěl režim zbavit

V první polovině sedmdesátých let se Jiřímu a Janě Poláčkovým narodili dva synové a rodina se přesunula do Helsingborgu, kde pamětník začal pracovat ve farmaceutické firmě Leo. Uplynula doba, po které mohli zažádat o švédské občanství, potřebovali se ale zbavit občanství československého. To jim československé úřady umožnily pouze pod podmínkou, že zaplatí za studia, která v Praze absolvovali. Nemalou částku Jiří a Jana zaplatili a československého občanství byli zbaveni. Víza k návštěvě rodné země přesto soustavně nedostávali. Jiná ovšem byla situace pamětníkových rodičů, kteří jakožto důchodci směli z Československa relativně bez potíží vycestovat. Každý rok proto pravidelně jezdili za svým synem a vnoučaty do Švédska. „Úřady je k těmto návštěvám dokonce vybízely a nabádaly je, aby už u nás zůstali. Možná proto, aby jim nemusely vyplácet penzi, a zřejmě by se tím uvolnil i jejich byt. Rodiče nicméně těchto nabídek nikdy nevyužili.“ Do Československa se Jiří Poláček podíval poprvé jedenáct let od své emigrace, v roce 1980, kdy dostal třídenní vízum na pohřeb své matky.

V době, kdy už pamětník s manželkou žili ve Švédsku tři roky, začaly se o ně zajímat československé tajné služby. Od 19. září 1972 byli oba vedeni v evidenci zájmových osob. Při vyřizování administrativy se zbavením občanství viděl Jiří Poláček na velvyslanectví ve Švédsku dokonce svazek, který tam na něj měli. Byl prý obsáhlý, podrobněji si ho ale prostudovat nemohl. Nikdy ho ani nekontaktoval nikdo z StB či jiných státních bezpečnostních organizací.

Koupel v šampaňském

Poměrně rychlé zhroucení východního bloku Jiřího Poláčka překvapilo, nečekal, že by se něco takového mohlo stát. Sametovou revoluci v Československu sledoval díky západnímu zpravodajství, a jakmile to bylo možné, odjeli hned v roce 1990 na první návštěvu svobodné vlasti. Vzpomínkám dominují dva momenty, které spojuje perlivý mok. „Bratr mé ženy jí vždycky sliboval, že až se vrátí, tak ji vykoupe v šampaňském. A to se také skutečně stalo. Vlezla si do vany v plavkách a bratr ji polil šampaňským. A druhá vzpomínka je na setkání s kamarády z vysoké školy, při kterém jsme obsadili celou hospodu a celý večer jsme pili ruské šampaňské. Takže ten převrat má pro mě dodnes příchuť šampusu,“ vzpomíná s úsměvem Jiří Poláček.

Natrvalo se pamětník s manželkou do Československa nevrátili. Hlavně kvůli synům, kteří se ve Švédsku oženili a založili své rodiny. Pravidelného kontaktu s Českem se ale Jiří Poláček nevzdal. V polovině devadesátých let odešel do smluvního předčasného důchodu a napadlo ho zprostředkovávat cestovatelské zájezdy do Švédska. Když s tímto nápadem obešel několik českých cestovních kanceláří, zjistil, že poptávka je přesně opačná, a tak následně založil cestovní kancelář TjeckienExperten, která vozila Švédy do Česka.

Rozhodnutí odejít do emigrace a usadit se ve Švédsku považuje Jiří Poláček za správné. „Tam jsem zažil svobodu a nechtěl jsem už žít v útisku jako spousta lidí tady u nás. Bylo to moje nejsprávnější rozhodnutí v životě.“ I přesto, že musel opustit své rodiče, zůstala pro Jiřího Poláčka rodina vždy tím nejdůležitějším. Stejnou myšlenku vštěpoval i svým dětem, a jak sám zdůrazňuje, teď ve stáří se mu to v dobrém vrací.