The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eliška Polanecká (* 1945)

• narodila se 1. ledna 1945 v Praze

• v roce 1948 otec koupil hospodu v Táboře

• hospoda v roce 1951 znárodněna, otec skončil v jáchymovských dolech

• rodina se přestěhovala k příbuzným do Vidlaté Seče u Litomyšle, kde v letech 1951 až 1953 zažila období kolektivizace

• v roce 1955 návrat do Prahy

• studium gymnázia a pedagogické VŠ, předčasný odchod

• pamětnice pracovala až do svého odchodu důchodu v bance

• v roce 2021 bydlela v Praze

Eliška Polanecká, dívčím jménem Englická, se narodila na Nový rok 1945 v Praze. Během dvou let do rodiny přibyli hned dva bratři. Její tatínek byl vyučený číšník a pracoval na vyhlášených místech. „Obsluhoval prezidenta Edvarda Beneše při recepcích. Toužil mít taky svůj podnik.“ Když byly Elišce tři roky, podařilo se tatínkovi koupit malou restauraci v Táboře. Rodina se tedy stěhovala na jih Čech.

Bohužel přesně v době, kdy podnik koupili, převzala v zemi moc komunistická strana. Nějakou dobu se nic nedělo, ale v roce 1951 rodina obdržela dopis s informací, že je jejich hospoda zestátněna. Museli tedy podnik odevzdat, a ač se rodiče kvůli jeho koupi zadlužili, peníze jim nikdo nevrátil. „Moje maminka vařila v kuchyni. Uvařila denně třeba 120 jídel, přestože měla dvě malé děti a třetí se jí tam narodilo, takže jestli někdo někoho vykořisťoval, tak oni sami sebe.“

Pan Englický byl z nespravedlivého rozhodnutí velmi rozčílený a s rodinou Tábor opustil. Těsně předtím než začala Eliška chodit do školy, odjela rodina do nedalekého Milevska. Zde začal tatínek pracovat jako vedoucí místního hotelu. „Oni mu tam nasadili takového zvídavého pána. Dnes se říká, že to byli příslušníci StB. Ten pán mu tam dělal hospodáře. Můj táta byl takovej, že každýmu řekl, co si myslel.“ Pan Englický skončil za řeči, které proti režimu vedl, u soudu. Jako nepřítel lidově demokratického zřízení byl potom poslán do uranových dolů v Jáchymově.

Sebrali nám i hračky

Krom toho byl panu Englickému zabaven všechen majetek. „Sebrali nám úplně všechno, co jsme měli. Mám pocit, že nám sebrali i hračky.“ Maminka se ocitla ve strašné situaci. Nejenže nespravedlivě zavřeli manžela, ale také zůstala sama se třemi malými dětmi a úplně bez prostředků. Nakonec se rozhodla odjet ke svým rodičům do malé vesnice u Litomyšli. „Tady jsem se ocitla v úplně pravý nefalšovaný vesnici s různými zvyky, s jiným druhem práce, se spoustou živočichů, které jsem neznala a kterých jsem se hrozně bála.“

V novém domově si Eliščina maminka našla práci v továrně a o děti se starali hlavně prarodiče. „Oproti městu jsme měli neuvěřitelnou svobodu.“ Eliška vzpomíná, že se babička s dědou nemuseli obávat, že by děti zajelo auto, protože ve vesnici byl automobil jen jeden a ten byl většinou rozbitý.

Źivot na vesnici byl v 50. letech hodně těžký. „Neexistovala dovolená, neexistovala mateřská dovolená, neexistovalo ošetřování ani nemocenská. Když někdo marodil a nestihnul tu práci, tak to byla jeho smůla a úroda podle toho vypadala.“

Kromě náročného života na vsi přišly ještě starosti zvenčí. V 50. letech začali komunisté zavádět na venkově kolektivizaci. Babička s dědou odmítli vstoupit do JZD a na základě toho jim bylo zabaveno pole. Oproti mnoha ostatním na ně kolektivizace nedopadla tak tvrdě, protože jejich rodina měla veliké zásluhy v odboji za druhé světové války. Eliščina babička dostala za odboj dvě medaile a jejího nejstaršího syna, který byl strážmistrem u četníků, nacisté popravili v Kobylisích. Z četnické stanice také rodina získala zbraně, které rozdávala partyzánům. Několikrát zažili brutální prohlídky prováděné gestapem, které ale zbraně nikdy neobjevilo. Tyto zásluhy za války je teď zachránily před těžšími postihy. „Z kraje si nedovolili takový lidi diskriminovat.“

Tvůj táta půjde zpátky do Jáchymova

Po dvou letech se tatínek z vězení vrátil. „Přišel z toho Jáchymova a vážil 40 kilo. Měl holou hlavou, což tehdy bylo něco otřesnýho. Nedostávali najíst, měli těžkou práci. Můj táta byl navíc kuřák, takže hodně jídla vyměnil za cigarety. Když máma mu šla naproti do Litomyšle, tak ho nepoznala. Dlouho jí to vyčítal, že kolem něj chodila, a on čekal, kdy si ho všimne. Navíc měl teda hrozně zničený nervy, když o tom vyprávěl, tak se mi to ani nechtělo poslouchat. Nedovedla jsem si představit, že lidi se dokážou k jiným lidem chovat takhle hrozně.“ Jako bývalý politický vězeň se nemohl otec vrátit ke své milované práci a nějakou dobu pracoval jako kopáč při stavbě vysílače.

Rodina si už na život na venkově poměrně zvykla, ale tatínek trval na návratu do města, a tak šli zpátky do Prahy. „Nakonec se mu to povedlo, protože jeho matka řekla, že se k ní můžeme nastěhovat. To byla asi největší chyba, co mohl udělat, protože moje babička se nakonec projevila sobecky. Ona si nás tam pozvala. Měla dvě místnosti. V jedné spala ona a v druhé nás spalo všech pět.“ V Praze nastoupila Eliška do třetí třídy. „Nás všechny nahnali do Pionýra. Já jsem se tehdy nahnat nechala. Pro nás tehdy učitel byla autorita. Neexistovalo odmlouvat a projevovat se jinak než na vyzvání.“ Vzpomíná, jak součástí vzdělávání byla silná komunistická propaganda: „Učili jsme se různé písně, které kdybyste dneska slyšeli, tak vás klepne.“

Když bylo Elišce deset let, tak ve škole slavili osvobození republiky Rudou armádou. Její spolužačka vychvalovala ruské vojáky a Sovětský svaz. Eliška ji upozornila na to, co věděla z domova. Československo neosvobodili jen Rusové, ale i americká armáda, o které se ve škole ovšem neučí. Spolužačka se s těmito novými informacemi svěřila doma mamince a ta si druhý den Elišku po škole odchytila. „Říkala mi, dodnes si to pamatuju: ,Jestli ještě jednou někde řekneš, že nás osvobodila americká armáda, tak si pamatuj, že tvůj táta půjde zpátky do Jáchymova, protože já to tak nenechám!‘ Mně to přišlo úplně děsný, vždyť já jsem věděla, že je to pravda! A v ten moment jsem si uvědomila, že nežijeme ve svobodný zemi, když se nesmí říkat pravda.“

Kvůli tomu, že byl pan Englický politicky nepohodlný, měla i Eliška kádrové problémy ve škole. „Když jsem se hlásila na gympl, tak k tomu muselo být vyjádření uličního výboru a ještě nějakého pracovníka komunistický strany.“ Uliční výbor dal Elišce naštěstí dobré doporučení a na gymnázium se dostala. Třídní učitelka jí kvůli přijetí na vysokou školu poradila, aby se stala vedoucí místního socialistického svazu mládeže, což Eliška odmítla. Práci v bance, kde pak dělala následujících 38 let, získala zase jen díky sousedovi, který byl vedoucím banky a jejich rodinu měl rád. Po roce 1989 se Eliška dostala ke svazkům, které na ni byly jako na dceru politického vězně vedeny. „Úplně jsem zírala, kolik tam na mě jako na dítě bylo napsáno.“

Měl mě vyhodit za americkou nášivku

Eliščin bratr emigroval do Belgie, kde se oženil. Eliška se snažila bratra navštívit, ale dostala vyrozumění, že cesta je nežádoucí z důvodů bezpečnosti státu. Nakonec se jí po dlouhém vyjednávání opravdu podařilo do Belgie vyjet na základě bratrova pozvání. V Belgii byla úplně u vytržení. „Vypadali jsme tam jako z Marsu.“ Jako vzpomínku si v Belgii koupila nášivku s nápisem US ARMY. Když přijela do Prahy, přišila si nášivku na šaty a hrdě šla do práce. „Zavolal si mě ředitel a říkal mi, že z obvodního výboru komunistické strany si stěžovali, že pracovnice u přepážky obsluhující klienty má na sobě americkou nášivku, tudíž že ji má vyhodit z práce. Ředitel mi řekl, ať to odpářu nebo mě bude muset vyhodit. Jenže já jsem řekla: ,Já to nesundám. Mně se to tam líbí a mně se to tam hodí.‘“

Nakonec se Eliška rozhodla šaty nenosit do práce. I taková absurdní omezení režim nařizoval. Eliška Polanecká byla ráda, když se v roce 1989 komunistický režim zhroutil. Její syn byl během revoluce ve stávkovém výboru na gymnáziu. „Měli jsme strach, že pokud se to zvrtne, tak ho zničí.“