The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

monsignore Antonín Pospíšil (* 1925  †︎ 2021)

• narodil se 14. září 1925 v Horních Nětčicích

• na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži byl v roce 1944 s celou třídou totálně nasazen do továrny Sigmund-Chema Lutín

• po válce nastoupil do semináře v Olomouci a studoval na teologické fakultě

• se spolužáky byl v roce 1949 předčasně vysvěcen na kněze, než byly seminář a teologická fakulta v roce 1950 komunisty zrušeny

• v letech 1950–1953 sloužil čtyřicet měsíců u Pomocných technických praporů

• v roce 1954 dostal přidělení do své první farnosti Újezdec u Luhačovic

• během osmi let musel vystřídat farnosti Nivnice, Štípa, Uherské Hradiště a Vsetín

• v Uherském Hradišti a později ve Vsetíně ho sledovala a vyslýchala Státní bezpečnost

• byl opakovaně vyslýchán v souvislosti se Společenstvím, jehož 23 členů skončilo ve vězení

• v roce 1962 přišel o státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti

• pět let pracoval v Rožnově pod Radhoštěm v papírnách u stroje na lepenku

• v roce 1968 nastoupil do farnosti Hranice, kde během pražského jara založil scholu a skautský oddíl

• byl přemístěn do farnosti Andělská Hora, kde spravoval řadu kostelů

• po devíti letech musel odejít do Postřelmova a zakrátko do Dlouhomilova

• od roku 1980 byl farářem ve farnosti Dolany a spravoval i přilehlé farnosti Jívová, Olomouc-Chválkovice a Štěpánov

• od roku 1992 byl farářem v Jívové a spravoval i přilehlé farnosti Domašov nad Bystřicí a Hraniční Petrovice

• opravil několik kostelů a far, v roce 2005 odešel do důchodu

• papež Benedikt XVI. ho v roce 2010 jmenoval kaplanem Jeho Svatosti

• žil v Brně-Žabovřeskách

• zemřel 15. srpna 2021

Záhoří je malebný kraj pod Hostýnskými vrchy, z něhož vzešla řada kněží. I Antonín Pospíšil, který z tohoto kraje pochází, zasvětil svůj život službě Bohu a lidem. Jako katolický kněz ale působil ve velice těžké době, kdy zastávat toto povolání poctivě a upřímně znamenalo neustálý boj s politickou mocí a jejími státními aparáty. Antonín přes čtyři desetiletí statečně snášel svoji kalvárii, když ho na vojně přiřadili k Pomocným technickým praporům, když ho neustále přemisťovali z farnosti do farnosti, když ho sledovala a vyslýchala Státní bezpečnost nebo když přišel o takzvaný státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Přesto neudělal nic pro to, aby si svou strastiplnou cestu ulehčil, a odmítl jakoukoliv spolupráci s totalitním režimem. Naopak sloužil lidem ve jménu vyššího dobra, a z toho důvodu se stal pro komunisty politicky nepohodlným.

Za protektorátu byla doba pro studium nelehká

V době, kdy Antonín vyrůstal v Horních Nětčicích, měla tato obec pouhých osmdesát domovních čísel. Jeho rodiče měli grunt, který celou rodinu živil. Děti, kromě toho, že hodně pomáhaly s prací na hospodářstvích po celé dědině, chodily do místní školy. „U nás byla škola, jednotřídka. V ní bylo asi na čtyřicet žáků, žákyň. Pan ředitel to učil sám, všecky ty děti. Jak to mohl zvládnout, to nikdo si nedovede představit,“ vzpomíná Antonín na pana učitele Josefa Skříčila.

Antonínovi bylo dvanáct let, když nastoupil na osmileté arcibiskupské gymnázium v Kroměříži. Tam také bydlel se svými spolužáky v semináři. Už tehdy začali citelně vnímat vyostřující se politickou situaci. Když nastoupili do druhého ročníku, došlo v Československu k všeobecné mobilizaci jako reakci na hrozbu útoku ze strany nacistického Německa. Studenti museli seminář uvolnit vojákům. Mobilizace ale netrvala dlouho a týden nato nacisté zabrali území Sudet a za půl roku okupovali celé Československo. Antonín se spolužáky studovali dál, ale všechno už vypadalo jinak. „Profesor Motal, to byl profesor dějepisu, jedenkrát nám sdělil takovou zajímavou věc: ‚Jsem nucen jako profesor dějepisu jet do Berlína. Tam budeme přeškolováni, jak máme vyprávět a učit žáky o novém pojetí Hitlera a vůbec Německa, jeho dějin.‘ Tak zkrátka tam jel s ostatníma dějepisnýma profesorama, a když se vrátil, tak s takovým úšklebkem říká: ‚Tak jsem byl poučen. Mám vám to říkat tak a tak, ale já to zase budu říkat tak, jak jsem vám to říkal předtím,‘“ vzpomíná Antonín na odvážného učitele.

Ani další studium nebylo snadné. V roce 1942 gymnázium a seminář v Kroměříži obsadili Němci a zřídili zde lazaret pro své vojáky. Výuka tak pokračovala na jiných místech a studenti bydleli v okolních městech. Když měl Antonín se spolužáky v roce 1944 nastoupit do posledního ročníku gymnázia, čekalo je nemilé překvapení. „Kroměřížští gymnazisté, chlapci, děvčata, byli určení, aby pracovali v Lutíně u firmy Sigmund-Chema. Tam byly dva werky (továrny – pozn. red.). Jeden werk byl takový mírnější, tam jsme svařovali. Kdežto werk dva, zwei, ten dělal součástky na messerschmitty, německá letadla. Já jsem se dostal do skupiny, která byla ve werku jedna. Našim úkolem bylo svařovat autogenem,“ vzpomíná Antonín na totální nasazení. Stejně jako dalších přibližně 640 tisíc obyvatel Československa musel nuceně pracovat pro okupanty. Pro nepřátele lidé často v továrnách vyráběli právě zbraně a munici. Antonín stejně jako ostatní ve velice náročných podmínkách pracoval dvanáct hodin denně šest dní v týdnu.

Toto pracovní nasazení zaplatilo životem přibližně šest tisíc Čechů a obrovské množství jich skončilo s podlomeným zdravím. Kromě náročných pracovních podmínek jim hrozilo, že se stanou oběťmi spojeneckých letadel, která továrny bombardovala. Pro Antonína a jeho spolužáky ale byly nálety úlevou od úmorné práce. „Veselí ovšem bylo tehdy, když najednou byl poplach a létaly celé americké pevnosti (bombardovací letoun Boeing B-17 přezdívaný létající pevnost – pozn. red.) nebo britská letadla. To jsme museli opustit továrnu, letět do polí, abychom byli uchráněni, kdyby ta puma spadla. Ovšem naštěstí sem nespadla žádná,“ vypráví Antonín. Válka brzy skončila a oni se mohli vrátit na gymnázium, ovšem už jen na dva měsíce.

Než seminář zavřeli

Po letních prázdninách v roce 1945 nastoupil Antonín do semináře v Olomouci, kde studoval teologickou fakultu, aby se později stal knězem. Nebyla to ideální doba pro studium kněžství, protože k moci už přicházeli komunisté s nepřátelským postojem k církvi. „My jsme byli vysvěceni předčasně. Normálně byli kněží svěceni v červenci na svatého Cyrila a Metoděje. Jelikož byla taková politicky těžká situace a hrozilo, že seminář zavřou a také že my nebudeme vysvěcení, pan arcibiskup to uspíšil, takže jsme měli svěcení o rok dříve, a sice 10. prosince 1949. Jinak jsme měli být normálně vysvěceni až v roce padesát,“ vzpomíná Antonín na kněžská studia. 

Předčasné vysvěcení kněží arcibiskupem Josefem Karlem Matochou se ukázalo být prozřetelností. Antonín byl mezi několika posledními kněžími, kteří ze semináře vzešli. V první polovině roku 1950 dokončili studium a poté komunisté seminář i teologickou fakultu zrušili. Novokněží ale čekali na přidělení k farnostem marně. „Když jsme měli nastoupit do farností, tak jsme dostali mimo jiné příkaz: ‚Farnost ne. Nastoupíte do armády jako vojáci PTP.‘ Pomocný technický prapor, ten byl ovšem trestný, pro lidi politicky nespolehlivé. A my jako kněží jsme byli na prvních místech v nespolehlivosti. Dostali jsme totiž klasifikaci E, to znamená gulag, koncentrák, vězení. A tak jsme se dostali do Mimoně,“ říká Antonín.

Mimoňští černí baroni 

Československá armáda zřídila v roce 1950 Pomocné technické prapory (PTP), které měly sloužit pro převýchovu politicky nespolehlivých osob. Těm se přezdívalo pétépáci nebo také černí baroni, protože měli na ramenou černé výložky. PTP prošlo kolem 60 tisíc mužů do doby, než byly v roce 1954 zrušeny. Antonín dostal povolávací rozkaz k útvaru v Mimoni a prožil u něj téměř celé období fungování PTP. Nepředstavitelných čtyřicet měsíců dennodenně těžce pracoval. Jeho útvar za tu dobu vystřídal asi deset pracovišť po celé republice. „Někdy to prostě bylo trpké, ale nejhorší bylo, když jsme museli kácet obrovské stromy, bylo to nebezpečné. Pracovali jsme několik směn. Dělali jsme kanalizaci v armádě, Milovice. To bylo hluboké tři metry. Ve dne, v noci jsme tam museli pracovat. Takže to střídalo se dobré i zlé,“ vzpomíná Antonín. 

Téměř každý den měli pétépáci po těžké práci ještě politická školení. „Často nás školili ti, kteří tomu sami nerozuměli. Tak to bylo směšný někdy. Na druhé straně zase někdo byl kritickej. Takže třeba ten náš spolužák se ohradil proti těm, co nám vykládají. A ten přednášející byl vzteklý. Měli jsme strach, že toho našeho spolubratra zavřou do nějakého blázince, ústavu nebo vězení. A nakonec i toto dopadlo dobře.“ Politická školení samozřejmě nemohla změnit myšlení často vysokoškolsky vzdělaných pétépáků. Byla pro ně však velice úmorná a ponižující, když je školili jen málo vzdělaní desátníci, kteří řadě věcí nerozuměli a komolili je. Útočili třeba na „zrádnou heráklii“ – tímto slovem ve skutečnosti byla hierarchie (církevní). Jindy zase varovali před „drakem na ostnu“, když špatně pochopili německá slova Druck nach Osten, která znamenají nátlak na Východ.

Těžkou práci i politická školení Antonín zvládal, ale velice ho bolelo, že byl odveden od svého kněžského povolání, tedy služby lidem. I tak se mu a dalším kněžím v PTP dařilo žít ve víře a plnit úkol kněze, tedy každý den slavit bohoslužbu. „Záleželo na veliteli. Když byl velitel dobrý, tak jsme mohli chodit do kostela. Jednak soukromě na vycházky nebo ve štrůdlu jako armáda. Takže to bylo pěkné a milé, využívali jsme to. Když byl velitel nějaký špatný, doba byla taková kritická, tak nám zakázali všecko. A my jsme museli tajně sloužit ty mše svaté. A sice buď na světnici někde u postele na stolku, nebo v lese pod smrčkem. Kněží měli úkol těm bohoslovcům, kteří nebyli kněžími, podat svaté přijímání,“ popisuje Antonín, jak vypadalo duchovní prostředí u PTP.

Pétépáci prožili v armádě velice těžké roky. Odcházeli s podlomeným zdravím a pocitem ztraceného času. Přesto dnes dokáže Antonín s úsměvem zavzpomínat na absurditu, kterou u PTP každodenně prožíval: „Dokonce jsme měli i peníze, nám platili. Ovšem to placení spočívalo v tom, že jsme si na druhé straně museli platit svůj pobyt na vojně. Takže vlastně to vyšlo na halíře. No ale měli snahu, že.“ Po smrti Stalina a Gottwalda, kdy docházelo k politickému uvolňování, byly PTP také kvůli tlaku mezinárodních organizací zrušeny. Antonín se díky své vytrvalosti dočkal konce a mohl konečně plnit své kněžské povolání.

Nekončící kalvárie stěhování z farnosti do farnosti

Komunisté nikdy církev nezakázali, ale snažili se nad ní získat kontrolu. K tomu jim sloužil Státní úřad pro věci církevní, který zřídili v roce 1949. Knězí museli získat tzv. státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti a stát jim také vyměřoval platy. Jejich kontrolu měli na starost církevní tajemníci, tedy zaměstnanci církevních odborů jednotlivých národních výborů, kteří často kněze s režimem nespolupracující šikanovali neustálým přemisťováním a výhružkami.

Dva měsíce po propuštění z PTP nastoupil Antonín jako kaplan ve své první farnosti v Újezdci u Luhačovic. „Krásná farnost slovácká, kde jsem s ministrantama chytal raky a rybičky. Ovšem když jsem pracoval s mládeží, zas jsem tam měl minus pro kněze. To bylo nepohodlné, tak pryč odtamtud po sedmi měsících. A šel jsem do Nivnice,“ vzpomíná Antonín na své velice krátké působení v první farnosti. Ani v Nivnici nemohl zůstat dlouho. Přestože nemá pocit, že by tam působil nějakým nežádoucím způsobem, faráři připadalo, že je neposlušný. Musel se proto opět po deseti měsících stěhovat.

Antonínovým dalším kaplanským působištěm se stala Štípa, poutní chrám nedaleko Zlína, tehdejšího Gottwaldova. I zde zůstal jen krátce. Po pouhých šesti měsících musel z farnosti odejít, protože si ji vyhlédl jeho bývalý spolužák ze semináře a za pomoci generálního tajemníka ji získal. Antonín se tak opět stěhoval, tentokrát do Uherského Hradiště, kde pro něj začala nelehká doba sledování Státní bezpečností (StB).

I když se Antonín aktivně nezapojoval do činnosti podzemní církve nebo šíření samizdatové literatury, stal se objektem sledování StB. Stalo se tak díky jeho odvaze netajit se svým proti režimu nepřátelským postojem a díky několika nešťastným přešlapům. Několik kněží ho například udalo, když se na jejich společném setkání četlo z jeho knížky, která politicky nevyhovovala. „Jednoho dne prostě přišel estébák a ten mně složil ruce, zavázal a odvedl mě do vězení. To bylo v poledne a tam v tom vězení jsem byl do druhého dne v poledne. Vyšetřovali mě vším způsobem, co jsem udělal. Ovšem nebili mě žádným způsobem, jenom vyhrožovali. Třeba jsem řekl: ‚Právě je zvláštní jedna věc, dneska je svátek Panny Marie Lurdské, 11. února. Takže Panna Maria mě chrání.‘ On říká: ‚Co? Když my budeme chtět vás zavřít, tak vás žádná Panna Maria nebude chránit.‘ Já říkám: ‚No nevadí, ale bude to vůle Boží, k mýmu dobru,‘“ vypráví Antonín, jak se dostal do nechvalně proslulé věznice v Uherském Hradišti. Zejména v první polovině padesátých let zde StB prováděla velice tvrdé výslechy. Vězni byli neustále psychicky i fyzicky týráni, vyslýchané často krutě mučili, někdy i elektrickým proudem.

Nežádoucí Společenství

K výslechu Antonína předvolali ještě několikrát. Po třech letech ho opět přeložili, a to do farnosti Vsetín. Tehdy začala StB předvolávat Antonína k výslechům do Ostravy kvůli závažnějšímu obvinění. Během svých studií v olomouckém semináři se stal členem Společenství. Tuto organizaci založil Vladimír Neuwirth s několika dalšími bohoslovci, kteří chtěli svou křesťanskou víru žít naplno. V padesátých letech, kdy jakoukoliv aktivitu podporující šíření křesťanství totalitní režim a jeho aparáty tvrdě potlačovaly, členové Společenství psali a šířili řadu textů. Některé z nich mířily i proti socialismu a vládnoucí moci v Československu. Většina textů však byla teologického charakteru a měla podporovat a rozvíjet duchovní život členů Společenství. Po třinácti letech života Společenství zatkla StB jeho nejaktivnější členy, vyslýchala je a soudila. Nakonec bylo odsouzeno dvacet tři členů k trestům odnětí svobody v součtu na 156 let. Antonína po výsleších vždy propustili a odsouzen nebyl. Církevní tajemník mu ale odebral státní souhlas.

Bez státního souhlasu Antonín nemohl dál sloužit lidem jako kněz ve farnosti a musel ze Vsetína odejít. V Rožnově pod Radhoštěm získal práci v papírnách, kde obsluhoval stroj na lepenku. Zde zůstal dalších pět let, než dostal dekret, podle kterého se stal kaplanem v Hranicích. V této farnosti také prožil pražské jaro, období uvolňování politických poměrů poté, co se v lednu 1968 stal prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa Alexander Dubček. „První, co jsme udělali, založili jsme scholu, pěvecký sbor mládeže v kostele. A co bylo potom zvláštnější, založili jsme skauta, který se velice rozvíjel. To dokonce v květnu, když byly ty svátky, tak jsme se vydali na dva dny tábořit do lesů. Vzali jsme si stany, kytary a všecko možný a ohýnek. Tam jsme prožili krásný začátek skautu a plánovali jsme, co bude a jak bude. Měl jsem šikovný chlapce vedoucí, děvčata také. Ovšem brzo jsme skončili. Přišel srpen a konec. A tak skončil i náš skaut,“ vzpomíná Antonín na hořký konec pražského jara, když 21. srpna 1968 Československo obsadila vojska států Varšavské smlouvy. 

Ukryt v pohraničí

V Hranicích sílil tlak na všechny, kdo se angažovali ve skautu, a začalo se mluvit o Antonínově přeložení do jiné farnosti. Ten na tento popud odpověděl tím, že sám o přeložení požádal. A tak se opět stěhoval do jiné farnosti po pouhých šestnácti měsících. Jeho novým působištěm se stala Andělská Hora, farnost v pohraničí jesenických hor. Přestože začala doba tvrdé normalizace a komunisté obnovili boj proti církvi, v pohraničí na kněze nebylo tolik vidět. Antonín tak v Andělské Hoře zažíval velice pěkné období společně s dalšími aktivními kněžími, které sem přeložili.

Antonín zároveň působil i v přilehlých farnostech Rudná pod Pradědem a Dětřichovice. Ve všech svěřených farnostech stálo několik krásných kostelů, které však potřebovaly opravit. S tím Antonínovi pomáhala řada dobrodinců, kteří ho podporovali materiálně i finančně. Navázal přátelské vztahy s Němci, kteří ho také podporovali. „Ovšem největší radost z farnosti Andělské Hory nebyly ty opravy. Tam ještě nahoře byl poutní kostel svaté Anny, překrásný kostel. Ten jsme taky opravovali. Tam třebas chodili na ty brigády studenti ze Zlína hlavně. Přátelé moji, kteří, když bylo potřeba, tak přišli tam a pomáhali nějaké ty fasády dělat nebo omítat a podobně. Tam za mnou jezdila mládež, někdy jich tam bylo i dvacet. K tomu všemu byli takoví veselí. To jsme měli krycí jméno, říkali jsme jim brigádníci. Nepřišli se u nás duchovně zvelebit, ale přišli nám pomoct opravovat kostely. Říkali jsme, že jsou to brigádníci. Takže tam jsme mívali takové překrásné setkání třeba u ohýnku nebo na faře,“ vzpomíná Antonín na mládež, která se zde mimo pomoc s opravami i duchovně formovala.

Plodná práce faráře

V Andělské Hoře působil Antonín celých devět let a poté ho přeložili do Postřelmova, kde se ocitl v pro něho nepřátelském prostředí. Po necelých dvou letech se opět stěhoval do farnosti Dlouhomilov. I tam byl nepohodlný, a tak opět po roce musel z farnosti odejít. Ovšem nové přidělení Antonína překvapilo, protože se dostal z chudého pohraničí do bohaté hanácké farnosti Dolany nedaleko Olomouce, kde konečně zastával funkci faráře. Pečoval také o sousední farnosti Jívová, Olomouc-Chválkovice a Štěpánov. Mimo tuto pastorační činnost zvládal ještě opravovat kostel v Jívové a Dolanech i s velkou farou. V těchto farnostech sloužil celých dvanáct let a prožil zde také příchod svobody. Opravenou faru v Dolanech i s přilehlou zahradou nakonec předal Komunitě blahoslavenství.

Posledním Antonínovým působištěm se stala Jívová, kde odvedl také velký kus práce při opravách kostela. Značnou finanční podporu dostával od místních německých rodáků, kteří odsud byli po válce odsunuti. Staral se i o přilehlé farnosti Hraniční Petrovice a Domašov nad Bystřicí, kde také opravoval kostel. Zde působil až do roku 2005, kdy ve svých osmdesáti letech musel ze zdravotních důvodů odejít do důchodu.

Za svůj život Antonín mnohokrát zažil, že mu někdo bral jeho svobodu. Vnitřně však zůstal vždy svobodný a věrný svému přesvědčení. Celý svůj život obětoval službě lidem ke slávě Božího království. Za svou práci ho odměnil i papež Benedikt XVI., když ho jmenoval kaplanem Jeho Svatosti. Velkou odměnou jsou pro Antonína také věrná přátelství, která během života navázal. Na sklonku života o něj pečuje v Brně-Žabovřeskách Marie Ryšavá, jedna z mnoha tehdy mladých lidí, kteří ho navštěvovali v pohraničí a pomáhali mu s opravami kostelů. „Důležité je, abychom žili a pracovali pod světlem víry, naděje a lásky Boží, přátelství s lidmi. Abychom se přátelili se všemi, kteří jsou božími dětmi, a tak pracovali na spáse, která bude odměnou za dobro, které jsme konali,“ vzkazuje nakonec Antonín Pospíšil.