The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Lukáš Polanský (* 1925)

• narozen v roce 1925 na Podkarpatské Rusi jako jedno ze šesti dětí

• pomáhal otci s prací a studoval malotřídku

• později díky dobrému prospěchu nastoupil na gymnázium

• po okupaci v roce 1939 nuceně pracoval na poli; zároveň se musel starat o své sourozence

• dostal se do lágru na Ukrajině, odkud spolu se dvěma spolužáky utekl

• vstoupil do čs. jednotek v Buzuluku a sloužil u dělostřelectva

• prošel boji na východní frontě, byl lehce raněn

• účastnil se osvobozování Prahy

• po válce zůstal v armádě a později pracoval na ministerstvu vnitra

Lukáš Polanský se narodil a vyrostl na Podkarpatské Rusi jako jedno ze šesti dětí. Jeho matka zemřela již v roce 1936. Z dětství si pamatuje především hlad a tvrdou práci, pomáhal otci, který byl dřevorubcem. Chodil do malotřídky, a protože byl výborný student, jako sedmiletý vystoupil s proslovem u příležitosti narozenin T. G. Masaryka. Bezprostředně po maďarské okupaci byl zatčen jeho otec, předseda místní KSČ. Sám Lukáš Polanský byl jako čtrnáctiletý vyhozen ze školy a odveden do lágru, kde přes den pracoval na polích a na noc byl puštěn domů. „Maďaři se k nám chovali hrozně. Pracovní doba byla od noci do noci.“ Vzpomíná, že základem přežití bylo obstarat sůl, cukr a petrolej. Později se spolu se dvěma spolužáky z gymnázia dostal do lágru na Ukrajinu. Po čase se rozhodli utéct a připojit se k postupující Rudé armádě.

Útěk se zdařil, ale cesta trvala téměř půl roku. „Utekli jsme bez jídla, beze všeho. Ale na Ukrajině nám každý pomáhal. Když ti lidé viděli, o koho jde, tak nám dali i své poslední jídlo.“ V roce 1944 se dostal k formujícím se čs. jednotkám v Buzuluku. „Když jsme tam přišli, měl jsem 47 kilo. Doktorka mi tam říkala: ‚Vždyť vy neunesete ani pušku! Tak víte co? Když vy máte to vzdělání, tak já vás přidělím do dělostřelectva.‘ “ Pan Polanský prošel výcvikem a složil zkoušky jako třetí nejlepší, za což mu byla udělena hodnost svobodníka. Působil u dělostřelců jako matematik. Během bojů na Slovensku byl lehce raněn. Přímo se účastnil i osvobozování Prahy, kam dorazil 9. května. „Šli jsme pomáhat partyzánům z Pražského povstání. Osvobozením Prahy prakticky skončila válka.“

Na konci války měl hodnost četaře. V armádě ale zůstal a po absolvování kurzu se stal rotmistrem. Postupně získal až hodnost plukovníka. Podílel se na výcviku mladých vojáků. Kvůli konfliktu s nadřízeným a také proto, že chtěl žít v Praze, chtěl odejít do civilu, ale ministerstvo mu to neumožnilo. Vyšli mu ale vstříc a umístili jej do Prahy. Později pracoval na ministerstvu vnitra. Lukáš Polanský je držitelem 48 medailí souvisejících s jeho prací v armádě.