The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Polák (* 1952)

• narozen 7. listopadu 1952 v Jirkově

• v roce 1970 se neúčastnil voleb a následně byl zadržen policií za protikomunistické vystoupení na prvomájové oslavě

• v srpnu 1978 se podílel na explozi pomníku Klementa Gottwalda na náměstí v Příbrami

• v lednu 1979 odsouzen na sedm let žaláře ve věznici ve Valdicích

• propuštění na svobodu se dočkal v srpnu roku 1986

• od 90. let provozoval obchod s potravinami na sídlišti v Jirkově

Každý si hlídal svého staršího sourozence

František Polák byl od dětství bouřlivák. To se nezměnilo ani v dospělosti a za vzdor proti komunistickému režimu strávil sedm velmi krutých let ve vězení. Narodil se 7. listopadu 1952 v Jirkově jako sedmé dítě z jedenácti. Jeho otec v tu dobu pracoval jako horník v kladenských dolech. „Museli jsme pomáhat jeden druhému. Pracoval jenom tatínek a mamince se muselo ve všem pomáhat.“

Vyrůstat s deseti dalšími sourozenci znamenalo mimo jiné to, že František rozhodně neměl luxus nových věcí. „Oblečení jsme dostali jako nejkrásnější dárek na Vánoce, nebylo to jako dnes, že člověk potřebuje oblečení, tak si koupí. Dědilo se po starších sourozencích, takže každej si hlídal toho staršího, aby neroztrhl bundu nebo nezničil boty.“

Měl jsem svoje povinnosti

Do školy nastoupil František do Chomutova a vzpomíná, že rozhodně nebyl hodné dítě. „Já jsem už od malička byl takový rebel.“ Jeho asi největším průšvihem bylo, když porušil oblékání do předepsaného stejnokroje, protože nesnášel červenou barvu. „Museli jsme nosit červený trenýrky a bílý tílko. Měli jsme nějakou sešlost a já jsem přišel v kalhotech.“

Učitelka vyvlekla Františka na chodbu a tam ho začala zuřivě pohlavkovat. Desetiletý František zareagoval impulzivně a své učitelce dal ránu pěstí. Za to samozřejmě následoval trest dvacet brigádnických hodin, což František odmítl splnit. „Já už jsem měl svoje povinnosti doma. Nemohl to jeden odfláknout, jinak to padlo na všechny.“

Za krajíc chleba by nás nosili na zádech

František si dobře vzpomíná na noc 21. srpna 1968. „V noci nás vzbudil takovej rachot, jaký jsme si nedovedli představit. Okolo projížděli tanky, byl to strašnej hluk.“ František se sourozenci utíkali za rodiči, kteří je tehdy poslali schovat se zpět do pokoje. Ráno s kamarády vyrazili objevovat, co se v okolí děje a u přehrady pozorovali řady tanků a náklaďáků. „Nám se to líbilo, protože jsme to nikdy neviděli. Šli jsme až k nim, ale nikomu jsme nerozuměli.“

František měl kromě deseti sourozenců i mnoho tet a strýců po celé republice. Trávili u nich prázdniny a tam se také dozvídal pravdu o invazi armád do Československa. Docházelo mu postupně, že to nebyla přátelská pomoc, jak jim to ve škole prezentovali. „Všude stály tanky. Nejdřív jsme tam chodili, ale pak nám brali jídlo a mířili na nás samopalama, tak jsme tam radši nechodili.“

Se spolužáky chodil František sklízet chmel na pole a jednou je oslovili sovětští vojáci, jestli by nemohli pracovat místo nich výměnou za nějaké jídlo. To kluci rádi udělali, nemuseli pracovat a ještě se mohli seznámit s vojáky z tanků, které tak rádi pozorovali. „Za krajíc chleba by nás nosili na zádech. Od nich jsme se dozvěděli, že vůbec nevěděli, že jsou v Československu.“

Začali jsme chápat, že jen tak neodejdou

Po základní škole nastoupil František do učiliště a vyučil se zedníkem a obkladačem. Nastoupil do práce a v Teplicích stavěl nové domy. Brzy se ukázalo, že tyto domy mají být pro sovětské vojáky, kteří od roku 1968 zůstali v Československu. „Říkali jsme si k čemu potřebují baráky, když jsou v kasárnách. A oni si sem začali vozit rodiny, to už jsme chápali, že jen tak neodejdou.“

V polovině 70. let narukoval František na vojnu do Chocně. „Byl jsem tam tak hodnej, že přišel velitel a říkal, že buď půjdu sedět a nebo podepíšu šachtu na Příbram. Tak jsem podepsal šachtu a šel jsem do Příbrami.“ Práce v příbramských dolech byla sice náročná, ale František si tam našel nové přátele, se kterými vojna dobře ubíhala.

Najednou slaví desáté výročí svého dočasného pobytu

S kamarády sdíleli nelibost ke komunismu a především k sovětské armádě, která stále okupovala československé území. Jejich rozčarování ještě umocňovala skutečnost, že se blížil srpen 1978, kdy se mělo slavit desáté výročí internacionální pomoci spojeneckých vojsk, jak okupaci nazývala normalizační ideologie. „Bavili jsme se o tom, něco jsme k tomu vypili a říkali jsme, že tu měli být dočasně a najednou slaví desáté výročí.“

Františkův kamarád Ondřej Stavinoha ukradl na šachtě nálož a kamarádi se dohodli, že na výročí okupace odpálí velkou sochu Klementa Gottwalda na náměstí v Příbrami. Přímo v den výročí 21. srpna bylo náměstí obklopeno hlídkami, takže se jim čin nepovedl. O tři dny později šli z hospody a viděli, že náměstí je úplně prázdné a rozhodli se akci provést.

Socha Gottwalda byla kvůli výročí celá osazená sovětskými vlajkami. „Kontrolovali jsme, aby tam nikdo nešel, aby se náhodou nikomu nic nestalo.“ František a Ondřej přivázali nálož k soše a utekli pryč. „Tak jsme mu to přivázali k noze a ta pětimetrová socha doslova letěla, asi šest metrů do vzduchu a pak na zem.“ Exploze byla tak silná, že roztříštila okna na náměstí, ale nikomu se nic nestalo.

Zjistili jsme, že jdou k nám, až když rozkopli dveře

František s kamarády utekli a dlouho se zdálo, že nikdo nepřijde na to, že šlo o jejich akci. Po odpálení sochy se v Příbrami rozběhlo rozsáhlé vyšetřování. Po necelých dvou týdnech je však prozradil jeden kamarád z jejich party Jaroslav Týsl. „Ten měl švagra komunistu a ségru komunistku a on se jim svěřil.“

Jednoho dne v noci tak přijeli celou jejich partu zatknout. „To bylo strašný. Přijela vétřieska a z ní vyskákalo dvacet ozbrojenců, štíty od hlavy až k patě. My koukali z okna, co se děje, nevěděli jsme, že jdou k nám, až když rozkopli dveře.“ Než se František vzpamatoval, tak měl na hlavě kuklu a byl pevně svázaný. Policisté ho omráčili a když se probudil, tak zjistil, že ležím sám v malinké cele.

Z okýnka jsem dostal pěstí, až jsem upadl

František se ocitl ve vazební věznici. „Probudil jsem se a nechápal jsem, kde jsem. Na dveřích bylo okýnko, zaťukal jsem na něj, otevřelo se a dostal jsem pěstí až jsem upadl a okýnko se zase zavřelo.“ Následující tři dny strávil František v cele bez toho, aby mu kdokoliv řekl, kde je a co se s ním bude dít. Vždy jednou denně se otevřelo okýnko na dveřích a bachaři mu dovnitř strčili trochu jídla.

Brzy František zjistil, že po mřížích v cele se dá vyšplhat nahoru a tam se mu podařilo dokřičet se s vězni ve vedlejších celách. „Tak jsem se dozvěděl, že jsou tam i kamarádi. Za čtrnáct dní už jsem tam byl jenom já s Ondrou a to začalo pravý terno.“ Policisté měli Týslovu výpověď a věděli, že výbuch chystal hlavně František s Ondrou.

Po pár dnech začali Františka vodit na výslechy. „Přišel ten vyšetřovací expert. Ptám se: ,Co ode mě chcete?‘  Prásk a byl jsem na zemi. Ptám se: ,Za co?‘ Prásk a znovu. ,Ještě jsi nebyl tázanej, budeš mluvit až já řeknu.‘ povídá.“ František nebyl zvyklý se nechat šikanovat a jednou se pokusil vyšetřovatele napadnout a za to byl brutálně zbit.

Napsali, že jsem spadl ze schodů

Na Mírově byl František další tři měsíce a v prosinci ho převezli do pankrácké věznice, kde čekal na soud, který probíhal na konci ledna 1979. „U soudu to probíhalo tak, že jsme nesměli nic říct.“ U soudu byl František odsouzen k sedmi letům vězení, jeho kamarád Ondra dokonce k devíti.

František i Ondřej byli převezeni do věznice ve Valdicích. Oba si odseděli celou délku trestu. František vzpomíná, že ve vězení zažil absolutní peklo a po celou dobu trpěl sadistickou šikanou ze strany bachařů. „Jeden třeba vyšel nahoru s pytlem plným vody a my museli běžet po schodech a chytit ho. Když se to nepovedlo, tak nás zmlátili tak, že z nás stříkala krev.“ Mnohokrát Františka svázali a skopali ho tak, že měl celou řadu zranění. „Doktor byl taky bachař, takže nás ošetřili a napsali, že jsem spadl ze schodů nebo jsme se porvali mezi sebou.“

První dva týdny jsem strávil v lese

Ve vězení pracoval František na tzv. mačkárně, kde prostrkovali železné kuličky trubkou v obrovských teplotách. Z toho měli vězni zmrzačené prsty. František odmítal práci vykonávat, několikrát za to byl zbit a porval se s bachařem na oddělení. Kvůli tomu ho alespoň přeložili k soustruhu. Za práci dostávali vězni mzdu, ze které se odečítaly peníze za jídlo a prádlo. Zbytek se mohli po propuštění vzít.

František Polák byl z vězení propuštěn v srpnu 1986. „Musel jsem podepsat papír, že se nebudu nikde zmiňovat, jaké tam jsou podmínky.“ Pokud by mlčenlivost nedodržel hrozilo mu dalších pět let ve vězení. „Prvních čtrnáct dní jsem strávil sám v lese. Dělalo mi problém někoho jenom slyšet, natož aby se mě někdo na něco ptal.“

Má štěstí, že to udělal sám

Z vězení se František vrátil s potřebou se pomstít za krutá léta strávená v kriminále. Nejvíc naštvaný byl na svého někdejšího přítele Jaroslava Týsla, který je udal. „První kam jsem jel bylo za ním. Chtěl jsem ho i za cenu toho, že mě zase zavřou, zmrzačit. Protože to, co jsme si tam museli zažít mi nikdo neuvěří... Přijel jsem za ním a řekli mi, že před týdnem spáchal sebevraždu. Jeho sestře jsem jenom řekl: ,Má štěstí, že to udělal sám. Za to, co jste mi vy komunisti udělali, bych ho zabil“

Účty si šel vyřizovat i na národní výbor v Jirkově. Odsud totiž přišlo velmi negativní hodnocení jeho chování, ze kterého četli při soudu. František si zapamatoval jméno ženy, která hodnocení psala a rozčílilo ho, že dotyčná se s ním ani neznala. „Řekl jsem jí: Já jsem ten pan Polák a kvůli vám jsem seděl sedm let! Jak můžete napsat takovou dobytčárnu o člověku, co ani neznáte? Vzal jsme židli, abych jí zabil, ale zabránili mi v tom.“

Najednou byla ta pozice obsazená

Začátky na svobodě nebyly pro Františka snadné. Aby nebyl obviněn z příživnictví, tak si musel rychle najít práci, ale propuštěného vězně nechtěl nikdo zaměstnat. „Sháněl jsem cokoliv za práci a všude sháněli lidi. Byli nadšený a když sepisovali formulář a ptali se, co jsem dělal před tím, tak najednou ta pozice už byla obsazená.“

Po návratu z vězení bydlel František u své maminky. Vztahy s rodinou byly však také poznamenané jeho trestem, protože za jeho čin trpěli i oni. „První co udělali bylo, že prohledali celej náš barák a hledali s pípačkama zbraně a trhavinu.“ Stejně tak prohledali i byty jeho sourozenců, Františkovu nejmladší sestru vyhodili z vysoké školy a stejný osud čekal i jeho neteře. „Ten první rok mi to asi nemohli odpustit. Po propuštění jsme se vídali, ale moc se se mnou nebavili.“ Nakonec si František Polák našel práci v lese a oženil se.