The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

David Pötzl (* 1975)

• narozen 14. června 1975 v Karlových Varech

• vyrostl v houslařské rodině s česko-německými kořeny, mistrovské nástroje vyráběl v Lubech již děda Josef Pötzl

• po gymnáziu se vyučil houslařem

• specialista na restaurování houslí, viol a kontrabasů

• v roce 2024 žil v Karlových Varech

Mistr houslař Josef Pötzl, český Němec, se po peripetiích druhé světové války vrátil domů do Schönbachu. Teď to byly nově Luby. Do odsunu naštěstí nemusel, a tak dále rozvíjel tradici místního věhlasného houslařského řemesla. V houslařské škole předal své zkušenosti a cenné rady desítkám adeptů. Vychoval novou poválečnou generaci mistrů houslařů a řemeslo zůstalo i v rodině. Syn Jan dále rozvinul otcovu práci, model Pötzlovky se stal mezi muzikanty pojmem. Vnuk David Pötzl jezdil za dědou do Lubů každý víkend. Dědova dílna voněla laky a dřevem. Když se na základní škole učitelé ptali, co by děti jednou chtěly dělat, napsal vždy, že housle. Vůně dřeva ho po maturitě na gymnáziu dovedla do houslařské školy v Lubech a zpět do dědovy dílny. 

Děda s babičkou

Dědeček Josef Pötzl pocházel ze staré houslařské rodiny v Lubech. Babička byla Češka, její chodský původ sahal až k hrdému rodu Kozinů. Rodina se později pokoušela dohledat předky z dědovy strany, ale dál než do roku 1820 se nedostali. Toho roku totiž v Lubech vyhořela matrika, a tak starší záznamy chybí. „Tradice houslařů v rodině sahá jen v Lubech po několik generací, ale až děda byl první, kdo začal dělat housle tzv. od přířezu, tedy celý nástroj sám,“ vysvětluje David Pötzl. Rád vzpomíná na dědovu dílnu. Jezdil za ním jako chlapec často, s otcem i sám. „Hlavně vůni těch laků si pamatuji,“ vypráví.

Prarodiče z matčiny strany byli z Dobrkovic u Českého Krumlova. „Děda s babičkou pracovali v papírnách ve Větřní, ve výrobě papíru. Děda měl pak po roce 1968 nějaké problémy, vystoupil ze strany, nesměl pracovat, ale po čase se to nějak urovnalo a vzali ho zpátky do práce,“ vysvětluje David Pötzl. Maminka vystudovala Karlovu univerzitu. Po studiích odešla s otcem do Karlových Varů, kde dostala práci v nově vznikající pedagogicko-psychologické poradně. 

Ze soudruha Husáka si nikdo srandu dělat nebude

David Pötzl patří do generace tzv. Husákových dětí. „Ve škole se nesmělo nic říct proti ničemu. Jednou jsem na základní škole řekl něco proti Husákovi, něco jsem plácnul na jeho příjmení, a už druhý den byli rodiče ve škole a už jsem dostal kázání, že takhle to nejde. Pak jsem si zase někde pustil pusu na špacír, jako Jiskra, tak to jsem potom také musel odejít. Do Pionýra mě nechtěli. Ale já jsem to nebral politicky, bral jsem to jako dítě.“ Ale nestěžuje si. Prožil hezké dětství, normalizaci navzdory. Jak podotýká, bez mobilů, pěkně venku na vzduchu. Chodil do hudební školy, sportoval. Po základní škole se stejně jako jeho otec Jan nejprve přihlásil na gymnázium. S maturitou v kapse zamířil nikoli na vysokou školu, nýbrž do Lubů, za vůní dědovy dílny. V učení to měl jednodušší, protože hlavní předměty měl z gymnázia hotové a ve škole dělal jen zkoušky. 

„Když jsem byl v Lubech, tak jsem se staral o dědu, ten už byl v té době nemocný. Já jsem bydlel na internátu a docházel jsem za ním každý den vždycky, postarat se, to všechno bylo fajn, i do dílny jsem tam mohl a všechno, to bylo dobré. Ale přece jenom, celý ten můj svět do té doby byl ve Varech. Byl jsem taky starší než spolužáci, těm bylo čtrnáct a mně dvacet, všechny kamarády jsem měl ve Varech. Takže já jsem chtěl do těch Varů zpátky a chtěl jsem se hlavně učit od táty,” vzpomíná na dobu studií v Lubech. 

Konec komunismu prožil v Hamburku

Během revoluce byl zrovna s rodinou v Německu. Otec tehdy dostal možnost vyjet na stáž do Hamburku. Jak vzpomínal  otec Jan Pötzl pro Paměť národa, pracoval tehdy ve firmě Winterling, kde se učil restaurovat historické nástroje za milionové částky. Byla to náročná práce, ale vydržel. Majitel firmy měl v úmyslu mu celý podnik předat, chtěl skončit a přál si předat podnik někomu ze Schönbachu. Otec však nechtěl zůstat s rodinou v emigraci. David Pötzl pak ve Winterlingu dělal přes rok praxi. Ale v jeho vlasti už byla svoboda.

Na housle hrál David Pötzl od dětství. Jak říká: „Je velké plus, když si na ně člověk dovede zahrát a ví, kam ten tón směřovat. Samozřejmě, že ta rodinná tradice je závazek, minimálně proto, že člověk nechce, aby to nivó té práce a jména kleslo, člověk musí být stále lepší a lepší, aby se udržel na špici.“ David Pötzl měl výhodu, že ho řemeslo ze začátku učil otec. Kromě Hamburku byl na zkušené také v Anglii. „To byla také výborná škola, uvědomil jsem si tam, že šikovných lidí je hodně. Vy musíte dodat ještě něco navíc, aby se člověk prosadil,“ dodává. Od začátku věděl, že musí řemeslo dělat minimálně tak dobře jako jeho děda a otec.

Děda nakupoval materiál po Němcích

Při výrobě houslí hraje roli nejen um a mistrovství houslaře. Bez kvalitního, desetiletí vyzrálého resonančního dřeva to nejde. Děda Josef Pötzl nakupoval dřevo od starých Němců. „Houslaři v Lubech, kteří šli do odsunu, šli za dědou a nabízeli mu materiál. Než aby to někdo zničil, raději to nabídli dědovi. Děda ho vykoupil a tak ho získal, jinak by se to tam rozkradlo. To byly poklady, co tam zůstávaly,“ vzpomíná David Pötzl a dodává: „Nebo v době osvobození, to toho tolik shořelo... Luby v podstatě zásobovaly dřevem a nástroji celý svět. To byly Luby a ve Francii Mirecourt, to byly dvě centrály výroby. Luby měly navíc devizu, že tam bylo hodně pil a ten materiál se tam řezal, skladoval a posílal do světa.“ David Pötzl má dnes po dědečkovi dřevo z let 1940, 1950. Podotýká, že to nejlepší dřevo si každý mistr houslař schovává na později, na něco extra. „Protože takového materiálu je už dnes poskrovnu.“

Tradici houslařství v Lubech jsme si zničili sami

A jak vnímá vývoj houslařství v Lubech?  „Když si vezmete, co tam bylo za první republiky, před válkou, jak to město vzkvétalo, divadla, symfonické orchestry, plno restaurací, a dnes tam není nic. Ani houslařská škola už tam není, ta tam byla desetiletí. Podnik Cremona, který tam byl po válce taková léta, musel skončit... Je to hrozná škoda,“ konstatuje David Pötzl. „Dnes se to snaží pár jedinců obnovit, ale už je to spíš takové rekreační středisko než centrum houslařství. Výroba zmizela a těžko se tam bude udržovat,“ myslí si. 

Ovšem zároveň upozorňuje, že v České republice výroba mistrovských nástrojů vzkvétá. Je mnoho lidí, které to zajímá, mají úplně jiné možnosti než on a jeho předci. „Dnes, pokud někdo chce a má tu invenci, tak má možnost se vyučit a jít do světa, načerpat ty zkušenosti a dělat, není to tak, že bychom jako houslaři vymírali. Ale tady v tom kraji to tak je, že prostě ty Luby jsou upozaděné. Není to velké město, kam by se sjížděli muzikanti, dřív ano, i prodejci, ale to je historie. Dřív to byla Amerika, Francie, Evropa z toho žila, to bylo pohádkové město. Zničili jsme si to sami. První přerušení byla válka, její konec a odsun. Ti lidé tam žili, měli k tomu vztah. Přišli jiní a zase to nějak začalo fungovat. Přišla revoluce. Všichni chtěli vydělávat peníze a tady to jelo postaru. Když staří odešli, nikdo se do té školy nehrnul. A doba tomu nahrává. Nemůžete po škole čekat, že vás zaplatí zlatem. Potřebujete praxi, bez toho nemáte šanci,“ uzavírá své vyprávění David Pötzl.