Marie Polívková

„Když se upálil Jan Palach, tak jsem na výročí v roce 1970 udělala v čekárně zdravotního střediska nástěnku, kde jsem měla jeho fotku, kytičku a vzpomínku na něj, že se za nás obětoval. A druhý den jsem byla vyhozená z práce. Ze zdravotního střediska jsem šla do nemocnice na internu. Při třech dětech to nebylo dobré. Naštěstí mi pomáhala maminka, když jsem dělala na směny. Chlapi na šachtě, pak už to byl zase důl Alexander, mě ale rozmazlovali a byli naštvaní, že jsem musela z práce odejít, a rozhodli se, že podají petici, že mě chtějí zpátky. Tak jsem byla půl roku na interně, pak byly prázdniny, dovolená a od září už si mě vyžádali zpátky.“

„Když bylo výročí [v srpnu 1969], tak jsme si [s doktorem Pittnerem a kolegyní a jeho manželkou Hankou Pittnerovou] vzali černé stužky a on černou kravatu. Byl z toho taky velký průšvih. A další byl, jelikož jsem v té době byla členkou KSČ, tak jsem napsala [dopis], ve kterém stálo, že strana, která používá ke svému vládnutí agresivitu, zavírá lidi, nesnese pravdu, a že jsem se dozvěděla o těch koncentrácích, gulazích, co jsou v Rusku. Že mě to tak šokovalo, že je to všechno vedeno podle násilí, a ne podle toho, aby naše republika vzkvétala, že jsme tak utlačení. Dopis jsem přečetla na schůzi KSČ. Tehdy mě zachránilo, že doktor Rédl, se kterým jsem sloužila na dole Alexander, byl předseda KSČ v nemocnici v Duchcově. Když jsem dopis přečetla, tak jsem mu ho dala. On ho okamžitě stopil a druhý den tam byla bezpečnost a chtěli ten dopis. Řekl jim: ‚Prosím vás, tam byla taková bouře potom, ten dopis se ztratil, já ho nemám.‘ Protože ho neměli, tak nemohli nic dělat a já z toho vyklouzla.“