The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Pospíchalová (* 1939)

• narodila se 18. ledna 1939 v Novosilkách na Volyni

• otec Alois Kozák bojoval s 1. československým armádním sborem

• v roce 1943 vyvraždili nacisti část rodiny v obci Michna na Volyni

• v Novosilkách pamětnice zažila řádění banderovců po druhé světové válce

• v dubnu 1947 celá rodina reemigrovala do Československa

• dočasně je ubytovali v bývalém nacistickém lágru AL Reichenau v Rychnově u Jablonce nad Nisou

• rodina získala statek a polnosti v Kunraticích

• ona sama ani rodiče nikdy nevstoupili do KSČ

• v roce 2023 žila v Raspenavě

Vlak s repatrianty z Volyně přijel do Československa. Po dlouhé cestě přes Ukrajinu a Slovensko ale na některé z rodin nečekal přidělený statek v pohraničí, jak bývalo zvykem. Někteří museli své věci z vlaku odvézt do „lágru“ v Rychnově u Jablonce nad Nisou, do bývalého nacistického koncentračního tábora Al Reichenau. Spali na místech, kde umírali nejprve vězni při práci v blízké továrně, po nich odhalení kolaboranti a nakonec Němci připravení k nucenému odsunu. To měl být pro Volyňáky z Novosilek nový, provizorní domov.

„Stály tam jen palandy. Žádné skříně. Na obědy jsme chodili do blízké továrny, ale nechutnalo nám. Nebyli jsme zvyklí na taková jídla. Vařily tam ještě německé ženy,“ vzpomíná Růžena Pospíchalová na kontakt s Němkami připravenými na odsun. „Chodili jsme se hrabat na skládku bižuterie. Říkali jsme tomu poklady. Z každého kamínku z prstýnku jsme měli obrovskou radost, protože jsme všechno nechali na Volyni. Ani vánoční ozdoby jsme si nevzali,“ říká Růžena Pospíchalová.

Z jejího vyprávění však nejsme schopni určit, o jakou skládku bižuterie se jednalo. Tábor v Rychnově u Jablonce nad Nisou využíval vězně k práci ve firmě Getewent, která vyráběla elektrotechnické zařízení pro německou armádu. K výrobě perel, hraček a bižuterie využívali nacisté vězně z pracovního tábora v nedalekých Albrechticích ve firmě Schovánek.

Čech se vyhnul Polákovi, aby nedostal bičem

Polsky psaný rodný list Růženy Pospíchalové, rozené Kozákové, připomínal nelehkou etapu dějin volyňské obce Novosilky, ve které se 18. ledna 1939 narodila. Tedy v roce, kdy „Češi byli od Poláků vysmíváni, učitelé pronásledováni. Čech byl vyháněn z hostinců, na cestách se musil vyhnouti svým povozem Poláku, aby byl ušetřen švihnutím biče apod. Dokonce katolický kněz Polák v Senkevyčivce křičel z kazatelny: ‚Pořežte Čechy!‘ A tento kostel postavili výhradně pouze Čechové z okolí,“ jak jsme se mohli dočíst o Novosilkách ve zpravodaji volyňských Čechů ‚Věrná stráž‘ v roce 1950. Západní část Volyně spadala  do polského území jen do začátku druhé světové války v září 1939, kdy se dostala pod sovětskou správu. Ani to netrvalo dlouho a v roce 1941 napadla území německá armáda a zřídila správu Říšského komisariátu v nedalekém Rovně.

„V Novosilkách jsme neměli kostel a jinam se jet nedalo. Všichni se báli vyjet mimo vesnici. U Hakenů měli malou kapličku a tam se lidé chodili modlit. Omladina se zase scházela u někoho doma a koncertovala si sama pro sebe,“ říká pamětnice.

Otec Růženy Pospíchalové Alois Kozák hospodařil na dvacetihektarovém pozemku s velkým sadem a rybníkem. Když jí bylo pět let, povolali ho do války. K odvodu jel do města Kamenec Podolský a stal se členem prvního československého armádního sboru, tzv. Svobodovy armády. „Měl všechno sbaleno. Zapomněl si na stole lžíci a maminka s ní za ním běžela. Já jsem strašně brečela, že mě tam samotnou nechali, a utíkala jsem za nimi bosa,“ vzpomíná Růžena Pospíchalová.

Neměli v Československu adresu, museli proto do lágru

Maminka Alžběta Kozáková, rozená Lišková, ale během tatínkova nasazení ve válce zemřela. Malá Růžena se starší sestrou Emilií zůstaly v Novosilkách samy s prarodiči. „Když procházela fronta, museli jsme všichni z vesnice pryč,“ říká Růžena Pospíchalová. „Buď do staré cihelny, nebo do lesíka, takže jsem je neviděla. Když procházeli Němci, to už jsem viděla a strašně jsem se bála. Horší ale bylo, když v noci řádili banderovci. Babička byla ale kurážná. Měla u dveří sekeru a vidle a říkala, že každého, kdo vstoupí, propíchne.“

Sestra maminky Alžběty se vdala do obce Michna-Sergejevka, po Českém Malínu druhé mučednické obce na Volyni. „Měli dvouletou dcerku, a když tam Němci vtrhli, tak ji i s maličkou a její tchyní zavraždili. Schovaly se pod postel, ale holčička brečela a prozradila je. Strejda se schoval za kachlová kamna, proto přežil,“ říká o řádění Němců v listopadu 1943 Růžena Pospíchalová.

Otec se mezitím účastnil bojů Karpatsko-dukelské operace na podzim roku 1944 a se Svobodovou armádou došel až na Slezsko, kde už ho informovali o možném přesunu rodiny z Volyně do Československa. Vrátil se na Volyň, ale jako voják zatím nedostal v Československu trvalou adresu a během sepisování dokumentů nemohl uvést, kam s rodinou při repatriaci mají přijet. Museli je proto poslat, jak říkali, „do lágru“.

Ječela jsem tak silně, až banderovci utekli

Než k transportu došlo, našel si v Novosilkách novou ženu, se kterou se přestěhoval na její statek, a malá Růžena se sestrou zůstaly u babičky. „Jednou nás probudil rachot a pod okny nám chodili banderovci se zbraněmi. Chtěli se dostat do domu. Na střeše protrhali došky a dostali se na půdu. Snažili se vyvlíknout háček na poklopu, aby prošli dolů. Babička mi řekla: ‚Růženko, stoupni si tady na židli a křič na strejdu Pryčínského.‘ On byl z polské rodiny postrach celého okolí. Ječela jsem tak silně, až banderovci utekli,“ vzpomíná Růžena Pospíchalová.

V Novosilkách nemohlo malé děvče ani začít chodit do školy. Budovu školy poničily průchody jednotlivých armád, a tak se jen občas učilo v některých rodinách soukromě. Ani to však nebylo snadné. Učitelé nebyli a málokdo měl po válce náladu učit, zejména když kvůli nejistotě, zda dojde k odchodu do Československa, nebo ne, byl o domácí vyučování pramalý zájem. 

Ruský strojvedoucí nechtěl jet, dokud nás neobral o jídlo

V dubnu 1947 se nachýlil den odjezdu z Volyně. „Jeli jsme druhým transportem. Nádraží Senkevyčivka bylo daleko. Věci jsme museli převézt k tatínkově sestře do domu, který byl z půlky vybombardovaný, ale alespoň nám nepršelo na hlavu. A čekali jsme na transport. Ve vagonu nás pak bylo šest rodin a každý si něco vezl. Udělané truhly s jídlem a prádlem a hlavně peřiny. Nevlastní maminka v těch peřinách ležela s čerstvě narozeným synem. Uprostřed vagonu byla kamínka, kde jsme ohřívali čaj. Tatínek jel ve zvláštním vagonu, kde převáželi koně a krávu. Po cestě dojil mléko a babička nám ho nosila,“ říká Růžena Pospíchalová.

Vzpomíná také na ruského strojvedoucího, který řešil svůj nedostatek tím, že vlak zastavil a pod záminkou poruchy nechtěl pokračovat. Vyslal druhého kolegu, aby vybral od lidí maso a chleba, že jedině pak budou moci jet dál. Pokračovali v cestě, a když všechno snědli, vlak se opět „porouchal‘.

První hygienu si volyňské rodiny v transportu mohly dopřát až na Slovensku, a to dokonce v termálních lázních. „Projeli jsme dlouhým tunelem a na konci jsme zjistili, že jedna babička před tunelem zapomněla nastoupit. Museli jsme na ni čekat poblíž lázní v Tatrách, kde jsme se poprvé za celou tu cestu mohli vykoupat. Tu babičku pak přivezl slovenský kočí a my jsme mohli pokračovat,“ říká pamětnice.

Al Reichenau, pobočný tábor koncentráku Gross Rosen

Po příjezdu do Československa v dubnu 1947 musel tatínek nejprve složit vůz a zapřáhnout koně. Věci z vlaku převezli do lágru Al Reichenau v Rychnově u Jablonce nad Nisou. Přišli do míst, kde od roku 1943 sídlil pobočný mužský tábor nacistického koncentračního tábora Gross Rosen u podniku Getewent, který se zabýval výrobou elektrotechnických zařízení pro německou armádu. Za strašlivých podmínek tady od té doby pracovali vězni z Československa, Itálie a Polska a na 600 lidí zde zemřelo. Mrtvé nejprve převáželi do hlavního tábora Gross Rosen v Dolním Slezsku. Od března do dubna 1945 je nacisté vozili spalovat do libereckého krematoria. Libereckým Němcům se ovšem nelíbilo, že se v „jejich“ krematoriu spalují mrtví z koncentračního tábora, což podle nich znehodnocovalo památku mrtvých Němců. Když jejich odpor a protesty ještě zesílily, začaly se oběti z lágru pochovávat raději v okolí tábora. Do Rychnova se ještě před koncem války uchýlila komandatura matečního lágru Gross Rosen před postupující Rudou armádou a do místních pecí přivezla pálit veškeré dokumenty dokazující zvěrstva, kterých se na vězních Němci dopouštěli.

Budovy lágru však ihned po konci války přivítaly další vězněné. Tentokrát zde krátce po osvobození, 22. května 1945, vzniklo internační středisko pro příslušníky různých nacistických organizací a pro podezřelé zrádce a kolaboranty. V roce 1946 změnil tábor svůj statut na sběrný a odsuvný. Tvrdé palandy naplnil okresní národní výbor v Jablonci nad Nisou německým obyvatelstvem připraveným k masovému vysídlení. Od února 1947 je vystřídali repatrianti z Volyně.

Otce vyšetřovali, aniž by mu ošetřili ohořelou hlavu

V rychnovském lágru přečkala rodina pamětnice asi dva týdny, během nichž dostal tatínek statek v Kunraticích u Frýdlantu. Mohli se stěhovat a Růžena Pospíchalová nastoupila ve svých osmi letech poprvé do základní školy. Tatínek dokoupil koně, aby zvládl obhospodařit patnáctihektarové polnosti, ale protože nepřišli na statek jako první rodina, nezbylo jim z vybavení uvnitř skoro nic. „Co se komu líbilo, to si odvezl. Ale spát bylo na čem, kamna byla kachlová, tak se to dalo nějak vydržet,“ říká pamětnice.

Žili ze zemědělství. Obilí vozili do frýdlantského mlýna a zahrada dávala většinu potřebného k životu. Od okresního národního výboru dostali elektrickou máselnici a máslo z ní vytlučené odevzdávali družstvu, které je prodávalo. Růžena Pospíchalová dále vzpomíná: „Všechno ostatní bylo na lístky. Na příděl. Vždy jsme museli počítat, aby nám potraviny na měsíc vyšly. Dostávali jsme takové lístečky, velké jako známka.“

Tatínek nechtěl vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). „Po žních nám při bouřce vyhořela stodola. Tatínek vyběhl z postele a při otevření vrat mu oheň opálil hlavu. Všechna zvířata nám uhořela. Do rána ho vyšetřovala kriminálka, aniž by mu nechali ošetřit tu hlavu. Obvinili ho, že si požár založil sám, protože byl proti JZD,“ říká pamětnice a dodává, že se tím tatínek jen utvrdil v odporu ke Komunistické straně Československa, do které nikdy nevstoupil.

Zasadili jsme i tři a půl tisíce stromků za den

V roce 1951 se rodina přestěhovala do Raspenavy a na novém statku hospodařila do roku 1980. Růžena Pospíchalová vyšla ve svých čtrnácti letech v roce 1953 ze školy a na žádnou jinou už jít nemohla. Rodiče ji nepustili s tím, že musí zůstat v zemědělství. Pracovala na rodinném hospodářství nebo s budoucím manželem Františkem Pospíchalem v lese, na což vzpomíná: „Sázeli jsme stromky nad Ferdinandovem. Někdy i tři a půl tisíce stromků za den. Všechno jsme si museli nahoru do skal vynést na zádech.“

O manžela Františka Pospíchala přišla v roce 1986, když zemřel na selhání ledvin. Přišla také o syna, který ve svých třiceti letech zemřel na infarkt. V roce 2023 měla Růžena Pospíchalová dceru a tři vnuky a žila v domku v Raspenavě.