Eva Polanská (* 1933)

Eva Polanská

„Skauting mě opravdu zformoval.“

Skautské začátky

Paní Eva Polanská (dívčím jménem Čápová) se narodila 22. prosince 1933 v Hlinsku, kde žije doposud. Její otec pracoval jako výpravčí. Po druhé světové válce se stala společně se svou starší sestrou Františkou členskou místního skautského střediska. Vedle skautingu se v mládí věnovala také krasobruslení. Ze svých skautských vedoucích si vzpomíná zejména na Marii Prokopovou a Květu Ježdíkovou, účastnici celosvětového setkání skautek v Anglii v roce 1947. V paměti jí utkvěl den, kdy skládala skautský slib, což byla „posvátná událost“. Kromě toho si vzpomíná také na přepravu táborového vybavení zvláštním vagonem, který díky jejímu tatínkovi mohl zastavit poblíž jejich tábořiště. Zpestřením jednoho z táborů byla návštěva jedné anglické skautky, která pro ni byla velice atraktivní, přestože jí nerozuměla. Jedním z nejsilnějších zážitků sestry Evy Polanské bylo vyplavení tábora na Milovech. „Byla velká bouřka, deštivo, snad týden pršelo a protrhla se hráz. Celé nás to vyplavilo a odneslo nám to stany.“ V souvislosti s touto příhodou si vybavuje obrovskou solidaritu, která mezi lidmi panovala. Promočené vybavení se muselo sušit celé léto a skautům tehdy pomáhali i cizí lidé. Dva roky po nástupu komunistické strany k moci však byla činnost hlineckého střediska ukončena.

Krátká obnova Junáka a další zákaz

Během krátkého obnovení skautingu v Hlinsku v letech 1968–70 došlo k přestavbě skautského domova, který původně stál na místě dnešního zimního stadionu. Uskutečnily se dva střediskové tábory – u Svratky (1969) a u Nových Hradů (1970), kterých se sestra Polanská zúčastnila jako vedoucí. Táborníci se tehdy myli v potoce, což dnes nepřipadá v úvahu, říká s odstupem času. V té době již byla vdaná a starala se o děti, které do roku 1970 rovněž skautovaly. Pracovala jako učitelka tělocviku na základní škole v dnešní Resslově ulici a s některými ze svých žáků se setkávala i na skautských akcích.

Během vlády komunistické strany nezažila na vlastní kůži žádné pronásledování. Kvůli své skautské minulosti jí však jednou nebylo umožněno dělat vedoucí dětského tábora. Po zrušení skautského střediska se angažovala v Sokole. Jako na učitelku na ni bylo hodně vidět, proto se snažila „moc nevyčuhovat“.

Obnova střediska a vystoupení z Junáka

Po roce 1989 se Eva Polanská podílela na obnovení střediska a byla jednou z hlavních vedoucích na prvním porevolučním táboře v Šiškovicích (1991). Největší zásluhy na vzkříšení střediska podle ní měli bratři Jiří Švec a Ota Volejník (oba činovníci se stali skauty ještě před vypuknutím druhé světové války). Neztotožňovala se však s přístupem mladší generace vedoucích, z nichž někteří v dětství sami neprošli skautskou výchovou a nelpěli tolik na skautském slibu a zákonu. Z Junáka proto v 90. letech vystoupila, na skauting však nezanevřela. Ráda vzpomíná na svá skautská léta, která výrazným způsobem formovala její osobnost. Dnešním skautům vzkazuje, aby se drželi svých zásad, aby dokázali lépe jednat s ostatními lidmi a získali větší rozhled, aby si uvědomili, že nejsou na světě sami.

Rozhovor natočil a zpracoval Vojtěch Homolka