Pavel Polnický

„Tak za mnou přijeli autem dva pánové, jestli se můžu přestrojit, že potřebují se mnou něco probrat. Odvezli mě do hotelu Praha, tam jsme si sedli, co si dám? Takže kávu, nějaké pití, oni si taky něco dali. A že se dozvěděli, že umím dobře esperanto a že by ode mě něco potřebovali. A já jsem říkal: 'Co si mám pod tím představit?' 'No občas nějaký článek v novinách nebo v časopise.' Ale já jsem říkal, že to se mi zdá divné, že ty časopisy jsou cenzurované v Praze na cenzuře, k nim do Nymburka se nic nedostane. Ono se spíš jedná asi o korespondenci, ne? 'No, to taky.' Tak já jsem říkal: 'To zapomeňte! Protože abych přišel do klubu a tam mi někdo řekl: »Hele, Pavle, co jsem dostal za krásný dopis z Austrálie!« A já bych v duchu říkal: »Holka, to už jsem dávno četl,« to by brzy prasklo, lidi by se to dozvěděli a znemožnil bych se. To ode mě nechtějte, to dělat nebudu.' Odjeli zklamaní.“

„Někdy po dvou letech, když jsem pracoval v esperantském svazu, tak mi říkali: ‚Hele, Pavle, ty bys měl vstoupit do strany.‘ Ten jeden člen aktivní stranické organizace mi říkal, že by to bylo jako dobře. A já jsem mu řekl, že nemůžu. A on mi říkal: ‚Proč? Co ti brání?‘ A já jsem říkal: 'Protože chci ještě žít.' A on tak na mě koukal a říkal, že tomu tedy nerozumí. 'No, kdybych vstoupil do strany, tak by mě můj otec zabil. Takže já holt z tohoto důvodu nemůžu.'“