Jiří Poslední

„Pamatuju si dodnes, jak jsem byl silně nervózní ještě v devadesátém roce, než se to jaksi překulilo. Protože si pamatuji, když už se to v Praze mlelo, tak soudruh ředitel Drážský vymyslel, že Stavební stroje by měly jít taky demonstrovat, že ten socialismus chceme. Tak se šlo demonstrovat. Šli jsme a teď už nevím, kde jsme měli sraz. V nějakém hotelu, jestli to nebylo v Besedě. Nedokážu to už přesně říct. Vždycky se samozřejmě hrálo na ten řízek se salátem. Dodnes si pamatuju, jak tam byla ta prezenční listina. My jsme věděli, že v té Praze je to jinak, ale na těch vesnicích to jinak nebylo, ale ani v Plzni. Tak za námi přišel jeden takový pohůnek od toho soudruha Drážského a říkal nám: ‚No tak, chlapci, pojďte se už podepsat, ať to máme už za sebou a může se roznášet ten řízek s tím bramborovým salátem.‘ My jsme to někteří nepodepsali.“

„Vzpomínám si ještě na jednu záležitost, která mi tak trochu utkvěla. Úmrtí Leonida Brežněva. Jak jsem mluvil o tom soudruhu vedoucím Bažantovi, tak když měl pohřeb [Brežněv] a jaksi jej neudržíc lana velice rychle hodili do toho hrobu, tak to bylo dopoledne. Zrovna jsme měli svačinu, seděli jsme na dílně. Měli jsme takové stoly. On [soudruh Bažant] po té dílně jako šílenec, ačkoliv nemusel, běhal a řval na ty lidi: ‚Koukejte si stoupnout!‘ Přišel i k našemu stolu a řval jako tygr, abychom si stoupli.“