The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Martin Polák (* 1960)

• narozen 27. března 1960 v Praze

• prarodiče Lev a Ida Gansovi i matka Věra Gansová roku 1941 deportování do ghetta Terezín

• dědeček Lev Gans přežil věznění v koncentračním táboře v Osvětimi a pochod smrti

• po roce 1948 rodina perzekvována, prarodiče pracovali v podřadných zaměstnáních

• matka v 50. letech vyloučena ze studia přírodovědecké fakulty

• vystudoval gymnázium v Arabské ulici v Praze

• napoprvé z politických důvodů nepřijat na medicínu, nastoupil do nultého ročníku

• po absolvování medicíny nastoupil jako lékař v nemocnici v Příbrami, kde pracoval 30 let

• aktivní v lékařských odborech

• členem židovské organizace B’nai B’rith

• od roku 2019 primářem na interně v Mladé Boleslavi

Martin Polák pochází z židovské rodiny tragicky poznamenané holocaustem. Jeho prarodiče z matčiny strany se do Prahy přistěhovali každý z jiného konce republiky: dědeček Lev Gans, řečený Leo, z Nového Bydžova, babička Ida Gansová, rozená Kleinová, z Přeštic. Dědeček pracoval jako komerční inženýr, spravoval majetek pro továrníka Fantla. Byl činný také v armádě, měl hodnost štábního kapitána. 

Vojenská jednotka, které velel, za války založila odbojovou skupina Jana Vycpálka. „Byli to intelektuálně založení lidé, kteří ze své pozice chtěli bojovat proti nacismu. Měli kontakt na Londýn,“ vysvětluje Martin Polák. V roce 1941 však byli odhaleni, pozatýkalo je gestapo a dědeček byl vězněn v Petschkově paláci. „Vyslýchal ho komisař Böhm, stejně jako Julia Fučíka,“ poznamenává Martin Polák. „Ale zamíchala se do toho moje babička, nesmírně odvážná žena, která se vypravila do Petschkova paláce přímo za komisařem Böhmem a usilovala o dědečkovo propuštění.“ Překvapivě byla úspěšná, Lev Gans se skutečně dostal na svobodu. Komisař Böhm však Idu upozornil, že celá rodina dostane v nejbližší době příkaz k nástupu do transportu do Terezína. 

Řekl pravdu, zachránil si život

Do Terezína odjeli na konci roku 1941. Ida a její v době transportu jedenáctiletá dcera Věra zůstaly v Terezíně celou válku. Pracovaly ve slídárně na výrobě skel pro letadla. V květnu 1945, když se k Terezínu přibližovala sovětská vojska, patnáctiletá Věra z Terezína utekla a dostala se do Prahy. Ida Gansová v Terezíně zůstala a prožila zde tyfovou epidemii, kdy byl Terezín sovětskou armádou uzavřen do karantény. Podle slov pamětníka byla svědkem toho, jak sovětští vojáci znásilňovali vězeňkyně a jeden z nich byl za to vlastním velitelem popraven. Když jednou přijela na inspekci do Terezína komise z americké armády, Ida Gansová s jejich pomocí ghetto opustila: ukryli ji ve svém džípu a převezli do Prahy.

Lev Gans se ocitl v jednom z transportů z Terezína do Osvětimi. Při vstupní selekci si zachránil život podivuhodnou shodou náhod: „Ve vagóně mu někdo řekl, že při selekci je potřeba uvést dělnické povolání nebo řemeslo. Tito lidé prý zůstanou naživu a jsou posláni na práci. Děda ale - nevěděl, jak ho to napadlo - řekl doktoru Mengele pravdu, tedy že je komerční inženýr a dokáže dobře vést administrativu. Mengele ho poslal na stranu přeživších. Zatímco ti, kteří si ten den vymýšleli dělnická povolání, šli na opačnou stranu. Výjimečně to bylo obráceně.“ 

V Osvětimi zůstal téměř až do konce války, kdy byl ve skupině vězňů hnán v pochodu smrti. Příslušník SS mu přitom rozsekl předloktí bajonetem. Lev Gans s jedním spoluvězněm z pochodu smrti uprchl a mířili směrem k Praze. Zraněné předloktí se ale zanítilo a Lev trpěl vysokými horečkami. Polský sedlák jim nabídl odvoz na voze taženém koňmi, ten však předpadli sovětští vojáci a koně jim sebrali. Poté jim pomohla žena z nedalekého statku, kde se ukrýval lékař SS. Ten zraněnou ruku ošetřil a dědečkovipamětníka  tak zřejmě zachránil život. 

Velká část rodiny Martina Poláka - babiččini a dědovi sourozenci - však v Osvětimi zahynula. 

Kufr plný udavačských dopisů

Po válce se Gansovi vrátili do bytu v Přemyslovské ulici na pražských Vinohradech, kde žili před válkou. „Když odcházeli do transportu, schovali si nějaké věci u sousedů. Ti jim ale po válce všechno zapřeli,“ konstatuje Martin Polák. Byt našli ve zcela zdemolovaném stavu. Během války v něm bydlel příslušník gestapa, který zde zanechal kufr plný udavačských dopisů, psaných Čechy. „Děda ten kufr vzal a vydal se s ním na národní výbor. Ale ukázalo se, že předseda národního výboru je jedním z autorů oněch udání. Děda tedy ten kufr zase sebral a odešel,” říká Martin Polák. 

Lev Gans měl klasické vzdělání a ovládal neuvěřitelných šestnáct jazyků. Po návratu z koncentračního tábora navzdory podlomenému zdraví překládal knihy a divadelní hry. Sám také psal divadelní hry na základě zápisek, které si vedl během války. Autorské činnosti se však věnoval jenom ve volném čase, po roce 1948 pracoval ve firmě zabývající se prodejem kožešin. V padesátých letech byl krátce vězněn a vyslýchán na Ruzyni jakožto sympatizant Západu, odsouzen ale nakonec nebyl. 

Babička Ida Gansová pracovala nějaký čas ve fotoateliéru, ale protože zdravotní stav jejího muže se stále zhoršoval, později s ním zůstala doma a ošetřovala ho. 

Jejich dcera Věra Gansová po válce dostudovala střední školu a nastoupila na přírodovědeckou fakultu. V padesátých letech ji však ze školy vyloučili a poté pracovala jako dělnice na Nákladovém nádraží Žižkov a ve zlatnickém podniku Safina. I odtamtud ji propustili na základě falešného obvinění, že zpronevěřila zlatnický materiál. Teprve na přelomu 60. a 70. let dostala znovu šanci studovat vysokou školu, nastoupila na Vysokou školu chemicko-technologickou. Od poloviny sedmdesátých let pracovala ve Výzkumném ústavu matematických strojů ve Vokovicích a podílela se na vývoji prvního československého počítače. 

Invaze na Břevnově

Na konci padesátých let se Věra Gansová provdala, ale manžel ji opustil ještě před narozením syna. Martin Polák přišel na svět 27. března 1960. „S otcem jsem měl potom velmi sporadické kontakty. Vídali jsme se vždy prvního září, kdy otec zjišťoval, jestli stále ještě studuju a jestli tedy na mě pořád ještě musí platit výživné,“ konstatuje. 

S maminkou Věrou a s prarodiči bydleli na Břevnově v rodinném domě se třemi oddělenými bytovými jednotkami, který prarodiče koupili v roce 1964 a byty pronajímali. Nájemníci, které přiděloval OPBH, však v té době měli větší práva než majitelé domu a ke Gansovým se chovali velmi arogantně. Jedním z nich byl bývalý soudce, který působil ve své funkci i za protektorátu a Gansovým dával nepokrytě najevo své antisemitské názory. 

K sousedům Gansových na Břevnově kromě prezidenta Ludvíka Svobody patřil i básník Jaroslav Seifert, se kterým dědeček Leo hrával šachy. V jedné z jejich debat se Jaroslav Seifert zastával Sovětského svazu: „Nemáš úplně pravdu, Leo, Rusové jsou naši osvoboditelé.” Lev Gans reagoval: „Ještě jednou tohle řekneš a už nikdy k tobě nepřijdu. SSSR pro mě není záruka, že všechno bude v pořádku.“ 

„Děda už tehdy říkal, že Rusové se nezastaví před ničím,“ dodává Martin Polák. Nadcházející historický vývoj mu dal za pravdu. Zanedlouho došlo k invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, kterou Martin Polák prožil s maminkou a prarodiči na Břevnově: „Slyšeli jsme rachot přistávajících vrtulníků na ploše poblíž Ladronky,” vzpomíná. „Vždycky si dělám legraci, že jsem byl partyzán. Dostal jsem pistoli kapslíkovku, která vypadala úplně jako pravá. Vystřelil jsem z ní na jednoho Rusa, který tam chodil s patrolou, a bylo to jen tak tak…“ 

Dědeček, který pro něj byl v dětství velkým vzorem a nahrazoval mu nepřítomného otce, zemřel roku 1969. 

Nepřijat. Proč? Prostě proto

V roce 1977, kdy Martin Polák studoval na gymnáziu Arabská, došlo k podivné události, která předznamenala jeho další osudy. Prodavačka v obchodním domě ho obvinila, že ještě s jedním spolužákem chtěli ukrást nějaké zboží, a přivolala policii. Odvezli je na místní oddělení Veřejné bezpečnosti. Zatímco spolužák byl hned propuštěn, sedmnáctiletého Martina Poláka převezli k výslechu do Bartolomějské. Zde mu podle jeho slov nabídli spolupráci se Státní bezpečností. Když odmítl, byl propuštěn. 

„Samozřejmě, že naše rodina měla takzvaně buržoazní původ, což se se mnou táhlo. Měl jsem to ve všech materiálech,“ vypráví. Když se po maturitě hlásil na medicínu, přijímací zkoušky z odborných předmětů udělal na výbornou. Ale při zkoušce z takzvaného všeobecného rozhledu dostal za úkol pohovořit o událostech roku 1948 a 1968. „Řekl jsem, že to byl největší omyl v dějinách Československa. V mém posudku pak bylo napsáno, že jsem politicky nepřizpůsobivý.“ 

Když žádal zdůvodnění svého nepřijetí od děkana Baláže, na chodbě se mu dostalo lakonické odpovědi: „Prostě proto, že ne.” 

Podal si odvolání na ministerstvo školství a začal studovat na VŠCHT, díky odvolání však byl nakonec přijat do nultého ročníku lékařské fakulty. Jeho studenti jeden den v týdnu chodili na přednášky a zbytek času vykonávali pomocné práce v různých medicínských zařízeních. Martin Polák pracoval jako pitevní laborant v Hlavově patologickém ústavu na Albertově. 

V následujícím roce se dva dny před přijímacími zkouškami na medicínu dozvěděli, že ti, kteří uspěli v přijímacích zkouškách minulý rok, je znovu konat nemusí a budou přijati bez zkoušky. „Ukázalo se, že z nás šesti, kteří jsme tam pracovali, jsme u zkoušek uspěli pouze dva. Ti ostatní byli v nultém ročníku z protekce,“ říká Martin Polák. Jejich nadřízený, profesor Jirásek, si oba úspěšné studenty pozval k sobě do kabinetu a sdělil jim: „Pánové, to, co vám teď řeknu, nebudete nikde opakovat. Víte, proč jste nebyli přijati hned napoprvé? Nepřál bych vám, abyste si přečetli své osobní materiály. Kvůli vašim rodičům to je, jak to je.” 

Když se po roce 1989 Martin Polák seznámil s obsahem svých kádrových materiálů, zjistil, že kromě buržoazního původu ho komunisté označovali také za „slepého obdivovatele USA a TGM“ a k tíži mu připsali i to, že nezdraví členku uličního výboru. 

Na konci nultého ročníku Martin Polák získal cenu pro nejlepšího studenta, kterou mu ironickou shodou náhod předával děkan Baláž. 

Budete rád, když vás vůbec zaměstnají

Martin Polák dokončil studia medicíny roku 1985. Už od druhého ročníku jezdil na praxi do OÚNZ v Příbrami. Jedna známá mu nabídla, aby po absolutoriu šel pracovat do ŮNZ příbramských uranových dolů. Jednalo se o velmi prestižní a špičkově vybavené zařízení na úrovni SANOPZu. Když se tam ale ucházel o zaměstnání, místní kádrovák mu s dělil: „S vašimi kádrovými materiály budete rád, když budete vůbec někde pracovat.“ 

Poté tedy nastoupil do běžné příbramské nemocnice, kde zůstal déle než třicet let. Našel tam dobré kolegy, kteří mu dávali příležitost učit se a neházeli mu klacky pod nohy, a navázal s nimi dlouholeté pracovní i přátelské vztahy. V druhé polovině 80. let sice čelil nátlaku, aby vstoupil do KSČ, ale když odmítl, žádné následky to nemělo. 

„Po roce 1989 jsem dostával nabídky jít pracovat jinam, ale zůstal jsem Příbrami věrný a nikdy jsem toho nelitoval, přestože jsem po celou dobu dojížděl z Prahy. Byla to moje srdeční záležitost,“ říká Martin Polák. 

Lékaři ve víru 90. let

Pád komunistického režimu roku 1989 Martin Polák nepředpokládal, byl pro něj příjemným překvapením. „Zklamalo mě jenom,že jsme se nevypořádali s komunisty a umožnili jsme jim přeměnit se v rádoby demokratickou stranu,“ konstatuje. 

V roce 1989 podle něj bylo české zdravotnictví sice po stránce vybavení ve velmi špatném stranu, lékaři však měli kvalitní teoretické vzdělání, sledovali nejnovější vývoj svého oboru, i když neměli možnost si nové postupy vyzkoušet v praxi. Byli tak připraveni na rychlou změnu k lepšímu. 

„Měli jsme dostatek odborné literatury a učili nás vzdělaní lidé. Na odbornou literaturu ze Západu jsme stáli frontu jednou ročně na prodejní výstavě zahraniční literatury ve Spálené ulici. Po znalostní stránce byla české medicína roku 1989 dobře připravená na nástup nové techniky,“ říká Martin Polák. Když padla železná opona, lékaři tak ihned začali jezdit na zahraniční stáže a i řadové okresní nemocnice měly možnost pořídit si nové zahraniční přístroje. „V Příbrami jsme na JIP jako jedni z prvních měli americkou monitorovací a infúzní techniku. Pro americké monitory jsem si sám jel s náklaďákem na celnici,“ vzpomíná. 

V průběhu 90. let se velkým tématem stalo finanční ohodnocení zdravotníků. Lékaři i sestry byli nespokojeni se svými nízkými platy, vznikly lékařské odbory, jejichž čele stanul MUDr. David Rath. „Jezdili jsme demonstrovat před Ministerstvo zdravotnictví. Tehdy ještě byli zdravotníci jednotní, nerozdělovali se na praktiky, nemocniční doktory a ambulantní specialisty,“ popisuje Martin Polák. 

Ale zejména po nástupu Václava Klause do funkce se to podle něj změnilo a rostoucí nespokojenost lékařů dala vzniknout akci Děkujeme, odcházíme. 

Platy lékařů se podle Martina Poláka nakonec zvedly, ale stále ne dostatečně: jejich příjmy jsou totiž do značné míry navyšovány tím, že slouží dlouhé hodiny přesčasů. 

Historie se opakuje

Martin Polák se v 90. letech stal členem židovské lóže B’nai B’rith. „Podobá se zednářské lóži, ale jejími členkami jsou i ženy. Je to mocná mezinárodní organizace, která zastřešovala mnoho humanitárních aktivit,” vysvětluje. On sám se vrámci B’nai B’rith stal členem lékařské skupiny, která byla aktivní zejména v době teroristických útoků. 

On sám se dnes zabývá zkoumáním role lékařů během holocaustu, studoval například materiály ze zvláštního norimberského procesu, věnovaného zločinům lékařů. „Židovství je pro mě určitý postoj, světový názor. Člověk se díky němu stává houževnatějším. Jsem hrdý, že k tomu patřím,“ říká. 

V roce 2019 opustil příbramskou nemocnici a nastoupil jako primář interny v Mladé Boleslavi. Zde pracuje s řadou kolegů z Ukrajiny, již před válkou zde bylo okolo 25 ukrajinských lékařů a sester. 

Pozorně proto sleduje dění na Ukrajině a přirovnává ho k událostem druhé světové války: „Nikdy bych nečekal, že v 21. století se budu dívat na něco podobného, co se odehrávalo tehdy. Řekl bych, že Rusko používá takřka totožné metody jako nacisté. Je to naprosto šílené. Vždycky si vzpomenu, jak těžce by to nesla moje maminka, co by pro ni po psychické stránce znamenalo dívat se na to znovu.”