Jan Pollák

„My jsme byli dlouholetí účastníci druhé ligy. Měli jsme opravdu dobré a výkonné družstvo. A řešilo se to tak, že některé ty zájezdy byly organizovány přes ČSTV. Záleželo na tom, jak jsme kdo měli tam kde někoho známého, aby nám ten zájezd byl přidělen. Takže se nám podařilo ty zájezdy kombinovat i s tím, že jsme si sami objednali zájezd jako tematický zájezd někam. A tím jsme se dostali ven a hráli jsme tam volejbal. Jinak bysme se ven nedostali. Takhle jsme prošli."

„Přijelo spoustu německých žen a dětí, které prchaly prostě před postupem Rudé armády z tý strany jako od Brna od Českých Velenic. Bylo nám to divné, proč jako tak, no, my jsme tomu nerozuměli jako kluci. Rodiče byli zásadně mlčenliví, ty nám říkali, nic nevíte, nic jsme neříkali, a tak dále. Tou dobou to bylo bídné s potravinami, shánělo se to všelijak. Díky babičce, že měla ten krámek, tak ti zemědělci a co to potřebovali určité zboží, tak se to víceméně vyměňovalo. Dostali jsme vajíčka a koupili si třeba pět kilo hřebíků a nebo něco podobně takovým způsobem. Babička měla nožířství, prodávala nože a takové ty kuchyňské potřeby, no, tak zase přišly hospodyně, přinesly trošku másla, tak se to prodalo takhle. No, tak takhle jsme to zvládli."

„Pak přišel ten rok 1939. Zničehonic jsme ve škole byli informováni: ,Tak mládenci, od zítřka chodíme vpravo, musíme jezdit vpravo, je to nařízený.' My jsme se na sebe dívali, co se děje vlastně, no ale nějak se to zvládlo. V tom období, když pan prezident Beneš abdikoval, tak nastoupil do funkce prezidenta rodák z Trhových Svinů, doktor Emil Hácha. Tak jsme to tak brali. Ale co bylo smutné, když babička s maminkou řekli: ,Tak nám byly zavedený potravinové lístky.' Ty byly zavedené v roce 1939. No, dopadlo to dost špatně, protože jednak, když jsme se podívali na ty ústřižky, to si dodnes pamatuju, na rohlíky, kostička na maso, příděl potravin, málo cukru, málo masa, žádný máslo, nebylo to žádný dobrý."