Vladimír Polák

„Pamatuji si to a je to tesklivý moment. Doma u vrat se s námi loučil. Jako kdyby to tušil, tak prohlásil: ‚Olinko a Vládíčku, vidíme se naposledy. Narukuji, takhle se za mnou zavře obloha a už se v životě neuvidíme.‘ A on měl pravdu.“

„Přijeli v noci a vykrádali. Vždycky z toho byla hrůza. To už byla maminka vdova a já sirotek, táta už byl mrtvý. Tak jsme jeden čas bydleli u maminčiných rodičů v malé osadě Májovka, v Moldavě u Cupalů. Oni vždycky v noci přijeli s koňmi a s vozem na dvůr a šli rabovat. Vždycky, když jsme k večeru šli domů, tak jsme zvenku zadělali dřevěné okenice a zevnitř zašprajcovali dveře, aby nemohli dovnitř. Oni se tam vždycky nějak dostali. Měli zbraně a třeba pažbou rozbili okna nebo dveře. Pokud jim člověk nebránil, tak sebrali všechno, co mohli. Hlavně to byly potraviny: mouka, cukr, sůl, chleba, maso a tak dále. To vzali zevnitř budovy. Venku šli do chlíva a ukradli třeba krávu s teletem nebo zabili prase a hodili ho na vůz nebo sebrali koně. Takhle všechno, hlavně v noci, kradli a odváželi pryč.“