The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Pospíšil (* 1952)

• narozen 14. května 1952 v Kutné Hoře

• v roce 1952 byla celá jeho rodina nuceně vystěhována ze statku v Mezohlezích

• poté žili šest let na samotě, všichni v jediné místnosti bez pitné vody a elektřiny

• babička omdlela a zanedlouho zemřela, rodiče onemocněli

• oba bratři jeho matky, Jaromír and Slávek Chlapcovi, byli vězneni v komunistických lágrech

• v roce 1958 se rodina přestěhovala do Peček. kde pracovali v místním JZD

• děti ve škole šikanovány

• v roce 1967 začal František studovat střední školu v Poděbradech

• nebylo mu dovoleno studovat elektrické inženýrství v Praze, proto se rozhodl pro nástavbu v Pardubicích

• absolvoval studium na Fakultě elektrotechnické v Plzni, zaměření na proud vysokého napětí

• mezi lety 1978 a 1989 pracoval v Tesle v Kolíně jako programátor CNC systémů

• v roce 1979 založil rodinu

• v listopadu 1989 sehrál důležitou roli v rámci probíhajících politických změn v Pečkách

• byl aktivním členem Občanského fóra

• František zastával pozici starosty Peček po tři funkční období

• statek byl rodině v roce 1994 navrácen v restituci, dnes je využíván Františkovým synem

Násilně nás vystěhovali, babička zkolabovala

František Pospíšil se narodil 14. května 1952 v Kutné Hoře. Pochází z rodiny tzv. kulaků, která byla v roce 1952 násilně vystěhována z vlastního hospodářství v Mezholezích. Jejich statek patřil ve své době k největším na Kutnohorsku.

Františkovi rodiče byli Marie, rozená Chlapcová, která pocházela z velkého hospodářství v Limuzích, a František Pospíšil z Mezholez. Vzali se v roce 1945. Když rodinu Pospíšilových komunisté vystěhovali, bylo to pro ně o to těžší, že kromě pětileté Marušky měli ještě novorozená dvojčata – Františka a Boženku.

Rodiče odmítli vstoupit do Jednotného zemědělského družstva (JZD), a proto jim komunisté statek vyvlastnili. „Tehdy, když Gottwald řečnil na tribuně, se mluvilo o tom, že statky do 50 hektarů nebudou vyvlastňovány. Rodiče tedy statek rozdělili na dvě části a jednu nechali tetě. Revoluční výbor na to ale přišel a řekl, že je to podvod,“ vysvětluje okolnosti vyvlastnění a násilného vystěhování pamětník. Jejich novým domovem se na dlouhých šest let stala jedna místnost na samotě asi dva kilometry od Mezholez.

„Bylo to strašné. Komunisté mé rodiče donutili vystěhovat se do tří dnů jen s nejnutnějším nábytkem a peřinami. Přidělili jim jednu místnost. Nebyla tam okna, komín, voda ani elektřina. Všechno jim sebrali a nesměli nic vlastnit. Táta si schoval motorku, takže na ní pak jezdil do Kutné Hory s jednotlivými okny ke sklenářovi, aby je zasklil. Moje starší sestra chodila čtyři kilometry pěšky do školy a na zpáteční cestě musela nosit nějaký proviant, abychom měli co jíst. Za komunistů jsme totiž byli považováni za boháče, protože jsme mívali statek, ale to samozřejmě nebyla pravda. Rodiče pomáhali hodně lidem, ale k nám se pak zachovala dobře jen jedna paní, ke které si táta mohl jezdit pro mléko. Musel ale až večer, aby ty lidi nekompromitoval, že se spolčili s kulackou rodinou Pospíšilových,“ vypráví František.

Vyvlastňovací protokol měla podepsat pamětníkova babička, která však zkolabovala a předčasně zemřela. Samotného vystěhování se už dožil jen dědeček. Zatímco pětičlenná rodina se třemi malými dětmi putovala do jedné místnosti, dědečkovi bez jakýchkoli ohledů přidělili v Mezholezích malý domek s doškovou střechou bez elektřiny. Byl už starý a životní podmínky to byly nepřijatelné. Situace byla zoufalá pro všechny. Františkovi rodiče si dědečka k sobě vzít nemohli, sami bydleli s dětmi v nelidských podmínkách, ale podařilo se jim vyjednat alespoň místo v domově důchodců v Kutné Hoře, kde se o něj staraly řádové sestry. Zemřel před Silvestrem roku 1961.

Matčin bratr Jaromír byl v padesátých letech zavřený na jedenáct let v komunistických lágrech v Příbrami, Jáchymově a dalších. Druhý bratr Slávek si odseděl dva roky v Leopoldově.

 

V Pečkách se na ně dívali skrz prsty

Františkův otec musel pracovat ve vápence, kde se u něj časem projevily zdravotní problémy s průduškami, maminka také onemocněla tuberkulózou. Díky tetě se ale z této existenční pasti, kterou jim komunisté přichystali, dostali. Dozvěděli se od ní, že v Pečkách, kde teta žila, v JZD shánějí krmiče prasat. A tak se po šesti letech na samotě stěhovali do městečka v Polabí. První roky byly těžké, ale Pospíšilovi tam už zůstali.

„Místní k nám byli dost odtažití. Na rodiče se dívali špatně a v JZD to neměli jednoduché. Tajemník národního výboru dostal za úkol sledovat rodinu Pospíšilových a hlídat je, aby morálně nekazili obyvatelstvo Peček,“ vypráví František.

 

Šikana otce

František popisuje, že celá rodina bydlela v Pečkách také v jedné místnosti, a aby se tam vešla, na noc maminka rozkládala po zemi matrace. Dodnes nezapomněl na jednu nezvanou noční návštěvu. „Jednou večer byl velký rachot. Vtrhli k nám nějací estébáci. Já jsem z toho neměl rozum, ale mamka nám pak říkala, že osočili taťku, že prý kradl v JZD šrot pro prasata. Podezírali ho jen proto, že byl tzv. třídní nepřítel. Hledali šrot po celém bytě, ale samozřejmě nic nenašli,“ vypráví pamětník.

Nakonec soudruzi vypátrali, že šrot kradl předák krmičské party. „Kradl si to pro sebe. Táta když na schůzi chtěl, aby se mu omluvili, bylo mu řečeno, že má být rád, že mu nic neudělají, když je ten kulak. Ten soudruh, který kradl, dostal jen napomenutí… asi udělal chybu, že to u něho našli,“ vypráví František. Jeho tatínkovi pak svěřili v JZD traktor, protože byl jediný, kdo tomu rozuměl a uměl ho také opravit. „Jenomže i za to byl bit. Vždy dal nějaký traktor do pořádku a dali mu pak jiný, rozbitý, který zase musel opravit. Měl tak na poli nižší produktivitu práce než ostatní, kteří s těmi traktory neuměli zacházet a dávali je k opravě a údržbě tátovi,“ vypráví František.

 

Smáli se nám kvůli náboženství

František nastoupil v roce 1958 v Pečkách do první třídy. Školní výchova prý měla standardní průběh: děti dostávaly rákoskou a musely nosit pionýrský šátek, i když pamětník v Pionýru nebyl. „Ve škole byla vedena taková kniha, kterou měla na starost spolužačka. Zapisovala, když někdo zapomněl šátek. Byl s tím pak vždycky problém,“ vzpomíná František.

Rodiče se před dětmi snažili nenadávat na komunisty, aby děti neměly problémy větší, než už byly, třeba kvůli tomu, že rodina praktikovala víru. „Nám dětem se spolužáci vysmívali, že chodíme do kostela. Chodili jsme na náboženství, a to se tehdy už nenosilo. S tím jsme měli problémy. Vždycky když paní učitelka říkala, že je náboženství, tak se nám smáli. Časem tam bylo stále méně věřících,“ vzpomíná František.

Základní školu absolvoval v roce 1967. Zatímco jeho dvojče Boženka šla dobrovolně na zemědělskou školu, o pět let starší sestra se z politických důvodů nemohla přihlásit na vysněnou zdravotní školu a směla jít pouze na školu zemědělskou. Pamětník se dostal na střední všeobecně vzdělávací školu (dnes gymnázium) v Poděbradech.

 

Jaro 1968 bylo nejkrásnější

Na studijní roky v Poděbradech má krásné vzpomínky. Prožil tam Pražské jaro 1968 a nikdy nezapomněl na profesorku Matějíčkovou.

„Já jsem měl už informace od rodičů o tom, co se v politice dělo a děje, ale hodně dětí to nevědělo a paní profesorka Matějíčková to všem pravdivě vykládala. Nesmírně jsem si toho vážil. Maminka vnímala rok 1968 jako obrovskou příležitost ke změně a věřila, že komunismus může padnout. Hodně se angažovala proti režimu, sbírala například podpisy pod prohlášení Dva tisíce slov,“ vypráví pamětník.

Po srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 se však matčiny protikomunistické aktivity dostaly do posudků, což dětem komplikovalo život, ale František gymnázium dokončil. Od dětství stavěl krystalky a zajímala ho elektrotechnika, chtěl tedy elektrotechniku dál studovat na vysoké škole.

Kvůli kádrovým posudkům se ale na školu nedostal. Přihlásil se proto na nástavbu do Pardubic, obor elektrotechnika, a poté ho čekala vojna, kam už ale nenarukoval. Jeho kamarád Václav Krsek mu totiž poradil, že pod svícnem je největší tma a aby se přihlásil na Vysokou školu elektrotechnickou a strojní do Plzně na obor silnoproud. František nevěřil, že by ho vzali, ale stalo se. Poslední roky na plzeňské škole ho uchvátily počítače.

 

Práce a rodina – Kolín – Pečky

František se oženil ještě před vojnou a následně nastoupil do kolínské Tesly nejdříve jako konstruktér, poté programoval CNC systémy, řízení obráběcích strojů. Hodně cestoval po republice a zprovozňoval systémy. Svou práci měl velmi rád a v Tesle byl zaměstnán od roku 1978 do revoluce 1989. S manželkou, která pracovala jako učitelka, má tři děti. Žili v Kolíně, ale neměli naději dostat větší byt, a tak se vrátili do Peček, kde si našli malý domek, který se rozhodli koupit, splácet a přestavět. Žijí v něm dodnes.

 

Sametová revoluce v roce 1989

V roce 1989 František pracoval stále v Tesle, v listopadu jezdil do Prahy na Václavské náměstí na demonstrace a angažoval se v Pečkách v Občanském fóru.

Podle jeho vzpomínek byly Pečky silně komunisticky orientované město, a proto se lidé báli při listopadových událostech projevovat, natož vyjít do ulic. „V Pečkách byla na začátku jediná manifestace. Pak k nám přijel například Valtr Komárek, s ním jsem šel s dalšími lidmi do podniku ZPA Pečky, abychom vysvětlili dělníkům, co se děje. Chtěli jsme vystoupit s proklamacemi Občanského fóra, ale bylo to marné. Putovali jsme celým továrním prostorem podnikových hal, ale nikde jsme nedostali šanci vystoupit, protože dílenští mistři se báli a vyháněli nás. Stáli jsme třeba u jednoho stroje, odtud nás vypakovali k druhému stroji, tam Komárek něco řekl... až jsme se ocitli na vrátnici. Naše mise dopadla špatně, protože jsme dělníkům nemohli nic říct,“ vzpomíná František.

Pak přišly možnosti, jak se podílet na komunální politice. František měl chuť pomáhat, ale nechtěl přijít o obor, který ho velmi bavil – tedy elektrotechnika a řízení počítači. Přesto nakonec, když nebylo zbytí, přijal funkci tajemníka a poté předsedy Národního výboru Pečky a byl zvolen starostou. V této funkci působil tři volební období, do roku 2002.

Lidé z Peček se návratu komunistů báli ještě v roce 1990

Lidé z Peček se podle Františkových vzpomínek báli i dlouho po revoluci. „Vzpomínám si na První máj, který jsme po revoluci dělali. Před listopadem tam byly obrovské průvody, všechny fabriky měly povinně alegorické vozy. Po listopadu ještě přijeli Rusové z Milovic. My s panem Vojtíškem jsme jeli džípem poprvé k pamětní desce letce Košnara položit kytičku. Zahynul v roce 1940 ve Francii při leteckém souboji. Za lidovou stranu jsme připravili balonky pro děti a limonády a mluvili jsme z radnice. Někde v rohu postával jeden člověk, víceméně postarší, a ten nás sledoval, ale jinak se těch novot všichni stranili. Bylo tam takové to podvědomí, že komunisté se ještě můžou vrátit,“ říká pamětník, který je dnes přesvědčen, že komunistická strana měla být po revoluci postavena mimo zákon.

 

Politika je poslání

Františkovi se do charakteru otiskla nejen rodinná historie poznamenaná totalitním režimem, ale také rodičovská výchova. „Já jsem si pořád vědom toho, co nás učila mamka: pokoře, trpělivosti a lásce. Abychom se měli rádi. Za tím si pořád stojím a myslím, že takové vlastnosti by měl mít každý politik,“ říká pamětník.

Když se stal starostou, vzal si k srdci i další matčina slova o tom, že být starostou není zaměstnání, ale poslání. „Když si člověk uvědomí, s jakými platy jsme tam nastoupili, a děti mi pak vyčítaly, že těch dvanáct let pro ně bylo nejhorších, protože jsem věčně nebyl doma, nevěnoval jsem se rodině, neměl jsem na ni čas, manželka mi nadávala, že jsem pořád pryč, tak na tom něco je. Kolikrát jsem přišel domů, a manželka mi říkala: ‚Kde máš Terezku?‘ Nechal jsem ji ve školce, a tak jsem pro ni letěl, ale hodná paní učitelka už ji vedla k nám domů,“ vzpomíná František.

Rodinný statek Pospíšilovi dostali zpět v restituci v roce 1994 ve špatném stavu, z původního zařízení nezbylo takřka nic. Dnes na něm hospodaří syn. Jedna dcera působí v zastupitelstvu města Pečky a je ředitelkou speciální školy, druhá je učitelkou v mateřské škole v Kolíně.

Příběh rodiny Pospíšilových popsal také Miloslav Růžička v knize Vyhnanci – akce „Kulak“.