The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Polívka (* 1934  †︎ 2023)

• narozen 6. března 1934 v Ulbárově na Volyni

• volyňský Čech

• za války rodina bydlela v Omelanštině na Volyni

• v Omelanštině rodina několik měsíců ukrývala židovskou dívku

• otec Václav Polívka padl 10. listopadu 1944 v bojích o Dukelský průsmyk

• v roce 1947 reemigrovali do Československa

• usadili se v Babicích u Šternberka

• donuceni vstoupit do jednotného zemědělského družstva

• Václav Polívka pracoval celý život v Chronotechně Šternberk

• v době natáčení v roce 2023 bydlel v Babicích

• zemřel v srpnu 2023

Václav Polívka nosí jméno po svém otci. Otci, který spolu s manželkou v Omelanštině na Volyni několik měsíců ukrýval židovské děvče, aby jí zachránili život, a muže, který padl 10. listopadu 1944 v bojích o Dukelský průsmyk.

Zachránili židovské děvče

Václav Polívka se narodil 6. března 1934 jako jediné dítě rodičům Václavovi a Marii, rozené Krejčí, v Ulbárově na Volyni v tehdejším Polsku (dnes území Ukrajiny). Oba rodiče byli volyňští Češi. V Ulbárově rodina zažila sovětskou okupaci v letech 1939 až 1941 a v červnu 1941 vpád vojsk wehrmachtu. Právě někdy v té době se přestěhovali do asi 20 kilometrů vzdálené české obce Omelanština, kde si pronajali hospodářství od rodiny Pěničků. Václav Polívka vzpomíná, že tam chovali drůbež, prasata, dobytek a koně, na nichž od dětství jezdil a celý život k nim měl vřelý vztah. V Omelanštině také Václav nastoupil do druhé třídy tamní české školy.

Rodina často jezdila na trhy do blízkého Rovna, kde před válkou z tamních šedesáti tisíc obyvatel byla bezmála polovina Židů. Němci z města udělali administrativní centrum Říšského komisariátu a ještě v letních měsících roku 1941 přímo v Rovně veřejně zavraždili dva až tři tisíce Židů. Jejich těla pak odnesli do synagogy, polili benzínem a i s budovou zapálili.

Asi o čtyři měsíce později nacisté a jejich ukrajinští posluhovači za městem v Sosenském lese zavraždili na 18 tisíc Židů a na nepříliš vzdáleném místě dalších šest tisíc. Zbývajících osm tisíc Židů bylo umístěno do nově zřízeného ghetta, ale i ti byli v létě roku 1942 hromadně povražděni v lesích u města Kostopil a Prochurovka, 70 kilometrů od Rovna. Jen hrstce Židů se podařilo uprchnout a ukrýt. Nacisté je ale systematicky vyhledávali a i s jejich zachránci popravovali. A v této naprosto šílené době rodiče Václava Polívky v domě několik měsíců ukrývali židovské děvče. „Táta ji měl doma přes známého. Oblékli jsme ji po Česku, a tak s náma jezdila na pole a všude. Mladá holka, 15–20 let, nebo měla 18. Táta znal její rodiče, tak jsme ji měli u sebe, abychom jí zachránili život. (…) Jestli u nás byla tři měsíce nebo půl roku, to já taky nevím,“ vzpomíná pamětník a dodává, že vzhledem k jeho tehdejšímu věku nezná žádné další podrobnosti. Je pravděpodobné, že pocházela právě z blízkého Rovna. Později se s ní už nikdy nesetkal, a tak ani neví, jestli válku přežila.

Otec padl v bojích o Dukelský průsmyk

Na začátku roku 1944 kraj osvobodila sovětská vojska. Krátce poté otec vstoupil do 1. československého armádního sboru bojujícího po boku Rudé armády. 15. března 1944 byl odveden v Jeframově, kde se ještě naposledy setkal s manželkou. O osm měsíců později – 10. listopadu 1944 – třiatřicetiletý Václav Polívka padl v řadách průzkumníků v bojích o Dukelský průsmyk. „Poslali jen zprávu: Polívka padl tam a tam, den a hotovo. Byl to výbornej chlap a hodnej. Strašně nám chyběl,“ dodává jeho jediný syn.

V řadách 1. československého armádního sboru prošlo boji proti nacistickému Německu na východní frontě na 11 tisíc volyňských Čechů. Dle různých odhadů z nich sedm set padlo, bezmála dvě stě zemřelo v nemocnicích na následky zranění a další dvě stovky vojáků byly evidovány jako nezvěstní. Nejvíce mužů a žen padlo právě v bojích o Dukelský průsmyk.

Odešli do bezpečí

Po odchodu otce se matka s desetiletým Václavem a babičkou Antonií Krejčí museli sami postarat o celé hospodářství. Po okolí se ale pohybovali banderovci a různé jiné ozbrojené skupiny, kteří po lidech žádali potraviny. V kraji docházelo k násilnostem a vraždám. Václav Polívka vzpomíná, že ze strachu chodili spávat k sousedům. Na Volyni nebylo bezpečno, a tak jako naprostá většina tamních Čechů využili možnosti k odjezdu do Československa.

Na základě mezistátní dohody mezi Československem a Sovětským svazem podepsané v Moskvě 10. července 1946 se organizovala reemigrace volyňských Čechů. Celkem se jednalo asi o 40 tisíc osob. Do jednoho z transportů v prvních měsících roku 1947 nastoupil i třináctiletý Václav s matkou a babičkou. Nejprve se ale v Rovně čekalo na přípravu vlaku. „Týden jsme stáli na nádraží, nebyly vagóny. Mohl jsem jít spát ke známé, ale měl jsem strach. Říkal jsem si, že přijedou a ujedou mně. Spal jsem pod vozem, kde se dalo. Když nám pak dali vagóny, tak je chlapi museli poopravovat, abychom mohli jet,“ vypráví Václav Polívka, který jel po celou dobu ve vagónu s ustájenými koňmi, protože se tam cítil lépe než mezi lidmi.

Sebrali mu milované koně

Po příjezdu do Československa rodina skončila v Čejkovicích na Žatecku, ale krátce poté se přestěhovali do Lhoty (dnes součástí Šternberka) za matčiným bratrem Václavem Krejčím, který také prošel boji v 1. československém armádním sboru. Pak odešli do blízkých Babic. V této obci, vylidněné po odsunu původního německého obyvatelstva, získala matka jako vdova po padlém vojákovi dům s 12 hektary polností. Společně s matčiným druhem, také volyňským Čechem, panem Dolejším hospodařili na svých nových polnostech. Jenže to už v zemi neomezeně vládla komunistická strana a soukromí zemědělci byli tlačeni ke vstupu do vznikajících jednotných zemědělských družstev. Po zkušenostech z Volyně a tamním zakládání kolchozů a perzekuci sedláků raději s neochotou vstoupili. Jenže krom dobytka jim ze statku odvedli i kobyly přivezené z Volyně – Krétu a Fuksu, což Václav Polívka velice těžce nesl. Zvláště když starší Fuksu poslalo vedení družstva na jatka.

Krátce po příchodu do Babic Václav onemocněl na tuberkulózu a několik dalších měsíců se léčil v různých ústavech. Právě ze zdravotních důvodů nemusel na vojnu a hned po základní škole nastoupil jako dělník do Chronotechny Šternberk, kde nakonec pracoval až do penze.

Po svatbě s Marií Poledňákovou žili se synem Pavlem několik let v panelákovém bytě ve Šternberku. Stýskalo se jim ale po vesnici a půdě, a tak Václav Polívka přestavěl matčin dům v Babicích, kam se nastěhovali a kde se synem bydlel i v době natáčení v roce 2023. Do svého rodiště na Volyni se vrátil jen jednou, a to v roce 1967. Doma ale stále uchovává koňský postroj z rolničkami, který patřil jeho milovaným koním na Volyni. V srpnu 2023 Václav Polívka zemřel. 

 

https://www.volynaci.cz/

HOFMAN, J. - ŠIRC, V. - VACULÍK, J.: Volyňští Češi v prvním a druhém odboji. Praha 1999.

https://www.denik.cz/ze_sveta/rovno-ghetto-holocaust-holokaust-ukrajina-zide-einsatzgruppe-c.html