The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jan Potměšil (* 1966)

• he was born on 31 March 1966 in Prague

• his father was Jaroslav Potměšil, teacher at the Faculty of Physical Education and Sport, who during the normalization period was not allowed to teach for political reasons

• since 1975 the witness acted in child roles in television productions, films and series

• between 1981 and 1984 he studied at the Wilhelm Pieck Grammar School

• after not being admitted to the Theatre Faculty of the Academy of Performing Arts in Prague (DAMU), he studied for one year at the Faculty of Physical Education and Sport

• from 1985 to 1989 he studied acting at DAMU

• during his studies he performed in productions at the Rubín Theatre, the Na Vinohradech Theatre and The Drama Club

• he starred in the films Proč? (Why?), Bony a klid (Money and Peace), O princezně Jasněnce a létajícím ševci (About Princess Jasněnka and the Flying Shoemaker), all shot in 1987

• he participated in the Palach Week demonstrations

• he distributed the petition Several Sentences

• he was actively involved in the actors’ strike and other social events after 17 November 1989

• he was seriously injured in a car accident on 8 December 1989 while returning from a rally in Ostrava

• thanks to his father’s support, he played sports intensively as part of his rehabilitation

• he is a member of the Kašpar Theatre Company

• in 2000 he won the Alfréd Radok Award for the role of Richard III in the Kašpar Theatre

• he is involved in the fight for human rights

Jan Potměšil se narodil 31. března 1966 v Praze do ryze sportovní rodiny – jeho otcem byl Jaroslav Potměšil, docent Fakulty tělovýchovy a sportu UK, ústřední trenér lyžování a pozdější předseda Československého svazu lyžařů. Matka, Zdena Potměšilová, rozená Studničková, rovněž ke sportu nikdy neměla daleko. Pro Jana i pro jeho o šest let mladší sestru Kláru se tak sport stal důležitou součástí života.

Herectví

Kromě sportu má Jan Potměšil v genech i herectví. Jeho prarodiče, Václav a Marie Potměšilovi, stáli u zrodu ochotnického spolku Vlastimil v Lomu u Tábora. Dědeček dokonce působil i jako jeho režisér. Hrálo se v hostinci u Potměšilových. Sám Jan své první herecké zkušenosti začal sbírat již jako osmiletý v legendárním televizním cyklu Bakaláři, kde se objevil mimo jiné po boku Vladimíra Menšíka. Postupně ho režiséři začali obsazovat i do dalších seriálových a filmových rolí (Žena za pultem, Tajemství ocelového města, Neohlížej se, jde za námi kůň atd.). Během studií na gymnáziu hrál jen občas v divadle, krátce před maturitou však opět dostal příležitost natáčet. To ho utvrdilo v rozhodnutí věnovat se herectví. Na DAMU se nicméně napoprvé nedostal. Přirozená volba pro talentovaného sportovce byla Fakulta tělovýchovy a sportu. Během prvního ročníku však přišla nabídka na roli v seriálu Třetí patro. Natáčení ho chytlo u srdce. Touha stát se hercem byla natolik silná, že při přípravě na přijímací zkoušky na DAMU neponechal nic náhodě a na studium byl přijat.

Kariéra Jana Potměšila začala strmě stoupat. Hrál v dnes již kultovních filmech Proč? a Bony a klid, v pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci či v seriálech Druhý dech a Dlouhá míle. Hostoval v Divadle Na zábradlí (po boku Františka Husáka, Jiřího Bartošky, Karla Heřmánka či Jany Preissové), v Divadle na Vinohradech a v Činoherním klubu.

Nebýt lhostejný

V rodině Jana Potměšila se vždy diskutovalo o politice. Během vášnivých diskuzí s příbuznými vnímal, že jim situace v Československu není lhostejná.  Sám si absurditu komunistického režimu začal uvědomovat zejména v období dospívání, kdy si chtěl přečíst zakázanou literaturu nebo získat např. desku Led Zeppelin. Účastnil se proto ilegálních burz, kde mohl kýžené desky sehnat, nebo navštěvoval tajné koncerty režimem nepovolených kapel. Věděl, že tím vystavuje sebe i své rodiče určitému riziku. Na druhé straně umělci, s kterými se na koncertech setkal a kteří si přes veškeré problémy s režimem dokázali stát za svým, v něm vzbuzovali respekt. Začínal chápat, že do umění lze vložit nějaké sdělení a že díky divadlu se tak sám mohl stát součástí něčeho, co má jistý společenský přesah. Touha zapojovat se do protirežimních aktivit u Jana Potměšila tím rostla.

Rok 1989

Příležitost se nabídla hned v lednu roku 1989. Během tzv. Palachova týdne se zúčastnil demonstrací. Byl svědkem toho, že přes snahy represivních složek demonstrace rozprášit účast lidí každým dnem rostla.  Sám byl při jedné z nich zadržen, přesto se na Václavské náměstí další den vrátil. Fakt, že se lidé již nenechali tak lehce zastrašit, dodával Janu Potměšilovi sílu ve svých protirežimních aktivitách pokračovat. V létě, jakmile se mu do rukou dostalo Několik vět, dával tuto petici přečíst náhodným lidem např. na nádraží. Někdo ji odmítl, spousta z nich si ji však s chutí přečetla a podepsala. Společně se svým spolužákem Tomášem Kargerem zase provokativně zkoušeli cestou vlakem Audienci Václava Havla a se zájmem sledovali reakci svých spolucestujících na zakázaný text.

V druhé polovině roku 1989 stihl Jan Potměšil dokončit diplomovou práci a odpromovat, užít si prázdniny, získat stálé angažmá v Divadle na Vinohradech, s režisérkou Jaroslavou Šiktancovou po večerech zkoušet Romea a Julii...

Sametová revoluce

Přišel listopad. V prostředí, ve kterém se Jan Potměšil pohyboval, nebyl problém dozvědět se o chystané studentské akci 17. listopadu na Albertově. Na demonstraci samozřejmě nemohl chybět. Odešel však ve chvíli, kdy se průvod domlouval na přesunu na Vyšehrad, právě kvůli zkoušce Romea a Julie-shodou okolností v Paláci Adria na Národní třídě. Zkouška měla ten večer úplně jiný náboj, jako by bylo něco ve vzduchu…

Později večer jel do klubu Na Chmelnici na představení jednoho z brněnských divadel. Cestou ho ale čekal šok, když uviděl, jak se Koněvovou ulicí blíží obrněné transportéry. Fakt, že byl režim schopen poslat na pokojnou demonstraci ozbrojenou armádu, a pohled na Národní třídu, kde to vypadalo jako na bojišti, Jana Potměšila utvrdil v tom, že musí udělat vše pro to, aby nic nebylo zameteno pod koberec. Ještě ten večer se sešel s kolegy a začala se sepisovat první petice studentů DAMU. Do večera 18. listopadu bylo rozhodnuto, že divadla a vysoké školy vstoupí do stávky. Sám Jan Potměšil šel na scénu Vinohradského divadla, kam se sjeli diváci nejen z Prahy. Nehrálo se, ale debatovalo. Cenzura totiž okamžitě ovládla všechna média. „Já si pamatuju, že jsem si šel ráno 18. listopadu koupit noviny a v žádných novinách nebyla adekvátní zpráva o tom, co se stalo na Národní třídě.“ Cílem tedy bylo informovat veřejnost o tom, co se stalo na Národní třídě. S kamarády objížděl mimopražská města, kde vyprávěli o dění v Praze a rozdávali letáčky. Ne vždy se setkali s pozitivním přijetím. Přesto odjížděli s dobrým pocitem, že jejich tzv. spanilé jízdy mají nějaký smysl.

Hlavním požadavkem studentů v prvních revolučních dnech bylo vysvětlení, proč byl útok na Národní třídě tak brutální. Později se setkávali s námitkami, že dialog byl málo, že měli rovnou chtít změnu režimu. „Jsem strašně podrážděnej, když to někdo zpochybňuje. Když někdo říká, že jsme nevěděli, co chceme.“ Nikdo však nevěděl, jak režim zareaguje, zda nepoužije ozbrojené složky.

Požadavky se ale postupně začaly zvyšovat. Sám Jan Potměšil věděl, že teď je ten pravý čas na změnu: na sobě pociťoval, že jeho touha po změně byla tak silná, že u něj fungovala jako hnací motor – neustále vymýšlel, jak dodat informace o dění v Praze co nejširšímu publiku.  S Jakubem Špalkem a Ondřejem Vetchým například navrhli fotbalistům Sparty, aby při zápase v přímém přenosu hráli s černými páskami a rozpoutali tak dialog mezi diváky u televize. Ten večer, z 19. na 20. listopadu, byl Jan Potměšil právě během tohoto zápasu naposledy zadržen a skončil v cele předběžného zadržení. Nic už ho ale nemohlo zastavit: „Ta touha po změně byla taková, že si nepamatuju, že bych měl někde kontrolku, která by blikala v tom smyslu: Tohle když nevyjde, tak tě vymažou se světa.“

Situace se měnila z minuty na minutu, návrhy na řešení situace (jako bylo vytvoření úřednické vlády) přicházely spontánně. Jan Potměšil fungoval jako spojka-předával například vzkaz od Jana Kačera z Vinohradského divadla Václavu Havlovi do Paláce Adria.

Osudný 8. prosinec

Na přelomu listopadu a prosince začala mimopražská divadla a školy volat do pražských divadel, aby k nim někdo přijel povědět o dění v Praze. Takto se Jan Potměšil dostal 8. prosince do Ostravy na debatu mezi studenty, umělci spojenými s Ostravou a zástupci horníků. Toto setkání se vymykalo tím, že se poprvé vysílalo v přímém přenosu. Jan Potměšil je přesvědčen, že režim sázel na to, že zástupci horníků požadavky studentů na změny odmítnou. Opak se stal pravdou a z Ostravy proto odjížděl společně s Janem Kačerem, dokumentaristou Vladislavem Kvasničkou a řidičem s pocitem vítězství důležité bitvy. U Říčan však, zřejmě vinou mikrospánku, havarovali. Jan Potměšil se těžce zranil. Jeho šance na přežití byla sedmiprocentní. Když se v březnu v roce 1990 probral z kómatu, do reality ho vrátila jedna jediná věta jeho tatínka: „Václav Havel už je prezidentem.“

Ničeho nelituje

To, že zůstal po autonehodě „pouze“ upoután na invalidní vozík, považuje Jan Potměšil s odstupem času za velké vítězství. Stejně jako každé vteřiny svého života si váží svobody, kterou pomohl naší republice zpět vydobýt. „Dopadlo to tak, že můžu úplně normálně fungovat, žít. Takže jsem šťastnej, že generace mých rodičů a zároveň i generace našich dětí se znova mohla nadechnout svobody, a že jsem u toho moh´ bejt.“

Po dvouletém pobytu v nemocničních a rehabilitačních zařízeních se Janu Potměšilovi podařilo vrátit k herectví – stal se zakládajícím členem Divadelního spolku Kašpar, na jehož prknech ho dosud můžeme vidět, natočil další filmy a seriály, např. O zvířatech a lidech, Bony a klid 2 či Bolero. Za ztvárnění titulní role v divadelní hře Richard III. získal v roce 2000 Cenu Alfréda Radoka.

Štěstí našel i v soukromém životě – v roce 2004 se oženil s novinářkou Radkou Prchalovou. Vychovávají spolu dva syny, staršího Šimona a mladšího Honzíka. „Mám báječnou rodinu, našel jsem ženu svého života, mám dva zdravý kluky a můžu dělat práci, kterou chci.“ Společně se vrací na chalupu do Lomu u Tábora – rodiště Janova tatínka a místa, které nejen jemu, ale i jeho synům přirostlo k srdci. Jan Potměšil tu zde od roku 2015 pořádá s Divadelním spolkem Kašpar „Lomské divadelní slavnosti“. Navazuje tak na tradici svých prarodičů.