The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Popelka (* 1956)

• narozen v roce 1956 v Uherském Hradišti

• otci zestátněn obchod v obci Strání

• disident

• distribuce a roznášení letáků

• výzva k demisi KSČ

• pětkrát vězněn

• vězení Nové Sedlo

• držel několik hladovek

• Holešovská výzva, hnutí Opona

Jaroslav Popelka se narodil v roce 1956 v Uherském Hradišti. V dětství byl svědkem, jak komunistický režim dokáže zničit celé rodiny. Jeho otci byl zestátněn obchod a rodina pak žila ve stísněných a nevhodných podmínkách. Strýc zase odmítl vstoupit do JZD, byl uvězněn a nakonec zemřel na následky drastického zacházení. V Jaroslavu Popelkovi tak již od dětství rostl odpor vůči komunistickému režimu a v druhé polovině osmdesátých let začal tisknout a roznášet letáky vyzývající k odporu a demonstracím. V letech 1988 a 1989 byl za tzv. přečin proti veřejnému pořádku pětkrát uvězněn.

Otec Jaroslava Popelky se za války zapojil v obci Strání do odboje. Během okupace Čech a Moravy pomáhal převádět lidi na Slovensko. Jako jeden z mála v obci uměl německy, a tak nejspíše také komunikoval s protektorátními úřady. Po válce byl prý obviněn z kolaborace, uvězněn, a dokonce mu hrozila poprava. Nakonec se ale zjistilo, že je obviněn neprávem. „Podle vyprávění byl snad otec po válce v lágru a měl být popraven. Údajně ho zachránil nějaký generál, kterého otec převáděl na Slovensko,“ vzpomíná Jaroslav Popelka. Jeho otec Josef byl také úspěšným podnikatelem a ve Strání vlastnil obchod. Ten byl sice v květnu 1945 při osvobozujících bojích vybombardován a následně vydrancován sovětskými vojáky, otec ho ale na jiném místě opět obnovil.

Zničili celé rodiny

Dětství prožil Jaroslav Popelka v obci Strání na Moravském Slovácku uprostřed horského údolí Bílých Karpat. Vzpomíná, že jeho dětství bylo propojené s okolní přírodou a životem v obci. Silně ho však poznamenala perzekuce rodiny. Jeho strýc byl uvězněn, protože jako soukromý hospodář odmítl vstoupit do družstva. Jak vzpomíná Jaroslav Popelka, ve Strání byli velmi hrdí lidé a mnoho z nich se i přes nátlak odmítlo vzdát svých rodových hospodářství. Třicet osm sedláků dál soukromě hospodařilo a odmítlo vstoupit do JZD, což bylo zdaleka nejvíc v celém okrese. Strýc však svůj vzdor zaplatil životem: „Strýc byl údajně zatčen, že byl členem odbojové skupiny, ale pravý důvod byl, že nechtěl jít do družstva. Lidé v tom našem horském údolí byli potomky vzpurných poddaných, kteří utekli do hor, aby nemuseli sloužit pánům, a měli tam velkou míru svobody. Bránili hranice, bránili ten průsmyk proti Tatarům a jiným nájezdníkům a za to měli poměrně velkou míru svobody. V genech těch lidí to zůstalo. Taková nezdolnost, tvrdost. Takže když komunisté přišli, aby jim sebrali jejich pole, tak se bránili. Vzali nástroje, sekyry, vidle a zabránili jim v tom. Kdyby to udělal jeden, tak ho celkem snadno zlikvidovali, ale oni to udělali všichni. Komunisté jim to nechali, aby nevznikl žádný skandál. Postupně je ale zavírali a likvidovali. Jedním z nich byl i můj strýc, který byl rok ve vyšetřovací vazbě. Pak se z toho, co zažil, pomátl a za několik měsíců zemřel. Sice se ještě vrátil, ale byla z něho troska. Já jako čtyřletý chlapec jsem slyšel rozhovor otce se strýcem, kdy strýc popisoval, co se dělo v lágru. Mysleli si, že jsem příliš malý, abych chápal jejich rozmluvu, ale vím, že to se mnou otřáslo, co můžou lidi udělat druhým lidem. Strýc měl všechno rozbité, žebra, vnitřní orgány.“

Komunistický režim také zestátnil otcův obchod, na což těžce doplatila celá rodina. „Ještě za mého života, což muselo být minimálně deset let po Únoru, otec splácel úvěr za poslední zboží, které do obchodu nakoupil. Komunisté to tak dělali běžně. Sebrali majetek, a když tam byly nějaké dluhy, nedoplatky nebo úvěr na zboží, tak dluh nechali a museli to splácet. Nám zabavili obchod v domě, kde jsme žili. Pak jsme byli ve dvou malinkatých místnostech ve dvoře. Pořádně tam nesvítilo slunce a byly tam velice stísněné podmínky. Pamatuji si, že jsem se tam jednou přiotrávil tabákovým kouřem, protože otec kouřil a zapomněl mě v místnosti plné kouře. Taky mám ještě takový špatný zážitek z dětství, že jednou pro otce přišli. Nevím, jestli estébáci nebo kdo, a maminka se hrozně lekla. Svým způsobem to ve mně zůstalo. Buď jsem byl ještě v prenatálním stavu nebo ještě maličké dítě. Děti jsou propojeny s matkou, takže spolu všechno prožívají. Zůstal ve mně takový pocit sevření, který trval léta. V podstatě ty důsledky neradostného dětství jsem nesl většinu života. Ta otrava tím tabákem a to leknutí, kdy otce odvedli a vrátil se podle maminky za tři dny celý rozmlácený. (...) Takže toto bylo moje dětství. Atmosféra strachu, nesmírné bídy, zničené lidské osudy.“

Po zestátnění obchodu otec pracoval ve sběrných surovinách a po určitém uvolnění v šedesátých letech dělal vedoucího prodejny. Svůj osud prý velmi těžce nesl a o rodinné zázemí se starala hlavně matka Adéla. „Otec byl zamlklý a prakticky s námi nemluvil. Klečel u stolu na židli, četl noviny a držel hlavu v dlaních. Já si ho jinak nepamatuji. Vlastně rodinu držela maminka. (...) Maminka byla velmi statečná žena a dokázala rodinu udržet. Otec, ten pak rezignoval. Neměl už o nic zájem. Často mluvil o tom, že to musí skončit, že režim musí padnout. Nakonec se toho zčásti dočkal v šedesátém osmém. Jenomže když potom přišly spřátelené armády, tak to pro něj byla poslední rána a v roce šedesát devět zemřel. Možná to trochu urychlilo jeho odchod.“

Ještě jedna příhoda z útlého dětství ovlivnila celý život Jaroslava Popelky. „Jednou se moje vědomí samovolně oddělilo od těla a byl jsem jakoby v jiné úrovni vědomí. Od té doby vím, že nejsme jenom tělo a že naše vědomí přetrvává smrt těla. Pamatuji si na ten nádherný pocit volnosti, svobody, domova a bezpečí a vím, že se mně vůbec nechtělo zpátky do těla. V tom stavu vědomí, ve kterém jsem se nacházel, jsem všechno chápal, viděl jsem odpovědi na spoustu otázek. Propojenost ve vesmíru a smysl života. Setkal jsem se tam s nějakou bytostí, slyšel jsem hlas, který pro mě měl důležité sdělení. Řekl mně, abych se vrátil, že život stojí za to, aby byl prožit, a ještě mi řekl jiné věci, které si raději nechám pro sebe. Vím, že první tři dny pobytu v těle byly pro mne nesmírně těžké, že jsem si nemohl zvyknout na to omezení v těle. Cítil jsem se zavřený do úzké, těsné klece. Díky tomuto zážitku jsem ztratil strach ze smrti. Vím, že život má smysl, že tady každý máme své poslání, svůj úkol nebo něco, co se máme naučit, co máme pochopit, a až přijde náš čas, tak se vrátíme do nádherného světa, kde je nám dobře.“

Když v srpnu 1968 vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy, bylo Jaroslavu Popelkovi pouhých dvanáct let. Vzpomíná, že invazní vojska projížděla kolem obce a on se je rozhodl se vzduchovkou zastavit. Naštěstí jeho odboj neměl odezvu. „Pamatuji si na moment, když jsem vzal vzduchovku a šel jsem hrdinně bojovat s okupanty. Zrovna jela kolona a byl to ten první slet, což byli většinou Asiati připravení střílet a bojovat proti kontrarevoluci. Šel jsem se vzduchovkou k cestě, ale naštěstí si asi všimli, že jsem malý kluk, a nezačali střílet. Akorát si pamatuji, že jeden z nich na mě otočil kulomet a zamířil, ale nevystřelil.“

Začalo to v JZD Tuřany

V roce 1971 nastoupil Jaroslav Popelka na strojní průmyslovku v Brně, kterou o čtyři roky později zdárně dokončil. Potom studoval strojní fakultu, kterou po několika letech z vícerých důvodů opustil a nastoupil v Královopolské strojírně v Brně a po nějakém čase jako závlahář v JZD Tuřany. Právě v tomto prosperujícím družstvu začal v roce 1986 jeho aktivní odpor vůči komunistickému režimu. Jedním z důvodů bylo beztrestné rozkrádání družstva vysoce postavenými hodnostáři. „Přijeli tam lidé z ministerstva a odvezli si plné auto zboží a zeleniny, květin, a pochopitelně to neplatili. Mám asi nějaký vzdor v genech, tak jsem říkal kamarádovi, který taky nebyl moc bojácný: ,Víš co, my to auto zastavíme na bráně a zavoláme policii. Oni to ukradli nebo si to neprávem odvezli.‘ Nakonec jsme to neudělali, ale byl to určitý spouštěč toho odporu, protože jsem viděl, jak ti vysoce postavení lidé kradou, jak zneužívají postavení. Ono to bylo už za komunismu. Pak ještě takový úplně poslední moment byl, když někdo z uzavřeného skleníku ukradl velkou vzácnou rostlinu a odvezl ji autem. Mohl to ukrást zase jedině někdo z těch šéfů. To byla ta poslední kapka, která mě naštvala, a začal jsem proti tomu režimu otevřeně jít.“

Pamětník začal rozšiřovat letáky. Ty první byly hlavně na téma ekologie. „V osmdesátým šestým jsem začal psát články. Nejdřív to bylo více méně na téma ekologie, protože jsem viděl, jak se chemizuje na polích, jak umírají ptáci, když se napijí vody po chemickém postřiku zeleniny. Pak jsem zabrousil i do filozofie, politiky a postupně, když jsem viděl, že ten režim spěje ke konci nebo že je šance něco změnit, tak jsem proti němu začal otevřeně vystupovat. Bylo to více méně poté, co tu byl na návštěvě Gorbačov a já jsem z toho pochopil, že je šance na změnu. Dřív to nemělo smysl. Dřív by to znamenalo jít hlavou proti zdi. Když se ta situace začala od osmdesátého šestého měnit, tak jsem začal být aktivní ve smyslu změny k nějakému jinému uspořádání.“

Naplno se do opoziční činnosti pustil v roce 1988. Ovlivnilo to i vidění jeho bratra Milana, který po matce zdědil zvláštní schopnosti. „Věděl jsem, že režim padne, protože bratr měl takové zvláštní schopnosti, které zdědil po mamince. Ona byla něco jako vesnická vědma. Jí se chodili vesničané ptát na spoustu věcí. Měla jiné vědomí. Třeba když jsem nečekaně přijel domů, tak jsem našel rozestlanou postel, uvařenou večeři a klíč. Věděla, že přijdu, i když to nemohla vědět rozumem. Bratr ty schopnosti zdědil. Řekněme, že viděl budoucnost. Měl schopnost léčit lidi a on mi řekl svou vizi: ,Měl jsem zase ten barevný sen.‘ On těm svým vizím říkal barevný sen. ,Když jsem přebíral na národním výboře funkci předsedy MNV.‘ Popsal, kde tam byl, řekl, že na stromech nebylo listí, že před národním výborem byl rozkopaný chodník. Z logiky věci vyplývalo, že pokud on má přebírat funkci předsedy MNV, když pochází z rodiny považované za nepřátelskou, tak logicky musí padnout režim. Protože se jeho vize už víckrát splnily, tak jsem mu to věřil, ale myslel jsem si, že k tomu dojde už v roce ’88, protože většina změn v naší zemi byla spojena s osmičkou na konci.“

Jaroslav Popelka se do boje proti režimu pustil sám. Nepatřil do žádné organizované opoziční skupiny. Vytisknul stovky letáků, ve kterých otevřeně vyzýval k aktivnímu odporu vůči komunistickému režimu, zval v nich lidi v konkrétní čas a na konkrétní místo na demonstrace. Takto dnes vzpomíná na tisk a distribuci letáků: „Nejdřív jsem svoje texty psal na stroji a kopíroval jsem je v řádově desítkách nebo stovkách kusů a rozdával je mezi svými přáteli. Když jsem začal vyzývat k demonstracím, tak jsem ty letáky tisknul. Udělal jsem si z písmenek takovou tiskárnu. Byl to poměrně krátký text, ale to sdělení se dalo dát do té šablony. Pak jsem to tisknul na tenké průklepové papíry, protože byly hodně laciné. Daly se za dvě stovky udělat tisíce kusů. To jsem distribuoval tak, že jsem vyšel do nějaké vysoké budovy na ulici, kde chodilo hodně lidí. Když skončila práce a lidi proudili po ulici, tak jsem to hodil z okna mezi ty lidi. Bylo to poměrně účinné. (…) Vesele jsem rozhazoval tisíce letáků. Pak už jsem byl tak oražený, že jsem šel za policejním autem a rozhazoval jsem letáky. Lidi nevěděli, co si mají myslet. Šel jsem dvacet metrů za policejním autem, které jelo přes pěší zónu, a rozhazoval jsem je. Jenže změna přišla o něco později. Prostě to přišlo o rok později, než jsem čekal.“

Během dvou let pětkrát ve vězení

Jaroslav Popelka se na letáky dokonce podepisoval. Začala ho sledovat StB a pravidelně předvolávat k výslechům. Kupodivu na příslušníky StB nevzpomíná špatně. „Nikdy se mně nestalo, že by mě zmlátili nebo nějak ublížili. (...) Nakonec mně nabídli, že mi zařídí pas a dovezou na západní hranice, ať už mají ode mě pokoj.“

Pamětník byl na konci osmdesátých let několikrát uvězněn. Ve vězení za tzv. přečin proti veřejnému pořádku nakonec skončil pětkrát. Hned při prvním soudním přelíčení vyzval před zaplněnou soudní síní vedení komunistické strany k demisi. „Pamatuji si překvapení soudců a těch lidí. Jenomže to byl osamělý boj.“ Původně dostal osm měsíců, ale v době procesu navštívil Československo francouzský prezident Francois Mitterrand a na komunistickou vládu byl vyvíjen tlak kvůli dodržování lidských práv. Jaroslav Popelka tak byl nakonec propuštěn. „Osmiměsíční trest jsem nedostal. Při druhém soudním stání jsem řekl, že budu držet hladovku, dokud KSČ neodstoupí nebo dokud mě nepropustí na svobodu, a oni mě kupodivu pustili. Dostal jsem trest, který přesně pokrýval dobu, kdy jsem byl ve vazbě, a od toho soudu jsem odešel volný.“ V té době ale již nebyl neznámou osobou a o jeho soudním přelíčení referovala Svobodná Evropa. Jaroslav Popelka vzpomíná, že před brněnským soudem na něj čekal dav přívrženců. „Dodnes si vyčítám, že jsem nevyšel ven. Slyšel jsem, že venku je mnoho lidí. Bylo slyšet hukot. Stálo tam asi pět set lidí a kdybych je vyzval, aby pozvali své přátele třeba na Náměstí Svobody... Už tehdy byla taková bouřlivá nálada a mohlo to třeba o rok dřív spustit revoluci. Nevím, proč jsem to neudělal. Po hladovce jsem byl unavený a vyčerpaný.“

Protestních hladovek držel Jaroslav Popelka několik a celkem bez jídla strávil čtyřicet dnů. Jak vzpomíná, značně to vyčerpávalo jeho organizmus. „Jednou jsem držel dvanáct dní hladovku za demisi KSČ. Není to dlouho, ale protože už jsem byl z těch předchozích hladovek vyčerpaný, tak jsem už byl docela zbědovaný. Poznal jsem to, protože když mě vedli v želízkách do soudní síně, tak kamarád, když mě viděl, tak mu vyhrkly slzy do očí. Takže jsem asi musel vypadat dost bídně.“

Během dvou let prošel Jaroslav Popelka několika věznicemi. Nejhůře vzpomíná na věznici v Novém Sedle, kde strávil tři měsíce za výzvu v letácích k založení Strany zelených. Takto popisuje podmínky, které tam panovaly v roce 1989. „Za komunismu bylo samozřejmý, že odsouzení pracovali. Bylo tam několik pracovišť. Když jsem přišel z vazby, tak jsem měl na sobě už asi deset dní špinavou košili. Těšil jsem se, že dostanu čistou. Dostal jsem čistou, a jak jsem ji oblékl, tak... Košile byla po někom, kdo pracoval se skelnou vatou. Bylo tam jedno pracoviště Vertexu, kde kluci pracovali při výrobě skelné vaty, a ta košile byla plná těch pichlavých vláken. Po půl hodině jsem ji sundal a byl jsem rád, že si můžu obléknout tu starou špinavou košili, protože se to nedalo vydržet. Kluci byli plní boláků, jak jim to rozpíchalo ruce. Strava byla ve vězení hrozná. Oni měli zákaz dávat vězňům syrovou zeleninu. Zřejmě aby je úplně fyzicky zničili. Hlavní součástí jídla byly bílé knedlíky, řídká omáčka, chleba a občas také buchtičky na sladko se sladkou omáčkou. V těle vám to ničí vitamíny, minerály. Pamatuju si první dojem, když jsem přišel do lágru. Všichni byli šediví. Byli jak smečka vlků. Šedivé uniformy, šedivé obličeje. Když tam byl několik let, tak ti lidé většinou přišli o zuby, měli avitaminózu z nekvalitní stravy. Takhle ty lidi postupně likvidovali.“

Jaroslav Popelka se hned po příchodu do vězení postavil proti šikanování ze strany kápů a ti se ho pokusili falešně obvinit ze vzpoury. „Nechali mě na přibyláku, jak se říká v lágrové mluvě. Je to barák, kam přijdou noví vězni a tam zůstanou podle okolností týden, dva, aby zapadli do toho režimu v lágru. Vychovávají je tam kápové. Dostal jsem se tam s nima do konfliktu, protože vězně šikanovali. Vyzval jsem je, ať si to nenechají líbit. Mezi spoluvězněma to začalo vřít. Začali se ozývat, začali se houfovat. Když to kápové zjistili, tak mě na chodbě napadli. Pamatuju si, že na mě tři skočili a zmáčkli pohotovostní červený knoflík, který signalizuje, že je tam případ vzpoury. Zmáčkli to a oznámili, že jsem je napadl nožem. Hodili ke mně nůž. Otevřel jsem oči, asi jsem na chvíli ztratil vědomí. Pamatuju si, že jsem hleděl do hlavně samopalu, a jak jsem ležel na zemi, tak jsem viděl rozšklebený tlamy psů. Hodili mě na samotku. Obvinili mě z napadení, za což byl minimálně rok navíc. Čekal jsem na samotce, co bude. Měl jsem vlastně štěstí, že nějací vězni slyšeli, jak se na mě kápové domlouvají. Řekli to, takže to bylo svědectví proti svědectví. Nakonec mně ten rok nepřidali a skončilo to tím, že jsem za pokus o vzpouru dostal čtyřicet dní samotky.“ A takto Jaroslav Popelka popisuje samovazbu: „Bylo to vězení ve vězení. Malá sklepní místnost na hrubo ošpricovaná, kde byla jen dřevěná pryčna připnutá řetězem ke zdi. Sundali ji jen na osm hodin spánku a dostal jsem jen jednu deku. Měl jsem na výběr, buď ji dát pod hlavu, na dřevěnou pryčnu nebo na sebe. Byl jsem tam naštěstí v květnu, kdy už bylo teplo, takže jsem to přežil bez následků. Jinak se tam netopilo a kluci, co tam byli, tak jim většinou odešly ledviny nebo onemocněli.“

Po roce 1989

Jaroslav Popelka byl z posledního vězení propuštěn na začátku listopadu 1989, těsně před studentskou demonstrací na Národní třídě, která vyvolala pád komunistického režimu. Následných demonstrací se Jaroslav Popelka sice účastnil, ale kvůli vyčerpání jen v omezené míře. „Byl jsem vyčerpaný, že jsem vůbec neměl chuť se do něčeho zapojovat. Dokonce jsem původně nechtěl jít ani na první shromáždění v Brně.“ Jeho bratr Milan, který ho po celou dobu podporoval, se přesně podle svého vidění stal starostou Strání a v této funkci nakonec zůstal tři volební období.

Jaroslav Popelka po převratu v Olomouci souběžně studoval teologii a žurnalistiku. Nebyl spokojen s polistopadovým vývojem, a tak se postupně zapojil do několika politických uskupení – Nové Hnutí, Pospolitost, Charta 97, Holešovská výzva. Založil také hnutí Opona a dodnes se stále aktivně snaží o politické změny v Česku. Když jsem se ho ptal na poselství pro budoucí generace, takto mi odpověděl: „Vidět a hledat ve všem dobré, ale zároveň nezavírat oči před zlem a nebát se proti němu vystoupit. Mnoho lidí se omlouvá tím, že máme takovou vládu, jakou si zasloužíme, že stačí, když se budeme starat o sebe. Myslím si, že člověk má povinnost, když třeba vidí, že vláda škodí zemi, lidem, nebo když vidí, že někdo ubližuje druhým, tak má povinnost proti tomu vystoupit. Lidé by neměli být proti zlu lhostejní, protože zlo nabývá na síle jenom díky tomu, že dobří lidé jsou pasivní a nevystupují proti zlým lidem a proti tomu, co je špatné na světě.“

SOUKUPOVÁ, J., NEPODDAJNÍ. Příběhy jihomoravských disidentů v 70 a 80. letech 20. století. Brno, Host: 2010.