The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Pompe (* 1933)

• narozen 23. ledna 1933 v obci Domašov (Thomasdorf)

• německá národnost

• rodina nezařazena do odsunu Němců

• otec a bratr posláni na nucené práce

• rodině úřady opakovaně neumožnily odchod do Německa

• otec tři roky v nápravně pracovních táborech na Jáchymovsku

• většina členů rodiny v roce 1968 emigrovala do SRN

• v roce 2016 stále v Domašově

Do poválečného odsunu Němců nebylo z různých důvodů zařazeno sto osmdesát tisíc československých Němců. Mezi nimi i devítičlenná rodinu Rudolfa Pompeho. Nešlo však o žádnou výhru, protože otce a bratra poslali na nucené práce a rodinu vystěhovali z jejich domu a nechali ji zcela bez prostředků. Rudolf Pompe se tak ve třinácti letech stal hlavním živitelem rodiny. Následně úřady rodině opakovaně znemožnily dodatečný odchod do Německa, který se jim podařilo uskutečnit až v roce 1968. Rudolf Pompe zůstal, protože jeho manželka Helga, poloviční Židovka, tehdy čekala dceru. Odchod oba plánovali až po jejím narození. Do země ale vpadla vojska Varšavské smlouvy a za normalizačního režimu se již oficiálně vystěhovat nesměli.

V Říšské župě Sudety

Rudolf Pompe se narodil 23. ledna 1933 v obci Domašov (německy Thomasdorf) jako druhé ze sedmi dětí rodičům Josefu a Anně Pompeovým. V této obci ležící pod nejvyššími vrcholky Hrubého Jeseníku tehdy žilo více než dva tisíce lidí. Stejně jako pamětníkovi rodiče, byli všichni německé národnosti (v obci tehdy žilo jen deset Čechů).

V roce 1930 otec v Domašově postavil nový dům, k němuž náleželo deset hektarů polností a pět hektarů lesa. Už v jednom roce si ale pamětníka k sobě vzali nedaleko bydlící prarodiče Rudolf a Anna Schrothovi, protože neměli mužského dědice a Rudolf Pompe měl v budoucnu převzít jejich hospodářství s patnácti hektary zemědělské a lesní půdy.

Pamětník prožil velkou část dětství v období druhé světové války, kdy Domašov spadal do Říšské župy Sudety (něm. Reichsgau Sudetenland). Vzpomíná, že rodiče ani prarodiče nepatřili mezi zastánce nacistického režimu a zejména babička prý velmi často nadávala na Hitlera. Vypráví také, že období války nijak výrazně nezasáhlo do života rodiny a otec jakožto její živitel a majitel hospodářství nemusel narukovat do Wehrmachtu.

Do obce a okolí ale na práce přidělili několik sovětských válečných zajatců. V lesích poblíž obce dokonce stály dva zajatecké tábory. U Zaječího potoka Kiefrich 2 (Borek) a nedaleko Keprnického potoka Vietseifen 3 (Rudohoří). Zajatci tam žili v dřevěných ubikacích a pracovali jako lesní dělníci u lesní správy v Domašově. Čtyřiapadesát z nich pobyt v táborech nepřežilo. „Za první světové války byl děda v zajetí, a tak to dobře znal. S koňmi jezdil do lesa stahovat dřevo a vždycky jim tajně bral jídlo,“ vypráví Rudolf Pompe.

Jeden sovětský zajatec pracoval tři roky přímo na hospodářství prarodičů. „Měl u nás pokojíček a podle předpisu jsme tam museli mít mříže a zámek na petlici. Stejně kdyby chtěl, tak by z pole utekl. Jemu se tu ale líbilo. Hrával na harmoniku, tady kousek měl kámošku, která pocházela z Polska, a tajně za ní večer chodil. Jak se blížila fronta, tak z toho velkou radost neměl, protože věděl, že Rusové nesměli padnout do zajetí,“ vzpomíná Rudolf Pompe. Zajatec se prý jmenoval Mikuláš, pocházel z Běloruska a nejspíš dopadl stejně jako stovky tisíc dalších sovětských zajatců. „Po příchodu sovětských vojáků zmizel. Tři roky poté přišel dědovi dopis od jeho rodičů z Běloruska, že nevědí, kde je jejich syn. Nejspíš skončil na Sibiři.“

Do Domašova přišli sovětští vojáci 8. května 1945. Ženy se ze strachu před nimi oblékaly jako staré babky a ukrývaly se na půdách a po polích. Přesto podle slov Rudolfa Pompeho došlo v obci k několika znásilněním. „Tehdy asi šestiletý soused mi říkal, že na jeho mamince celou noc seděl jeden Rus. Pak se tady po Rusech narodilo hodně dětí,“ vzpomíná a dodává, že Sověti hledali povyražení i na hospodářství prarodičů, s nimiž bydlel. „V noci mě prohlíželi, jestli jsem holka. Viděli šulínka, a tak neměli zájem.“ V té době žila rodina v permanentním strachu před často opilými vojáky. „Přišli v noci a řekli, že chtějí sto vajec. Babička jim řekla, že sto vajec nemáme. Vzali proto pušku a přímo na chodbě začali střílet. To byl rachot, že náš pes utekl a vrátil se až za týden.“

Otce poslali do pracovního tábora, bratra do dolů a rodinu vystěhovali

Po odchodu Sovětů převzal správu nad obcí nový český komisař. Krátce poté otce zatkli a stejně jako mnoho dalších Němců podle jednoho z retribučních dekretů prezidenta Beneše, konkrétně dekretu č. 71/1945 o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československé státní občanství, poslali na několik měsíců na nucené práce. Na Jesenicku pak pobýval v bývalých zajateckých táborech a společně s dalšími muži pracoval v lese. O něco později, nejspíše na základě stejného dekretu, poslali pamětníkova staršího, ale teprve patnáctiletého bratra Josefa na práce do dolů na Ostravsku.

V roce 1946 proběhl v Domašově odsun Němců. Právě prý kvůli otcově nepřítomnosti z něj rodinu Pompeových vyňali a zůstat mohli i prarodiče Schrothovi. Mimo asi dvaceti rodin tak všichni starousedlíci obec opustili a uvolněná stavení obsadili noví osadníci. Jeden z nich si vyhlédl dům rodiny Pompeových a ta se musela vystěhovat do zdevastovaného domu v opačné části obce. „Na hodinu nás vyhodil. Naložili nás na žebřiňák a vyvezli na horní Domašov. Ani plechovou vanu na koupání nám nedali a nejmladší bratr Siegfried měl přitom rok. I kočárek tam zůstal. Všechno nám sebrali. Od sousedů jsme sehnali dřevo, abychom si mohli alespoň zatopit,“ vzpomíná Rudolf Pompe, jak se před Vánocemi roku 1946 museli vystěhovat. Zůstali pak zcela bez prostředků a neměli ani čím ozdobit vánoční stromeček.

Krátce poté se ze svého domu museli vystěhovat i prarodiče. „Děda se chtěl otrávit. Za hodinu o všechno přišel. Měl hospodářství a miloval koně. Věděl jsem, že měl schovaný jed, a že tam není. Našel jsem ho v lese a řekl mu, že to přejde, ať mi ho dá. Všichni předci budovali, a najednou během hodiny nemáte nic,“ vzpomíná Rudolf Pompe, který tehdy sice žil s prarodiči, ale ve třinácti letech se jako nejstarší přítomný mužský člen musel také starat o své sourozence. Za sebou měl jen šest tříd obecní a měšťanské školy, ale do dalšího ročníku již nemohl nastoupit. Aby uživil rodinu, začal na černo pracovat na místní pile.

Dům, kam rodinu přesídlili, byl v katastrofálním stavu, ale díky místnímu lesnímu správci se za čas přestěhovali do jiného. I ten však museli nejprve opravit. Když měli hotovo, o dům si zažádal nový zájemce a rodina se opět měla stěhovat. Jen díky intervenci lesního správce na národním výboru nakonec zůstali.

Otec si stěžoval, a tak ho zavřeli

Po otcově návratu domů si rodina zažádala o dodatečný odchod do Německa. Kolem roku 1950 odjela do oblastního sběrného střediska v Liberci, odkud měla pokračovat do Spolkové republiky Německo. Rudolf Pompe zůstal v Domašově, aby se postaral o prarodiče, a k rodině se měl přidat až během odjezdu. Dodatečný dobrovolný odchod Němců byl ale předčasně ukončen a poslední transport se sto dvaceti Němci z tábora v Liberci vypravili v dubnu 1951. Rodinu tak po roce stráveném v táboře poslali zpět do Domašova.

Otec následně poslal na úřady několik stížností, že rodině nebyl umožněn odchod. Když nedostal žádnou odpověď, poslal stížnost přímo prezidentovi republiky. „Dostal tři roky vězení za to, že stížnost se neposílá přímo prezidentovi, ale má to svůj postup,“ vypráví Rudolf Pompe, za co prý jeho otec strávil následující tři roky v nápravně pracovních táborech na Jáchymovsku.

Poslali ho do dolů

V roce 1953 československé úřady vrátily občanství Němcům trvale žijícím na našem území. Mnozí z nich o to ale nestáli, protože se báli různých následků a také nemožnosti odchodu do Německa. I Rudolf Pompe vytrvale odmítal výzvy z úřadů. „Nebral jsem ho, protože Němce posílali do dolů. Tak jsem dostal papír, že když nepřijmu československé občanství, budu měsíčně platit kolem dvou tisíc korun, že tady můžu žít. To jsme si nemohli dovolit, a tak jsem si občanství musel vzít. Jel jsem do Jeseníku a řekl jim, že když si ho vezmu, stejně mě pošlou do dolů. Řekli mi tam, že to nepřipadá v úvahu, že takové lidi jako já potřebují do armády. Uvěřil jsem a podepsal,“ vzpomíná Rudolf Pompe, jenž na podzim téhož roku narukoval na vojnu.

V té době se zrovna na nátlak mezinárodních organizací a v důsledku politických změn vyvolaných smrtí Stalina a Gottwalda rušily Pomocné technické prapory (PTP), kam režim umísťoval pro něj nespolehlivé osoby, a spíše se jednalo o pracovní čety než o vojenské jednotky. Nahradily je však Technické prapory (TP), které měly sice jiný režim, ale jinak se příliš nelišily. Rudolfa Pompeho zařadili do 12. TP v Horní Suché. Před nástupem na vojnu pracoval jako obsluha katru na pile v Jeseníku a kvůli jeho vynikajícím pracovním výsledkům musel z tohoto místa odejít jiný zaměstnanec. Bohužel šlo o vysoce postaveného komunistického funkcionáře z Jeseníku, který prý pak vytvářel pamětníkův posudek pro přijímací komisi na povinnou vojenskou službu.

Rudolf Pompe tak jako politicky nespolehlivý šestadvacet měsíců pracoval v uhelném dole Prezident Gottwald v Horní Suché. Pamětník ale kupodivu tuto nespravedlnost přeměnil ve výhodu. „Chtěl jsem postavit dům a potřeboval jsem vydělat peníze, a tak jsem si udělal kurz na důlní kombajn. Nevěděl jsem, že je to tak nebezpečné, jinak bych se tam nehlásil. Nakonec jsem měl nejvyšší plat ze všech čtyř tisíc vojáků a pak jsem za to postavil barák.“

Židovka z Filipovic a emigrace rodiny

Po návratu z vojny pracoval Rudolf Pompe jako řidič a u tohoto povolání zůstal až do penze. V roce 1958 se oženil s rodačkou ze sousedních Filipovic (německy Philippsdorf) Helgou Geppertovou, jejíž otec Adolf Geppert byl německé národnosti a matka Esti Geppertová židovského původu. A tady je třeba vrátit se v čase, protože nelze obejít příběh Esti Geppertové, která se svým židovským původem bez perzekuce prožila válku v čistě německé obci.

Esti Geppertová (za svobodna Berkowiczová) se narodila ve městě Chust v Podkarpatské Rusi. Za první republiky se tam s ní během vojenské služby u československé armády seznámil Adolf Geppert a později si ji odvezl do Filipovic. „Maminka byla hezká černovláska a vynikala,“ vzpomíná její dcera a manželka pamětníka Helga Pompe.

Přestože lidé z Filipovic i sousedního Domašova věděli o jejím židovském původu, Esti Geppertovou ani její děti nezasáhly protižidovské zákony a na rozdíl od části příbuzenstva neskončila v koncentračním táboře. Po válce pak všemožně pomáhala německým sousedům, což také potvrzují pamětníci v okolí. „Maminka pomáhala sousedům, aby jim sovětští vojáci nesebrali dobytek. Šla a říkala jim, že se nebude nic odevzdávat, a vojáci poslechli,“ vzpomíná Helga Pompe. Ester Geppertové se také podařilo dostat několik mladíků z neslavně proslulého internačního tábora v olomouckých Hodolanech.

Asi i kvůli původu Ester Geppertové její rodinu nezařadili do odsunu Němců, a tak se později její dcera mohla provdat za Rudolfa Pompeho. V roce 1959 se manželům Pompeovým narodil syn Petr. Všichni stále uvažovali o odchodu do Spolkové republiky Německo, kde žila část příbuzenstva. Možnost se jim naskytla během politického uvolnění v roce 1968. Celá pamětníkova rodina s výjimkou dvou sester toho využila a vystěhovala se do města Waldkraiburg v Bavorsku. Rudolf Pompe ale právě opravoval dům a manželka čekala dceru Moniku, a tak se rozhodli počkat a odjet později. Jenže do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy a v rámci potlačení Pražského jara následoval tzv. normalizační proces a rodina se pak již oficiálně vystěhovat nesměla. Rudolf Pompe je tak dnes posledním členem početné rodiny, který stále žije v Domašově.