The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ernst Pollmann (* 1933)

• narodil se 10. června 1933 a vyrostl v obci Karlstein an der Thaya v dolnorakouském Waldviertelu

• tam jeho dědeček v roce 1888 založil řemeslnou dílnu na výrobu nástěnných hodin

• tu v roce 1933 převzal jeho otec Ernst Pollmann starší, pozdější starosta této obce

• Ernst Pollmann ml. v roce 1950 odmaturoval na střední škole

• v roce 1962 spolu s bratrem Herbertem převzali rodinnou firmu

• v roce 1988 oslavili 100. výročí firmy

• po pádu železné opony vytvořili ve spolupráci s Václavem Kršíkem, tehdejším ředitelem firmy Lada, pobočku firmy Pollmann v České republice

• v roce 1997 Ernst a Herbert Pollmannovi předali rodinnou firmu čtvrté generaci: svým potomkům Marcusovi a Robertovi

Ernst Pollmann se narodil 10. června 1932 a vyrostl v obci Karlstein an der Thaya v dolnorakouském Waldviertelu nedaleko hranic v Československem.

Pamětníkův otec Ernst se narodil v roce 1896 a jako mladík bojoval v první světové válce, jeho otec Franz (pamětníkův dědeček) založil firmu Pollmann specializující se na výrobu nástěnných hodin, což předurčilo Ernstovu profesní budoucnost. V tomto oboru se vyučil a od roku 1924 působil jako učitel na odborném hodinářském učilišti (Uhrefachschule) v Karlsteinu. „Jednalo se o jedinou školu tohoto druhu v celém Rakousku,“ doplňuje Ernst Pollmann mladší. Tam se sblížil se svojí studentkou Hildegard Graß z Innsbrucku. „Byla to jedna z mála studentek na této škole,“ zdůrazňuje pamětník. V roce 1929 se s ní oženil. Do bezstarostného manželství brzy zasáhla velká hospodářská krize, ze které Ernst viděl východisko v NSDAP, do které o tři roky později vstoupil. Až do roku 1958 působil jako starosta obce Karlstein an der Thaya. „Pro obec toho udělal hodně, nechal například vybudovat vodovodní potrubí a kanalizaci. Říkal mi, abych také kandidoval na starostu jakožto jeho nástupce, ale já jsem nechtěl mít s politikou nic společného,“ doplňuje Ernst Pollmann mladší.

Za války opravovali sovětským vojákům hodinky

Firmu Pollmann vede již čtvrtá generace této rodiny (rok 2022) a na rozdíl od podniků v Československu nebyla poznamenána žádnou diskontinuitou. Původně jako řemeslnou dílnu ji v roce 1888 založil pamětníkův dědeček Franz. Specializovala se na výrobu jemných mechanických přístrojů a hodinových strojků do nástěnných hodin a nanometrů.

V roce 1933, v době velké hospodářské krize, předal podnik svému synu Ernstovi. V té době už se v podniku vyráběly i převodovky a pásové dopravníky. Ernst firmu vedl také během druhé světové války, kdy se v ní vyráběly hodiny pro zbrojní průmysl, což otci zaručilo výjimku z všeobecné mobilizace. „Když do Karlsteinu dorazila Rudá armáda, závod musel být uzavřený. Se strýcem jsem musel opravovat hodinky sovětských vojáků. Jeden voják třeba přišel s budíkem a chtěl, abych mu z něj udělal náramkové hodinky. Dali nám za to třeba krávu, jenže do pár minut později přiběhl místní zemědělec, že mu armáda krávu ukradla. Takže jsme to pro vojáky dělali zadarmo,“ vzpomíná Ernst Pollmann ml.

Firmu s bratrem převzal po dědovi a otci

Už jako dospívající muž Ernst Pollmann mladší věděl, že jednou převezme firmu po svém otci. „Sám jsem si nikdy nedovedl představit, že bych dělal něco jiného, můj osud byl do značné míry předurčen.“

Netušil ale, že k tomu dojde tak brzy. Ernst Pollmann ml. kvůli zdravotním problémům otce nastoupil do firmy ještě jako vysokoškolský student a musel se proto rozloučit se studiem ve Vídni. Firmu se svým bratrem Herbertem převzali po otci v roce 1962. To už se podnik přeorientoval na počítadla do magnetofonů a v roce 1968 se zcela přestal zabývat výrobou hodin.

V té době měla firma okolo 200 zaměstnanců. Největší rozvoj však zažila v 80. letech, kdy dávala práci až 500 lidem a přeorientovala se na výrobu součástek pro automobilový průmysl. Když firma v roce 1988 slavila 100. výročí založení, získala jako jedna z prvních v Rakousku certifikát kvality od společnosti Ford, se kterou spolupracovala.

„Když překročíš hranici, jsi mrtvý,“ říkali jim

Firma Pollmann, která sídlila asi 10 kilometrů od přísně střežené železné opony, měla i své soukromé letiště. „Jednou se stalo, že u nás přistál plachťák z Česka. Pilot vypadal smrtelně vystrašeně, a když jsme za ním přišli, řekl nám německy, ať ho tedy zastřelíme.“ Ernst tenkrát nechápal, proč by ho měli zastřelit. Až později pochopil, že to bylo nenávistnou propagandou v Československu. „Asi jim říkali, že když překročí státní hranici, automaticky je tady zabijeme. Dali jsme mu napít a poslali ho zpět.“

K podstatně traumatičtější události došlo ve firmě Pollmann v roce 1988. „Tenkrát se ztratil jeden z našich zaměstnanců: pilot motorového letadla. Vyhlásili jsme jej za nezvěstného. Po více než týdnu se ozvala česká strana, že si máme vyzvednout jeho tělo. Později jsme se dozvěděli, že s letadlem kroužil nad územím Československa, kde jej postřelili a na následky zranění zemřel.“

Na československou hranici to bylo autem deset minut. „Naši severní sousedi nám ale byli absolutně vzdálení a neměli jsme spolu nic společného. U nás se prostě říkalo, že když překročíš hranici, jsi mrtvý.“

K Československu neměl žádný vztah, ale po otevření hranic s Čechy navázal spolupráci

Snad proto pád železné opony Ernst Pollmann nevnímal s přílišnou euforií. „Neměl jsem čas politiku sledovat.“ Otevření hranic však firmě, která se v té době nacházela ve finančním úpadku, přineslo nové možnosti. „Řekli jsme si, že vytvořením pobočky v Československu snížíme mzdové náklady, což nás udrží na nohou.“

A tak se v roce 1991 bratři Ernst a Herbert Pollmannovi setkali s ředitelem jindřichohradecké firmy Lada Václavem Kršíkem. Ernst Pollmann se sice na střední škole učil česky, ale postupem let vše zapomněl a bylo nutné vyjednávat s překladatelem. Dohodli se, že v pronajatých prostorách Lady, která se specializovala na výrobu šicích strojů, založí montovnu automobilových dílů pro firmu Pollmann.

Začátky česko-rakouské spolupráce byly krušné. „Pracovalo tam přibližně 20 zaměstnanců, kteří se zprvu dožadovali stejných platů, jako měli ti v Rakousku. Musel jsem jim vysvětlit, že pokud chtějí vyšší plat, musí odejít do firmy v Rakousku, kde jsou vyšší náklady na živobytí.“

Další úskalí představovala odlišná pracovní morálka, která se v Československu formovala za socialismu např. vlivem umělé zaměstnanosti. „Museli jsme našim zaměstnancům vysvětlit, že nejsou placeni jen za svoji přítomnost, ale hlavně za odvedenou práci,“ doplňuje Ernst Pollmann.

Postupem času se však hrany obrousily. „S Václavem Kršíkem jsme se stali přáteli, už se nebavíme jen o bilanci a zisku, ale i o rodině a koníčcích.“ Jistá opatrnost se vytratila až po deseti letech, kdy „Pollmanni“ odkoupili nemovitosti a provoz v Jindřichově Hradci přejmenovali z anonymního CPA na Pollmann CZ. Jde o vůbec první pobočku firmy Pollmann.

Firmu předal čtvrté generaci Pollmannů

V roce 1997 rodinnou firmu převzala čtvrtá generace rodiny. Bratři Ernst a Herbert Pollmannovi firmu předali svým potomkům: Marcusovi (Ernstův syn) a Robertovi (Ernstův synovec). „Jsme velmi hrdí na to, že naše firma funguje tak dlouho a díky tomu, že jsme ji předali našim potomkům, bude fungovat dále.“

Od konce 90. let je Ernst Pollmann v penzi. Vychoval tři děti a brzy (rok 2022) s manželkou oslaví 60. výročí svatby. „Žít zdravě, být v pohybu a myslet pozitivně – to je moje krédo, díky kterému jsem se dožil tohoto věku,“ dodává závěrem.