Jan Pötzl

"Tak jako první musí mít resonanční dřevo, to je důležité, musí mít nějakou představu, co z toho chce vyrobit a jak by to mělo znít, ale většinou všichni chtějí, aby to znělo nejlíp, tak dělají, co se dá, že ano, někomu se to povede, někomu nepovede, no a pak musí mít píli sedět na zadku a musí tomu věnovat každý den, aby za měsíc, za dva měsíce, ten nástroj postavil. A když je nástroj hotový, jako postavený fyzicky, tak pořád se k tomu nástroji člověk musí ještě vracet a dolaďovat. Nástroj se mění tím, jak zraje, že se usazuje všechno na tom nástroji, ty struny, kobylka a ta duše a ten nástroj se trochu mění, takže se ho snaží potom ten houslař podle svých představ doladit. Kde chce trošičku, aby byla jasnější E struna nebo Géčko bylo hlubší, to se potom dá zkorigovat kobylkou nebo duší. No a ještě takové různé finty malé, které buďto zaberou nebo nezaberou, je tam hodně otazníků potom ještě, no."

"To bylo zajímavé. Tehdy to bylo, v roce 1942, když byl atentát na Heydricha, tak po tom atentátu bylo velké zatýkání a bylo to velice nepříjemné a tam v blízkosti bydlel mé maminky bratranec, Jan Konopík, to byl lékař. A oni ho při těch akcích také zatkli a byl uvězněn v Terezíně. V té době on byl taky v KSČ, byl komunista za války, to měl ještě problém větší, tak ho zatkli, de facto neprávem, poněvadž on s tím atentátem neměl nic společného. Všichni okolo příbuzní se ho vzdali, zřekli, protože měli problém, aby neměli oni zase také problémy. Takže on neměl nikoho, kdo by se ho zastal. Tak maminka poprosila otce, jestli by se v tom nedalo něco dělat. A otec, jelikož pana Konopíka znal a věděl, že ten s tímhle nemá nic společného, tak říkal, že se pokusí. Otec byl takový, že když šlo o nějakou nespravedlnost, tak šel za věcí. A tak říkal, že jel do Prahy, že si koupil na Václaváku odznáček, tam prodávaly takové haknkrajce, tak si ho dal do kapsy, a když byl před velitelstvím gestapa v Praze, tak si ho připnul a šel dovnitř. A než se dostal k veliteli gestapa, tak musel projít pěti strážemi, než ho uvedli, a ten velitel se ho ptal, co chce, co si přeje. No tak on mu to vysvětlil, že Konopík není žádný atentátník, že s tím nemá nic společného, že se o politiku nezajímá a že prostě pro něj je zajímavé lékařství a lékařská věda. A ten velitel se podíval a řekl, tak pane Pötzl, já to prověřím, a když to nebude pravda, tak půjdete do Terezína vy. Tím to skončilo. Za měsíc byl pan Konopík přeřazen na marodku, kde léčil jako lékař, a za tři měsíce ho propustili, a tak se dostal z Terezína. Byl opravdu velice vděčný otci tehdy a myslím, že ho možná i zachránil."