Jana Pospíšilová

„Já si myslím, že už nás měli v evidenci, ty, kteří chodí k Julkovi, ty, kteří se účastní setkání a aktivit. Podařilo se jim nás vyhmátnout při takovéto akci. My jsme tam jeli na návštěvu, za tím otcem Josefem, nicméně každé shromáždění, kterému byl dokonce přítomen kněz nebo kde se dalo předpokládat, že se tam budou lidé snad modlit, tak to bylo zakázané náboženské shromáždění. Takže využili toho, že si mohli najít důvod zjišťovat informace o různých lidech. Určitě jsem pak měla strach. Víc jsem se dívala kolem sebe, když jsem šla do kostela, k Julkovi nebo na setkání. Dívala jsem se, jestli mě někdo nesleduje. A to jsem byla jednou u takové akce a ještě se nic moc nedělo. Říkala jsem si, jak se asi musí cítit lidé, kteří tohle absolvují častěji, nebo na které je ten nátlak velký. Musím říct, že lekce to byla.“

„Julek byl úžasný, velký duch uvězněný v bídném těle. Byl úžasný, měl načteno, byl vzdělaný, neuvěřitelně empatický. Já jsem ho obdivovala. Dokázal se bavit jak s teology vzdělanými, tak se staršími lidmi různého povolání, ražení, tak s námi puberťáky a stejně tak s dětmi. Nepamatuji si, že by byl někdy nepříjemný. Když měl někdy bolesti, tak jsme to na něm poznali tak, že se moc nezapojoval do hovoru, nebyl moc výřečný. A dokonce si pamatuji, že se nám snad někdy i omluvil, že není dost společenský, že ho trápí nějaké záležitosti. Říkali jsme, že se přece nemusí omlouvat, a že půjdeme pryč. On ale chtěl, abychom zůstali.“