The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Pospíšilová (* 1936  †︎ 2022)

• narozena 12. ledna 1936 v Olšanech na Šumpersku

• na podzim 1943 jim německé úřady zkonfiskovaly hospodářství

• rodiče Jana a Jarmila Valouchovi posláni do pracovního tábora u zámku Fürstenstein (polsky Ksiąz)

• v únoru 1944 rodiče za úplatu propuštění

• na konci války bydleli na samotě Na Žampachu u Hostic

• Na Žampachu podporovali partyzány

• po druhé světové válce se vrátili na hospodářství do Olšan

• nátlak ke vstupu do JZD za kolektivizace

• pamětnice vyloučena z lnářské školy

• v roce 1954 rodiče zavření několik hodin na národním výboře, než podepsali vstup do družstva

• od roku 1968 bydlí Jarmila Pospíšilová v Rudě nad Moravou

• zemřela v srpnu 2022

Na podzim roku 1943 se Jarmila Valouchová léčila se zánětem průdušnice. Přesto ji nacisté vyvlekli z domu, s manželem naložili do auta a vyvezli neznámo kam. Manželé se stihli jen letmo rozloučit se svými třemi malými dětmi ve věku od tří do sedmi let. Jejich hospodářství totiž nacisté zkonfiskovali a jako nové majitele dosadili německé přesídlence z Rumunska. Až po několika týdnech se rodina dozvěděla, že jsou v pracovním táboře u zámku Fürstenstein (Ksiąz), pod nímž v rámci tajného projektu Riese Němci stavěli rozsáhlou síť tunelů.

Dětství na samotě

Jarmila Pospíšilová se narodila 12. ledna 1936 v Olšanech na Šumpersku jako nejstarší ze tří dětí rodičům Janovi a Jarmile Valouchovým. Rodina vlastnila hospodářství stojící v centru obce, k němuž náleželo 10 hektarů polností a 10 hektarů lesa. Chovali dva koně, 10 kusů dobytka, prasata a drůbež. Pásy jednotlivých políček se rozprostíraly po celém hornatém okolí. Rozsáhlé polnosti se lnem měla rodina i v osadě Na Horách (Olšanská hora). Na jejich pozemcích tam nechal otcův strýc P. Jindřich Valouch z darů lidí a také svých úspor vystavit krásnou kamennou kapli sv. Martina, která byla slavnostně vysvěcena v roce 1936.

Malou Jarmilu ale rodiče v raném dětství poslali na samotu Na Žampachu. Až do šesti let tam žila u svých prarodičů Josefa a Žofie Janků. Na samotě spadající pod obec Hostice stály jen dva domy. Krásný otevřený výhled do okolní krajiny tam byl vykoupený tvrdou dřinou na horských políčkách. V roce 1942 se ale Jarmila vrátila za rodiči do Olšan, protože ji čekal nástup do první třídy obecné školy.

Rodiče odvezli neznámo kam

V té době už byly bezmála čtyři roky Olšany součástí říšské župy Sudety (něm. Reichsgau Sudetenland). V obci se přitom v roce 1930 z celkového počtu 676 obyvatel hlásilo jen 87 osob k německé národnosti. Olšany totiž patřily do úzké šíje českých vesnic severozápadní Moravy obklopené čistě německým prostředím. V rámci germanizačních snah nacistické úřady do těchto českých obcí umísťovaly přesídlence z oblastí Volyně, Bukoviny, Besarábie apod. Dosazovali je na zemědělská hospodářství, která bez zákonného podkladu zkonfiskovali českým rodinám, a ty pak svůj majetek musely opustit jen s několika zavazadly. V obecní kronice Olšan se píše, že tento osud v obci postihl dvě hospodářství, a to č. p 13 (Antonín a Jan Valouch) a č. p 12, rodinu pamětnice.

Dle dochovaných rodinných dokumentů k pozdější repatriaci si pro rodiče přijeli 17. listopadu 1943. Matka se tehdy léčila se zánětem průdušnice. „Po náspu chodili esasáci nebo co to tehdy bylo, měli pásku na rameni a křičeli: ‚Schnell‘. Že asi mají spěchat do síně. Vyvedli je na silnici a tam sedli do auta a už jsme je neviděli. Vůbec nikdo nevěděl, kde jsou, nic,“ vzpomíná pamětnice.

Původně měla odjet celá rodina i se sedmiletou Jarmilou a jejími dvěma bratry, šestiletým Janem a čtyřletým Josefem. Otcův strýc P. Jindřich Valouch ale na úřadech vymohl, aby děti mohly zůstat u prarodičů Na Žampachu. Na rodinné hospodářství se pak nastěhovala tříčlenná německá rodina Raschova pocházející odněkud z oblasti tehdejšího Rumunska, buď z Bukoviny nebo Besarábie. Jarmila Pospíšilová dodnes netuší, proč vybrali zrovna jejich rodinu. Neměli největší statek v obci, rodiče se nezapojili do odboje, veřejně se neprojevovali proti nacismu a o hospodářství se dobře starali.

V místě opředeném tajemstvím

Jarmila odloučení od rodičů velmi těžce nesla a často plakala. Nikdo přitom nevěděl, kam je odvezli. Až dědečkovi Josefovi Janků se podařilo zjistit, že jsou v pracovním táboře u zámku Fürstenstein (polsky Ksiąz) stojící na dohled od města Waldenburg (polsky Wałbrzych), který tehdy spadal pod nacistické Německo a dnes je součástí Dolnoslezského vojvodství v Polsku.

Jarmile Pospíšilové později rodiče vyprávěli o nedostatku potravin v táboře, všudypřítomných štěnicích a těžké nemoci matky, která se tamními podmínkami ještě zhoršila. Do práce tak chodil jen otec, ale jeho přesné zařazení pamětnice nezná. Je tak dost možné, že stejně jako mnoho dalších Čechů ale i Ukrajinců, Italů a Němců pracoval na přípravě pro budoucí ražbu tunelů a bunkrů pod zámkem. V rámci nacistického projektu Riese, jehož účel je dodnes neznámý tam totiž v letech 1944 a 1945 kopaly tunely stovky Židů z blízkého pracovního tábora AL Fürstenstein.

Mezi partyzány

O propuštění rodičů se opět zasloužil otcův strýc P. Jindřich Valouch. Sloužil tehdy na Vsetínsku a od věřících shromáždil částku, kterou použil k jejich vyplacení a ještě zařídil, že i přes zákaz pobytu v Olšanech se mohli nastěhovat alespoň na samotu Na Žampachu. V únoru 1944 se tak rodiče vrátili za svými dětmi. Až po několika dalších týdnech vydatné stravy a klidového režimu se matka konečně uzdravila.

V chalupě bez elektřiny a s vodou ve studni se tísnilo devět lidí. Kromě rodiny a prarodičů ještě dvě tety pamětnice. Otec pak každý den docházel za prací do šest kilometrů vzdálené papírny v Alojzově. „Za první výplatu nám koupil tři koloběžky. Na Žampachu, kde není kousek rovného místa a peníze byly potřebné na jiné věci. Měl prostě velkou radost, že je zase s námi,“ vypráví pamětnice.

Jarmila chodila s bratrem Janem do dvoutřídní školy ve dva kilometry vzdáleném Janoušově. Vzpomíná, že ačkoliv to byla před válkou čistě česká obec, měla asi dvacet německých spolužáků. Všichni patřili k rodinám německých přesídlenců, kteří zabrali hospodářství zkonfiskované českým rodinám. Na samotě v nadmořské výšce 550 metrů nad mořem a obklopené lesy byly tuhé zimy se spoustou sněhu. Dětem to značně ztěžovalo cesty do školy. Pamětnice vzpomíná, že často museli čekat na pošťáka, až jim cestu prošlape. „Šli jsme za ním a jak udělal krok, tak jsme ho následovali. Za námi to ale zase zavál vítr. Když jsme přišli do školy, tak jsme byli mokří a věci nám učitel sušil na peci.“

V lesích v okolí samoty se od roku 1944 pohybovalo několik partyzánských skupin, které se u nich v domě často zastavovaly. „Byli škaredí, zarostlí, otrhaní a hladní. Na nohách neměli boty, jen nějaké bačkory. Babička jim dávala mléko a chleba.“ Zatímco partyzáni přicházeli z kopců, z údolí je navštěvovaly německé hlídky se psy. „To bylo třeba třikrát týdně. V domě nad náma bydlela rodina s pěti dětmi a jedno z nich, Franta, zahrál na harmoniku, že zespodu jdou Němci. Tam to bylo hrozný. Kdyby tam přišli na partyzány, tak nás postříleli.“

Začali znovu a pak opět o vše přišli

Po osvobození se rodina vrátila na svůj statek v Olšanech. Německá přesídlenecká rodina se zrovna chystala k odchodu a otec je ještě odvezl na nádraží. Valouchovi se sice konečně vrátili domů, ale statek nalezli v katastrofálním stavu bez hospodářských zvířat. „Nic tam nebylo, všechno bylo vydrancované. Naši pak museli znovu všechno nakoupit,“ vypráví Jarmila Pospíšilová. Ve svých dalších vzpomínkách z dětství pak místo o hrách a kamarádech mluví převážně o povinnostech a práci, kterou musela každý den zastat.

Tři roky po válce v únoru 1948 proběhl státní převrat. Československo ovládla totalita a komunistická strana získala vedoucí úlohu ve státě. Přesně podle pokynů z Moskvy se pak v celé zemi rozjela kolektivizace neboli přeměna soukromého vlastnictví na kolektivní. Po celé republice se zakládali jednotná zemědělská družstva (JZD). Pod různými formami nátlaku nutili soukromé hospodáře, aby se vzdali svého majetku a vstoupili do družstva. Valouchovi to ale vytrvale odmítali, přesto že jim neustále zvedali dodávky zemědělských komodit, které museli odevzdávat státu.„Maminka jim říkala, že statek jim dá jedině přes svou mrtvolu, protože jednou už ho pozbyli a teď to mělo být podruhé. U nás to bylo hrozné. Specializovali se na nás a dávali nám dodávky až do čerta. Neměli jsme ani na jídlo. Vajíčka jsme nesměli. Zkrátka to byl binec. Byli to vesnický lidi, co k nám chodili. Prý kam dáváme mléko.“

Někdy v té době Jarmila ukončila základní školní docházku. Z vedení školy jí bylo jasně sděleno, že pokračovat může pouze v zemědělském oboru, a tak nastoupila do lnářské školy v místní části Šumperka – Temenici. Rok před ukončením studia ji ale vyloučili. Důvodem byl právě odmítavý postoj rodičů ke vstupu do JZD.

Valouchovi prý v obci zůstali jako poslední soukromí zemědělci. V roce 1954 si rodiče pozvali na národní výbor a drželi je tam několik hodin. „Šla jsem tam pro ně, ať jdou k večeři. Taky jsem byla zvědavá, kde jsou tak dlouho. U dveří stáli dva chlapi, že mě nepustí, dokud to nepodepíšou. Tak jsem musela domů a přišli k ránu. Myslím, že maminka brečela,“ vzpomíná pamětnice, jak její rodiče podepsali dokument o vstupu do JZD Olšany. „Když pak odváželi krávy ze dvora, tak rodiče brečeli,“ dodává.

Oba rodiče pak museli pracovat v JZD. Otec s koňmi na poli a matka na poli a v kravíně. Jarmila jí chodila vypomáhat, aby zvládla všechnu zadanou práci. Kvůli pojištění pak matka pracovala až do svých pětašedesáti let, aby dostala alespoň minimální důchod.

Stěhovali se v den okupace

Po vyloučení ze studia byla Jarmila nějaký čas doma. Jenže rodina tehdy neměla ani na základní potraviny, a tak si rychle našla práci v olšanských papírnách. Všechny vydělané peníze pak dávala domů rodičům.

V únoru 1959 se Jarmila vdala za Jiřího Pospíšila, který pocházel také z Olšan. V letech 1959 až 1964 se manželům narodili synové Jiří, Milan, Pavel a v roce 1968 dcera Jarmila. Po celou dobu bydleli společně s Jarmilinými rodiči ve zcela nevyhovujících prostorech. V Rudě nad Moravou proto postavili dům, do nějž se se syny a tříměsíční dcerou přestěhovali 21. srpna 1968 v den, kdy do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy. Jarmila Pospíšilová vzpomíná, že toto období velice těžce nesla a manžel měl kvůli nesouhlasu s okupací značné potíže v zaměstnání. Pamětnice pak vystřídala několik zaměstnání a v dělnických profesích zůstala až do odchodu do důchodu. „Pořád jsem dělala podřadnou práci, když jsem neměla žádnou školu,“ dodává.

V roce 2020 bydlela Jarmila Pospíšilová se svým manželem Jiřím stále v Rudě nad Moravou. Po pádu komunismu a rozpadu JZD dostala rodina zpět pozemky v Olšanech, které se rozdělily mezi potomky. Na některých z nich stále hospodaří vnuci pamětnice.

 

BARTOŠ, J., Odboj proti nacistickým okupantům na severozápadní Moravě. Šumperk, 1986.

SokA Šumperk, f. Archiv obce Olšany, obecní kronika Olšan, inv. č. nezjištěno.

MELZER, M.: SCHULZ, J., a kol. Vlastivěda šumperského okresu. Okresní vlastivědné muzeum Šumperk, 1993.