The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Polanský (* 1945)

• narozen 24. dubna 1945 ve Starém Plzenci

• absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, Výrobně ekonomickou fakultu, obor ekonomika dopravy

• zapojil se do politického a kulturního kvasu v období Pražského jara 1968

• zatčení za účast na demonstraci k prvnímu výročí sovětské okupace 21. srpna 1969

• v srpnu a září 1969 zadržován tři týdny ve vyšetřovací vazbě

• v únoru 1970 souzen za výtržnictví, zproštěn obžaloby

• pracoval jako ekonom ve státních firmách

Karel Polanský se narodil den před bombardováním Škodových závodů, 24. dubna 1945. Jeho rodina sice bydlela v Plzni, ale protože byl jejich byt rozbombardovaný, přišel na svět kousek za Plzní ve Starém Plzenci. Krátce poté se všichni vrátili do Plzně, ale museli si najít jiný podnájem, tentokrát na okraji Plzně, na Borech. Bylo to nedaleko nechvalně známé borské věznice, kde byli také zavření političtí vězni z padesátých let. Pamětník už jako malý několikrát při svých hrách potkal vězeňského bachaře s vlčákem, jak se okolo prochází. Matka se v 10 letech pamětníka s otcem rozvedla, potom se podruhé vdala, ale ani tento vztah jí nevydržel.

Karel Polanský má z dětství vzpomínky na měnovou reformu v roce 1953. Viděl jako chlapec srocení nespokojených lidí, ale tehdy to ještě nechápal. Na plzeňském Chodském náměstí vždy stála socha našeho prvního prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, najednou však zmizela a místo ní se objevila rudá hvězda. Další vzpomínkou je, jak se matka s otčímem a prarodiči bavili v roce 1956 o revoluci v Maďarsku a o situaci na Středním východě.

Po základní škole pokračoval ve studiu na Průmyslové škole elektrotechnické, obor Sdělovací a zabezpečovací technika v dopravě. Politika se ho tehdy ještě nedotýkala, zajímal se hlavně o sport. Lyžoval a zápasil ve volném stylu. Až v posledním maturitním ročníku, když se učili politickou ekonomii, se s ní blíže seznámil. Začala ho bavit, přišlo mu, že vše do sebe logicky zapadá. I proto se přihlásil po maturitě na pražskou Vysokou školu ekonomickou, výrobně ekonomickou fakultu, obor Ekonomika dopravy. S matkou se oba přestěhovali do Prahy, protože se jim podařilo vyměnit plzeňský byt za pražský, i když horší kvality.

S novým bydlením v Praze se Karel Polanský rázem ocitl v centru politického i kulturního dění. Navštěvoval bigbeatové koncerty, kupoval si knihy a pravidelně četl Literární noviny. V oblibě měl články Josefa Škvoreckého nebo Petra Pitharta. Byla šedesátá léta a na různých diskusních setkáních nebo v médiích se setkával i s kritickými názory na komunistickou stranu.

„Řekl bych, že tohle na mne působilo a připadal mi tenhle život už velmi perspektivní. S tím, že jsme se začali učit na vysoké škole novou soustavu řízení, z dnešního hlediska to byl takový trik, protože socialismus žádnou alternativu kromě té vlastní nenabízel. Bylo to určité uvolnění.“

V průběhu studia začal pamětník také chodit na praxi do Podniku zahraničního obchodu Metalimex. V rámci ročníkové práce zde zpracovával téma dovozu paliv, barevných kovů a rud. Zde se poprvé setkal s cenzurou, protože když to ukázal řediteli odboru, tak se chytil za hlavu, že je to všechno tajné. Poslal ho na zvlášní oddělení. Dohodli se, že to odevzdá, ale zůstane to jen v rámci školy a nebude to nikde publikovat.

“Řekli mi něco v tom smyslu, že my ty údaje o dovozu a vývozu rud a barevných kovů tajíme, ve skutečnosti se to ale běžně publikuje např. v Neues Zürcher Zeitung”.

Zahraničním obchodem se zabýval i v diplomové práci, kde navrhoval, aby byly uvolněny centralizované páky a podniky mohly samy obchodovat. Zpochybnil také roli Čechofrachtu v zahraničním obchodu a navrhoval praktické změny.

Pražské jaro 1968 Karla Polanského zastihlo v posledním ročníku vysoké školy. Dne 4. března se náhodou díky pozvánce, která původně patřila jeho matce, dostal na přednášku v Klubu školství. Vyslechl si řeč Kamila Wintera i Jiřího Dienstbiera o tom, jak by se měl dále svobodněji rozvíjet socialismus.

O několik dní později, asi 17. března, se pamětník procházel v Praze na Příkopech. U Slovanského domu zahlédl velké množství lidí a zjistil, že tam pod hlavičkou Svazu mládeže diskutují spisovatelé Pavel Kohout, Josef Smrkovský a Jan Procházka. Spisovatelé v roce 1967 vyloučení z Komunistické strany Československa mluvili o změnách ve vládě a o tom, jak by společnost měla pokračovat dál. Navrhovali i odstoupení politiků spjatých s prezidentem Antonínem Novotným.

„Pak si ještě vzpomínám, že se tam usilovalo o změnách a lidé žádali, aby odstoupili lidé spjatí s Novotným. Generál Lomský a podobně, kteří byli považováni za překážku toho všeho. Pamatuji si, tehdy byl velmi slavný, snad pocházel z lidovců v Národním shromáždění, snad Bohuslav Laštovička. Tehdy volali lidé: ‚Laštovičko, leť, už je na tě čas!‘ V tomto duchu to vypadalo.“

Karel Polanský dál sledoval politické dění Pražského jara a kupoval si pravidelně noviny, protože v nich vycházely zajímavé články. Už v březnu četl dopis generálnímu prokurátorovi, který napsal Ivan Sviták a v němž ho nabádal, aby přešetřili úmrtí Jana Masaryka. Poslouchal rádio, sledoval televizi a zcela změnil přístup k politice, kterou dříve považoval za nudnou, stále se opakující a bez pohybu. Dozvídal se také o padesátých letech a uvědomil si, že pokud nebude existovat konkurence komunismu, politických stran a názorová pluralita, další vývoj nemá žádný smysl. Rozhodl se, že se přikloní k nové, progresivní politice, protože to bylo podle něj menší zlo.

O prázdninách 1968 se pamětník také dostal díky matčiným známým na dva týdny do západního Německa. Viděl tam plné obchody, krásnou přírodu v kontrastu s tím, co bylo na východní straně za ostnatými dráty. Nejprve byl u známých jako host, ale později mu nabídli možnost přivýdělku, a tak pracoval u benzinové pumpy a vydělal si slušný obnos v západoněmeckých markách. Pamětník měl možnost se svými západoněmeckými hostiteli navštívit v oblasti Harzu hranice s Východním Německem. Tam byl svědkem hranice na východní straně jako rozoraného, zaminovaného území se strážními věžemi, ostnatými dráty a pohraničníky se psy. Také viděl malý pomníček na památku lidí, kteří byli tak “neopatrní”, že se přiblížili ze západní strany k hraničnímu plotu a východoněmecký pohraničník je, ačkoli byli na západní straně, zastřelil.”

Jedenadvacátý srpen 1968 ho zastihl doma ve Vysočanech, matka byla v Jugoslávii u moře a on čekal na instalatéra, který jim měl přijít opravit kohoutek u vany. Ten však měl zpoždění a přes telefonickou urgenci pamětníka informoval o tom, co se děje v Praze. Karel Polanský se ihned pěšky vydal přes celou Prahu až do centra, kde se díval z Mostecké věže na obsazené hlavní město, v Italské ulici viděl vojáky sovětské armády a na Ruzyni zase bulharské vojáky. V rádiu si potom vyslechl poraženecký projev představitelů vlády po jejich návratu z Moskvy a uvědomil si, že je všechno ztraceno.

Na podzim 1968 se Karel Polanský zúčastnil také několika protestních demonstrací. Jedna z nich byla 28. října u Národního divadla, kam byl pozván na představení Libuše i sovětský velvyslanec Červoněnko. Tuto demonstraci nakonec rozehnali příslušníci VB. Ještě do jara 1969 s povděkem poslouchal Český rozhlas a četl denní tisk, který se snažil být nezávislý, ale i to mizelo, jak postupně odvolávali jednoho šéfredaktora za druhým. Potom, po zvolení Gustáva Husáka generálním tajemníkem, zesílila propaganda v médiích a noviny už nebylo možné číst.

Po úspěšném zakončení Vysoké školy ekonomické pracoval pamětník dva  měsíce v PZO Metalimex a potom našel si zaměstnání ve Výzkumném ústavu naftových motorů. Pracovali tam lidé s podobnými názory jako on, přepisovali například dopisy Františka Kriegela směřované na ústřední výbor Komunistické strany Československa. Blížilo se první výročí sovětské okupace, a přestože byli lidé varováni, aby se neúčastnili protestních demonstrací, Karel Polanský se rozhodl, že se dostane do centra Prahy a připojí se k nějaké větší skupině demonstrantů. Matce doma nenechal žádný vzkaz, čehož později litoval, protože o něm tři týdny nevěděla. Oblékl si tričko s krátkým rukávem, přes to si vzal sako a připnul si trikoloru a černou stužku. Bohužel se mu k žádným demonstrantům nepodařilo připojit, a tak se rozhodl, že se vrátí domů. Problém však byl kudy. Policisté a milicionáři zahradili v centru Prahy řadu ulic. V přehrazené Železné ulici viděl milicionáře, a tak ho napadlo se jich zeptat, jak se má dostat domů. Bohužel si neuvědomil, že má stále na saku trikoloru a černou stužku. Příslušník Lidových milicí po něm chtěl občanský průkaz a při pokusu o útěk ho praštil obuškem a potom ho předal svým soudruhům. Vzápětí ho odvedli na městský výbor komunistické strany, kde se mu při čekání na výslech podařilo sundat z oblečení trikoloru a stužku a zahodit ji pod lavici, na které seděl.

Při výslechu Karel Polanský tvrdil, že se na demonstraci ocitl náhodou, že si šel do tuzexu koupit tabák, protože měl na něj v peněžence přesně dva bony. Po týdnu jej z vazby na Pankráci odvezli do Ruzyně. V nové vazební věznici si mírně polepšil, protože už jich na cele nebylo osm jako na Pankráci, ale jenom tři. Měli také v rohu místnosti matrace, které si mohli dát na zem. Karel Polanský si pamatuje příběh svého spoluvězně. Byl to podlahář, jenž měl v krku mechanického slavíka a mluvil chraplavě. Dne 21. srpna byl v jedné vinárně, a když policisté prováděli zátah, zatkli i jeho, protože usoudili, že je už tak ochraptělý ze skandování hesel na demonstracích, že nemůže ani mluvit. Byl tam s nimi i student Vysoké školy zemědělské. Říkal, že šel jenom vrátit skripta a že ho chytili cestou zpátky domů. Ve vazbě, aby se nenudili, vyráběli figurky z chleba a pamětník se naučil vězeňské písničky jako například: Už se mi ten bílý šátek ztrácí, smutek v duši mám. Já jsem v cele na Pankráci. Měl také možnost číst ve vězeňské knihovně knihy.

Po návratu na Pankrác už jich bylo na cele méně, ale protože bylo zřejmě hodně zadržených, byly mezi celami lavice, u kterých seděli lidé a zapisovali na psacích strojích. Karel Polanský prodělal během tří týdnů vazby dva výslechy, jednali s ním slušně a jenom chtěli ukázat na mapě Prahy, kudy všude chodil. Někdy kolem 12. září si ho znovu zavolali, nechali ho podepsat trestní oznámení: Výtržnost paragraf 202 a propustili ho domů.

Soud ho čekal v únoru 1970, mezitím pamětník nastoupil v Žilině vojenskou službu. Poštěstilo se mu zkontaktovat právníka, který s ním sympatizoval, a i díky tomu, že se nepodařilo soudu najít svědka jeho zatčení, milicionáře, jenž ho chytil, byl nakonec zproštěn obžaloby.

Karel Polanský dál pokračoval v práci ve výzkumném ústavu. Díky solidaritě osobního oddělení, na kterém mu napsali po dobu zatčení dovolenou, vazba nijak neovlivnila jeho kádrový profil. V roce 1970 se ho při stranických prověrkách ptali na jeho názor na příjezd sovětské armády. Nechtěl říci pravdu o „bratrské pomoci“, a tak tvrdil, že byl mladý a o politiku se nestaral, protože sotva ukončil školu. Z tohoto důvodu mu napsali do posudku, že je názorově nevyhraněný a nehodí se pro vedoucí funkci. Poté vystřídal další zaměstnání, včetně finančního oddělení železniční organizace, pracoval ve firmě, kde měl na starost zlepšovací návrhy, a na generálním ředitelství Elektromontu. Ve výzkumném ústavu pro obalovou techniku Imados prováděl jazykové rešerše, poté odešel do banky a před důchodem pracoval u bezpečnostní agentury.

Karla Polanského vždy zajímalo také letecké modelářství. I tady se však setkal s komunistickou cenzurou, když mu zabavili publikace o letadlech Messerschmitt, protože to byla podle cenzorů ideově nevhodná literatura.