The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Poláková (* 1949)

• narozena 10. července 1949 v Chebu

• její rodina bydlela v domě po odsunutých Němcích

• vystudovala střední všeobecně vzdělávací školu a poté lékařskou fakultu

• celý život pracovala jako dětská lékařka

• v roce 1986 vyjela na první výlet s pionýrskou skupinou Táborníci, činnost skupiny skončila v roce 2013

• v roce 2023 žila v Aši

Jaroslava Poláková se narodila 10. července roku 1949 v Chebu. Její rodina bydlela v domě po odsunutých Němcích, jako malá si chodila hrát do sklepů rozbombardovaných budov. “Pamatuju si dobře, jak jsem chodila sama do školky a že jsem chodila kolem domu, kde byl krocan. Já měla červený kabát a ten krocan na mě vždycky hudroval,” vzpomíná Jaroslava Poláková v úvodu svého vyprávění. V Chebu také chodila na základní školu, učení přitom milovala. “Když přišly prázdniny, pořád jsem se ptala maminky, jestli neexistuje nějaká škola o prázdninách, protože to mě nebavilo,” vypráví. Když jí bylo sedm let, přestěhovala se rodina na druhý konec ulice a pro Jaroslavu Polákovou to znamenalo i změnu školy.

Po základní škole šla na střední všeobecně vzdělávací školu, kde absolvovala učení i v textilní továrně v Chebu, kam chodila na praxi. Tady si vyzkoušela například i práci na sklárně. Poté nastoupila na medicínu, neboť už od svých sedmi let snila o tom, že bude dětská lékařka. Do Aše se přestěhovala, když jí bylo 24 let.

Táborníci na celý život

Pracovat na dětském oddělení nemocnice začala konkrétně 13. srpna roku 1973. Za necelý rok poté se jí narodila dcera, přičemž do práce se vrátila po roce na rodičovské dovolené. Za další rok a půl se jí narodil syn.

Právě díky dětem dostala nabídku, aby se jako doprovod zúčastnila dětského putovního tábora: v roce 1984 se seznámila s lidmi, kteří to spoluorganizovali, o dva roky později s nimi vyjela na první putovní tábor, takzvaný puťák. “A tím to začalo, začala jsem se kamarádit s Táborníky,” vzpomíná dnes pamětnice. “Podáte prst a seberou vám celou ruku,” dodává s úsměvem.

Zmíněný oddíl Táborníků spadal pod pionýrskou organizaci a Jaroslava Poláková s nimi jezdila na výlety a absolvovala další akce, působila tam nejen jako zdravotnice, ale například i jako zástupce hlavního vedoucího.

Vědění od havranů

Jedním z prvních táborů, kam se skupinou vyrazila, byl výlet do osady Severní v severních Čechách.

Její úlohou bylo mimo jiné například i vymýšlení programu pro děti. Když hráli hru Osada havranů, dostali rodiče už před odjezdem pokyn, aby jejich děti byly oblečeny v kůžích, případně v čemkoli, co bude připomínat pravěk.

“Příběhem se táhla taková nit, že hledáme posledního havrana. Máme nějakou povědomost, kde je jeho hrob, a ten máme odkrýt. A aby děti mohly havrana najít, musely si ho zasloužit, takže se střílelo z luku, házelo se oštěpem, obilí se mlelo mezi dvěma šutry a pekly se z toho placky. Musel se udržovat oheň v noci i ve dne, chodilo se samozřejmě na noční hlídky. Mezitím se pořádal dlouhý dvoudenní výlet s přespáním v divočině. My jsme vlastně byli takoví kupci, kteří do osady, kde havrani žili, přinášeli vědění. A když jsme přinesli nějaké vědění, tak jsme ty havrany poučili,” vypráví Jaroslava Poláková.

Činnost Táborníků skončila v roce 2013, a jak sama říká, ona už na to neměla čas a nenašel se nikdo, kdo by chtěl v Tábornících pokračovat.

O tři roky později pak skončila s prací lékařky. Jak sama říká, byla už hodně vyčerpaná a unavená. Těšila se, že už nebude muset pracovat, ostatně měla malá vnoučata a rodina s nimi potřebovala pomoci. Přesto se zejména v covidové pandemii angažovala i nadále a pomáhala s očkováním protikoronavirových vakcín. V roce 2023 žila v Aši.