Jan Pötzl

* 1946

  • "Nejhorší je, když vyrobíte cello a to cello má vlka. To znamená, že vydává falešné tóny, v určitém tónu se zvuk nechce ozvat, že je takový nejasný. A teď to v nástroji hledat, to zažívá teďko můj syn, když dělá opravy, a u některého nástroje muzikant říká: ´Pane Pötzl, ten nástroj má vlka a já na to nemůžu hrát.´ U některého nástroje se to dá odstranit, nebo jsou takové odvlkovače, kde tu frekvenci jakoby změní a ten zvuk se vyčistí a otevře. Ale většinou u těch cell je to velice zrádné a někdy to nejde odstranit a tím cello hodně ztrácí."

  • "Tak jako první musí mít resonanční dřevo, to je důležité, musí mít nějakou představu, co z toho chce vyrobit a jak by to mělo znít, ale většinou všichni chtějí, aby to znělo nejlíp, tak dělají, co se dá, že ano, někomu se to povede, někomu nepovede, no a pak musí mít píli sedět na zadku a musí tomu věnovat každý den, aby za měsíc, za dva měsíce, ten nástroj postavil. A když je nástroj hotový, jako postavený fyzicky, tak pořád se k tomu nástroji člověk musí ještě vracet a dolaďovat. Nástroj se mění tím, jak zraje, že se usazuje všechno na tom nástroji, ty struny, kobylka a ta duše a ten nástroj se trochu mění, takže se ho snaží potom ten houslař podle svých představ doladit. Kde chce trošičku, aby byla jasnější E struna nebo Géčko bylo hlubší, to se potom dá zkorigovat kobylkou nebo duší. No a ještě takové různé finty malé, které buďto zaberou nebo nezaberou, je tam hodně otazníků potom ještě, no."

  • "To bylo zajímavé. Tehdy to bylo, v roce 1942, když byl atentát na Heydricha, tak po tom atentátu bylo velké zatýkání a bylo to velice nepříjemné a tam v blízkosti bydlel mé maminky bratranec, Jan Konopík, to byl lékař. A oni ho při těch akcích také zatkli a byl uvězněn v Terezíně. V té době on byl taky v KSČ, byl komunista za války, to měl ještě problém větší, tak ho zatkli, de facto neprávem, poněvadž on s tím atentátem neměl nic společného. Všichni okolo příbuzní se ho vzdali, zřekli, protože měli problém, aby neměli oni zase také problémy. Takže on neměl nikoho, kdo by se ho zastal. Tak maminka poprosila otce, jestli by se v tom nedalo něco dělat. A otec, jelikož pana Konopíka znal a věděl, že ten s tímhle nemá nic společného, tak říkal, že se pokusí. Otec byl takový, že když šlo o nějakou nespravedlnost, tak šel za věcí. A tak říkal, že jel do Prahy, že si koupil na Václaváku odznáček, tam prodávaly takové haknkrajce, tak si ho dal do kapsy, a když byl před velitelstvím gestapa v Praze, tak si ho připnul a šel dovnitř. A než se dostal k veliteli gestapa, tak musel projít pěti strážemi, než ho uvedli, a ten velitel se ho ptal, co chce, co si přeje. No tak on mu to vysvětlil, že Konopík není žádný atentátník, že s tím nemá nic společného, že se o politiku nezajímá a že prostě pro něj je zajímavé lékařství a lékařská věda. A ten velitel se podíval a řekl, tak pane Pötzl, já to prověřím, a když to nebude pravda, tak půjdete do Terezína vy. Tím to skončilo. Za měsíc byl pan Konopík přeřazen na marodku, kde léčil jako lékař, a za tři měsíce ho propustili, a tak se dostal z Terezína. Byl opravdu velice vděčný otci tehdy a myslím, že ho možná i zachránil."

  • Full recordings
  • 1

    Mariánské Lázně, 28.05.0224

    (audio)
    duration: 02:13:30
    media recorded in project Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Housle dělal už můj praděda

Jan  Pötzl s otcem v dílně, Luby 7. 7. 1968
Jan Pötzl s otcem v dílně, Luby 7. 7. 1968
photo: archiv pamětníka

Jan Pötzl se narodil 7. května 1946 v Lubech u Chebu. Tatínek Josef Pötzl byl z rodiny s houslařskou tradicí. Housle v Lubech vyráběl už jeho praděda. Maminka Kateřina Dekrová pocházela od Domažlic. Mladý pár to neměl jednoduché. V rodišti maminky vadila německá národnost ženicha, v Lubech zas nebylo okolí po chuti češství mladé paní. Klid našli až v Hranicích na Moravě. Josef Pötzl otevřel firmu na výrobu hudebních nástrojů, hrál v kapele, vyučoval hudbě. V roce 1940 narukoval do wermachtu, k vojenskému orchestru. Žena zůstala s dětmi v Hranicích. Když se blížila Rudá armáda, sbalila děti a odjela k rodičům na Domažlicko. Rodina se po válce vrátila do Lubů. Otec pracoval jako mistr houslař a hudebník. Syn Jan se vydal v jeho šlépějích. Vystudoval houslařskou školu v Lubech. Po vojně se oženil a odstěhoval do Karlových Varů. Zde si otevřel vlastní ateliér. Vyráběl mistrovské nástroje pro Cremonu. Jméno Pötzl mělo mezi muzikanty velký zvuk. Dostal se na stáž do Hamburku, do firmy Winterling, kde se naučil hudební nástroje také restaurovat. Nadále pracoval v ateliéru, nástroje prodával přes Kruh umělců houslařů, který spoluzakládal jeho otec. Po celou profesní dráhu až do roku 1989 se jej různými způsoby snažila získat StB ke spolupráci. Nepovolil. V roce 2024 Jan Pötzl nadále s radostí vyráběl své prvotřídní nástroje. Syn David nadšení a zápal pro řemeslo podědil. Specializuje se na restaurování strunných nástrojů. V roce 2024 žil Jan Pötzl v Karlových Varech.