The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Polman (* 1959)

• narozen 17. března 1959 v Semilech

• studoval v Držkově a na dnešní Masarykově škole za Černou studnicí

• vystudoval gymnázium v Tanvaldu, kde se také věnoval sportu

• vystudoval učitelství pro první stupeň a tělesnou výchovu v Ústí nad Labem

• povinnou vojenskou službu vykonával v Brně a v Bechyni

• v 80. letech byl čtyři roky členem KSČ

• po roce 1989 se stal zástupcem ředitele na základní škole v Jablonci nad Nisou

• sběratel autogramů

• v roce 2021 žil v Jablonci nad Nisou

Michal Polman, vášnivý sběratel podpisů, se díky svému koníčku setkal za svůj život s řadou významných osobností. Celý život pracoval jako učitel, jímž se toužil stát již od svých mladých let, za což vděčí svým dvěma vzorům – profesoru Holému a řediteli Marouskovi. 

Každý uměl vylézt na strom

Michal Polman se narodil 17. března roku 1959 na severovýchodě Čech v městečku Semily. Jeho otec, Tadeáš Polman, pracoval jako výzkumný pracovník ve Výzkumném ústavu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Matka Lída Polmanová celoživotně vykonávala povolání úřednice v podniku Technosklo Držkov.

Právě v Držkově strávil Michal velkou část svého života. Od první do čtvrté třídy prvního stupně základní školy sem chodil do tzv. malotřídky, poté musel dojíždět do obce Zásada do dnešní Masarykovy školy za Černou studnicí, kde odchodil povinnou docházku až do deváté třídy.

„Jelikož jsem nevěděl v zásadě, co dělat, a jelikož moje babička byla drogistka… Ne, že prodávala drogy, ale byla vedoucí drogerie. Tak já jsem celé dětství za angličáky, který stály patnáct nebo dvacet korun, nebo za fotky Vinnetoua měl povinnost v poledne vyrovnávat zboží v drogerii. Pak až jsem mohl jít ven,“ vzpomíná na svá dětská léta a dodává, že tehdy „každý uměl vylézt na strom“.

Ve věku patnácti let nastal čas postoupit do další studijní fáze. Původně chtěl studovat na gymnáziu v Jablonci nad Nisou, a to především kvůli profesoru Holému, kterého znal jako knihovníka z Držkova. „Jeho hlas, když zněl z amplionu, tak mě očarovával, protože to byl češtinář, a je to jeden z těch človíčků, který mě směřoval na toto učitelské povolání,“ vzpomíná Michal na svůj výrazný vzor, kterým mu tento učitel byl společně s tehdejším ředitelem Marouskem.

Přestože Michal udělal přijímací zkoušky na gymnázium do Jablonce nad Nisou, nakonec jej přeřadili do Tanvaldu. To mu však nesebralo chuť do studia ani dalších aktivit. Během svých středoškolských studií hrál fotbal za dorost ve Velkých Hamrech a společně se svými dalšími spolužáky se věnoval i sjezdovému lyžování.

My učitelé jsme byli jakoby štábní krysy

Sport Michal neopustil ani na vysoké škole, kde studoval učitelství pro první stupeň a tělesnou výchovu. Nejprve se hlásil na univerzitu v Brně, kde se chtěl věnovat studiu historie a tělesné výchovy. „Do Brna jsem se nedostal, protože nás bylo asi 150, brali jich 20. A ani jeden z těch 20 na přijímačkách nebyl, jak jsem se dozvěděl, protože to byli reprezentanti České republiky,“ vzpomíná pamětník, který tak nakonec nastoupil k vysokoškolskému studiu v Ústí nad Labem.

Do Brna na jistou dobu Michal nicméně zavítal po získání vysokoškolského titulu, když nastoupil na povinnou vojenskou službu. „My učitelé jsme byli jakoby štábní krysy,“ uvádí pamětník o svém brněnském působení a jedním dechem dodává, že si velmi užil jedenáct měsíců, kdy byl z brněnské základny přeložen do té bechyňské. Přes převažující dobré vzpomínky si však během vojny prošel i těžkými časy, když vedlejší útvar mapoval terén podle staré mapy a ve službě všichni jeho členové uhořeli, pamětník pak musel se smutkem vyvěšovat jejich parte.

Knížka KSČ a revoluční rok 1989

Po konci vojenské služby Michal vyučoval na základní škole na Šumavě (1982 až 1989). Následně přešel na Základní školu Mozartovu v Jablonci nad Nisou, kde jej porevoluční ředitel školy ustanovil jako zástupce ředitele. Tak působil ještě dlouhá léta. Přestože s jeho kariérním postupem někteří spoluobčané nesouhlasili kvůli Michalovu členství v komunistické straně, jak sám říká: „Někdo se smiřoval, někdo se nesmiřoval. Já říkám zcela otevřeně a nestydím se za to: Čtyři roky jsem měl knížku KSČ.“

V revolučním devětaosmdesátém roce se Michalovi a jeho ženě narodila dcera. Stalo se tomu tři roky od úmrtí jejich prvorozeného syna, který údajně zemřel na následky radioaktivního spadu šířícího se nad Evropou roku 1986 následkem černobylské jaderné havárie. „V Jilemnici jsme byli sedmí, kdo řešil místo kočárku pohřeb,“ dodává se smutkem.

Sběratel podpisů

Roku 1989 se Michal také setkal s dramatikem a prezidentem Václavem Havlem, jak sám vzpomíná: „Václav Havel, když se mi podepisoval… Zajímavost byla, že on se podepisoval zeleně s červeným srdíčkem. A já jsem nechtěl ani zeleně, ani srdíčko. Prosil jsem ho, aby se mi podepsal bez tohohle. A on se hrozně… Ne cukal, ale prostě v první fázi řekl: ‚Proč?‘ Já jsem říkal, že to chci mít jinak než všichni ostatní. Protože všichni sběratelé měli zeleně ‚Václav Havel‘ a srdíčko. To nikdo neví, jestli je razítko, anebo jestli je to skutečné – sběratelsky.“

Vášnivým sběratelem autogramů se Michal stal už od dětských letech. V jeho sbírce tak lze nalézt podpis Alexandera Dubčeka, Oldřicha Černíka, Josefa Smrkovského, Karla Gotta, Lucie Bílé, Bohumila Hrabala nebo Radovana Lukavského. Během svého života se také setkal s řadou českých olympioniků.

V roce 2021 žil Michal se svou ženou v Jablonci nad Nisou. Často jej jezdí navštěvovat jeho dcera i se svým dítětem. Mimo jiné se pamětník stará o svou matku, dál sbírá podpisy a těší se společenskému životu.